Téma čísla
Tvá stopa / Libor Hruška, Jan Kalous
Odpadky, které po sobě zanecháváme, jsou zátěží
pro naši planetu. No, to je jasné jako facka. O tom
se asi nemá smysl znova rozepisovat. My jsme se
rozhodli na fenomén odpadu podívat z těch méně
zjevných úhlů. Odpadky jsou totiž kromě jiného
i úžasným zdrojem příběhů, na kterých lze ukázat
nejen obecnější trendy vypovídající o naší civilizaci,
ale i o konkrétních lidech a jejich osudech.
Antropolog odpadu / Libor Hruška
Antropolog Daniel Sosna ze Západočeské univerzity
v Plzni se posledních pět let věnuje garbologii,
společenskovědní disciplíně zabývající se studiem
odpadu. Analýza odpadu může prozradit mnohé
o stavu současné společnosti, zároveň ale Sosna
objevil a začal zkoumat i fascinující svět ohroženého
„kmene“ zaměstnanců skládek.
Odpadkoví Stalkeři / Libor Hruška
S analýzou odpadu pracují nejenom
antropologové a archeologové, ale
i vyšetřovatelé, bulvární novináři nebo
političtí aktivisté.
Obalíš? Zaplatíš! / Jan Kalous
Existuje čím dál více lidí, kteří se rozhodli žít pokud možno „bez obalu“, tedy
neplnit každý den odpadkový koš nebo recyklační krabice papíry a igelity.
Zatím moc možností, kde takto nakupovat, nemají. Když ale vejdete do
krámku v pražské Bělehradské ulici, zmocní se vás mezi regály plnými potravin
ve skleněných nádobách vzrušující, až spiklenecká atmosféra. Zákazníci sem chodí
uvědoměle s vlastními nádobami či pytlíčky, které použijí ještě mnohokrát. Za tím
vším stojí sdružení Bezobalu, jehož ředitele Petra Hanzela jsme vyzpovídali.
Odpady v koši nekončí / Jan Kalous
Odpad má hodně blízko
k odpadku, k něčemu,
co vzbuzuje nelibost.
Zkuste se ale zamyslet.
Neskrývají se v odpadech
hodnoty, které jen
čekají na své docenění?
Podívejme se na pár
příkladů.
Smrt v obalu / Jan Kalous
Pokud člověk nepřistoupí k radikálnímu
řešení a kupříkladu se nevrhne
do jícnu sopky, jak to měl udělat antický
filosof Empedoklés z Akragantu,
musí počítat s tím, že s nějakým
obalem přijde do kontaktu i po smrti.
Jsou samozřejmě i kultury, kde to jde
bezobalově, předpokládejme ale, že
naprostou většinu z nás čeká nudná
kremace či pohřeb do země vycházející
z naší legislativy.
Moje město
Prodejkyně Růženka: Jsem holka ze severu, ale doma jsem v Praze / Libor Hruška
Růženčini rodiče se dali dohromady v Ústí. On, Chomutovák,
byl ve městě chemiček na vojně, ona, původem z vesnice ležící
kousek za Prahou, tam pracovala v kině. „Máma ho nejdřív vůbec
nechtěla. Říkala, že si s cikánem –
on měl totiž strašně černý vlasy
– nic začínat nebude. Nakonec si ale dala říct,“ culí se Růženka.
To bylo koncem padesátých let. Mladí manželé zůstali na severu,
přestěhovali se ale do Chomutova, kde nejprve bydleli u tchyně
a pak se přesunuli do vlastního malého bytu. Měli pět dcer. „Otec
vždycky z legrace říkal, že nemá děti, jen samé dcery. Já navíc byla
nejstarší, takže jsem se o všechny musela starat,“ vzpomíná Růženka.
Pod Krušnými horami strávila prvních devatenáct let života
a i teď sem čas od času zajede na návštěvu jedné ze svých dcer.
Objeli jsme čtyři místa, která měla ve svém rodném městě ráda:
ďolíček, kde stával její rodný dům, základku s mléčným barem,
bývalý obchodní dům Prior a kavárnu na hlavním náměstí, kde
se seznámila se svým manželem.
ročník 2017
čísla 489 - 508
celý archiv
