Tématem snímku matka! je muž a žena; obě entity jsou v něm nahlíženy nejen coby samostatné archetypy, ale rovněž ve vzájemném vztahu a interakci. Každý prochází svou vlastní krizí. On je básník, který už dlouho nic nenapsal; jeho bývalá sláva je pro něj pouhou, dnes už jen těžce slyšitelnou ozvěnou minulosti, kterou se však snaží stále slyšet. Ona tvoří také. Jejím dílem je jejich společný dům v přírodní samotě, jehož každý kout je promyšlen do posledního detailu. Oba se pak určitým způsobem potýkají s tvůrčí krizí. On je frustrován tím, že dost možná už nikdy nic nenapíše. Ona se bojí zničení toho, co vytváří. Daný dějový půdorys pak nachází zázemí v tradičních genderových předpokladech. Muž je symbolem tvorby, tj. „oplodnění". Žena naopak zastupuje zázemí, bezpečí, tj. „mateřství".
Tvůrčí krize muže a ženy
Vyprávění snímku pak rozvíjí krizi obou hlavních postav. Jemu se nedaří psát; na jeho stole je položen list prázdného papíru. Ona se bojí, že přijde o to, co vybudovala; každý její pohled je naplněn strachem, úděsem, očekáváním, jaká tragédie se stane v příštím okamžiku. Určitým katalyzátorem obou zmíněných krizí se pak stává skutečnost, že do domu, který je účelně izolován od veškeré civilizace, začnou nečekaně a jakoby náhodou přicházet různí lidé. On společnost vítá; nejen proto, že mu přináší rozptýlení, ale také proto, že mu připomíná jeho bývalou slávu, to, že býval obletovaným a žádaným umělcem. Ji ale nově příchozí postavy děsí; cítí se jimi ohrožena. Nechce je nejen uvnitř svého díla, ale ani poblíž svého muže. Zásluhou tohoto mechanismu se pak obě postavy ne/čekaně obracejí proti sobě.
Snímek matka! je třeba vidět tělem, nikoli očima
Jednotlivé sekvence – které posouvají krizi vzájemného vztahu muže a ženy – jsou pak koncipovány coby děsivé mýtické výjevy. Tento děs se pak odehrává před očima (a rovněž pro oči) hlavní hrdinky; přičemž hlavní hrdina v tomto děsivém obrazu přijímá ústřední roli. Tento model struktury sekvencí, ale také vyprávění, pak může fungovat jakožto určitá pobídka divákovi, coby určitý návod, jakým způsobem by měl film sledovat. Jeho úkolem je „přesunout se" do těla ženské hrdinky a z něj sledovat dané sekvence coby intenzivní šokové rány. Získají-li jednotlivé obrazy identitu určité samostatnosti či autonomie a budou-li prožity nikoli intelektuálním, leč fyzickým způsobem, dojde pak k částečnému „zablokování" limitací, které snímek matka! mohou brzdit; mezi ně patří zejména vysoká četnost „logických mezer" či celkový dojem, že Aronofského snímek je pouze značně banálním předvedením archetypálního vzorce o tom, že dosažení jednoty a celosti je vždy provázeno silnou bolestí.
