Základní škola je pilířem společnosti. To si lidstvo uvědomilo už po rozpadu Římské říše, kdy začaly být při katedrálách zakládány velké školy, a v 9. století našeho letopočtu vyšlo nařízení o poskytnutí základního vzdělání i dětem v každé malé farnosti. Měly se učit číst a psát latinsky a osvojit si náboženské rituály. Tedy všechno, co hýbalo tehdejším světem. Z médií dnes víme, že české školství je podfinancované a kulhá daleko za všeobecnou realitou a technologickým pokrokem. Je tu ovšem jedna velice pozitivní věc, která v tom volání po revoluci tak trochu zapadá. Učitelé. Školy jsou plné zažraných, obětavých kantorů, kteří si pomáhají, jak jen umějí, aby dětem demonstrovali, do jakého světa rostou. Pokud by tito lidé dostali technologickou podporu a vyšší částky na výplatních páskách, naše školství by se s entuziasmem, který dole bublá, vyšvihlo velice rychle nahoru do sedla. Tím jsme si po čtrnácti dnech strávených mezi učiteli jistí.
Pro toto učitelské vydání NP jsme navštívili školy, kde si technologie dokázali obstarat, nebo je alespoň nahradit dostupnými on-line platformami; a také učitele a ředitele, kteří cítí v koronavirové krizi příležitost, jak definitivně proměnit přístup a přemýšlení o vzdělání dětí.
