NP č.507 > PovídkaFanklub pana DiogenaNora Eckhardtová

Adam se poprvé o Diogenově odkazu dozvěděl z televize. V samotném závěru Událostí, po zprávě o hledaném útočníkovi z metra a před nově narozeným slůnětem v ZOO, uslyšel něco, co navždy změnilo jeho život.

„Jeremy, původem ze Skotska, žije už druhý měsíc v Athénách u chrámu Matky bohů Kybely. Opustil svůj domov, vzdal se všeho majetku a zařídil si nejskromnější bydlení v dřevěném sudu. Navazuje tak na život slavného Diogena ze Sinópé, filosofa, který na tomtéž místě žil kolem čtvrtého století před naším letopočtem a proslul odříkavým způsobem života."


Adam nemohl odtrhnout oči od obrazovky. Pohled na usměvavého muže kolem padesátky, oblečeného v něčem, co připomínalo dlouhou noční košili, jak vsedě před velkým sudem právě cosi jí z vydlabané dýně, ho okouzlil. Rozhlédl se kolem sebe po svém malém bytě. Žil sám, práce ho nebavila, ani on se s nikým moc nebavil – ne, tady ho nic nedrží. Už dlouho si pohrával s myšlenkou, že by všechno zahodil a odjel někam pryč, někam daleko. Tohle možná má být to znamení, na které čekal. Proč by nemohl udělat totéž, co Jeremy, a žít také na místě, kde dlel slavný Diogenes?

 

Když po čase, věnovaném nezbytným přípravám, dorazil na místo, byl trochu zklamán. Na malém prostranství u Metróu stály už čtyři další sudy. Jejich obyvatelé se vzájemně nevraživě prohlíželi, pomalu se procházeli s rukama za zády a nenápadně nakukovali do sousedních sudů, jak to mají ostatní uvnitř zařízené. Každý den přibývaly nové sudy. Nikdo se s nikým moc nebavil: Adam občas zkusmo utrousil anglicky nějaké to „Ustup mi ze slunce", „Hledám člověka", a podobně, ale nikdy se nesetkal s vstřícnou reakcí. Časem se objevilo i pár žen, všechny se ale tvářily natolik výhružně, že si nikdo netroufl na ně ani pohlédnout, natož je oslovit.


Po dalším měsíci už bylo náměstíčko zcela plné. Mezi jednotlivými sudy se dalo sotva projít. Členové Diogenova fanklubu byli čím dál více nevrlí, hladoví, spálení od sluníčka a rozlámaní od tvrdých dřevěných loží. Adam začal pomýšlet na to, že si snad sbalí svůj sud a postaví ho někde jinde – našel si ale mezitím přítele z Německa (bydlel tři sudy vlevo od Adama), se kterým jediným byla rozumná řeč.
„Kde je vlastně Jeremy, už jsem ho nějakou dobu neviděl..." zeptal se jednou ráno Waltera.


„Aha, ty sis nevšiml? Odešel, už před pár týdny. Málokdo tady to zaznamenal, snad jen jeho nejbližší sousedi si všimli. Ostatně místo po jeho sudu bylo hned zabráno."


Ani další měsíc proud nových „Nových Diogenů" (jak jim začali říkat místní obyvatelé, nikoli bez špetky posměchu) neustal. Na náměstíčku už nebylo pro další sudy místo, kdosi pak přišel s originálním řešením a své obydlí umístil nahoru na ležící sudy, do prvního patra. Tento nápad odstartoval příliv nových příchozích, které předtím pravděpodobně nedostatek místa odradil. Brzy bylo obsazené i toto první patro a další sudy se tak začaly vršit na ně. V širém okolí se už nedal sehnat žebřík, všechny je vykoupili Noví Diogenové. Adam byl rád, že zareagoval svým příjezdem včas a bydlí v přízemí – šplhat neustále takto vysoko po vratkém žebříku by se mu vůbec nezamlouvalo. S pohledem upřeným do čtvrtého patra sudového činžáku zvažoval, kolik dalších pater stavba ještě unese.


Na Nové Diogeny se jezdili dívat turisti z celého světa, všudypřítomným kamerám už všichni přivykli natolik, že jim nevěnovali větší pozornost. Hleděli si svého, ti šťastnější se mlčky zamyšleně procházeli těsnými uličkami mezi řadami sudů, sousedi v patrech nad nimi seděli ve svých kulatých otvorech, kývali nohama v sandálech a věnovali se každý svému rozjímání.


Fanklub pana Diogena fungoval přesně jeden rok. Jeho činnost náhle ukončila zpráva, která sudovým domem zcela otřásla. Hlavní idea celého jejich současného bytí byla zpochybněna: jakýsi jazykovědec totiž zjistil, že starořecký výraz pro slovo „sud" je stejný také pro „okraj vesnice". Je tedy pravděpodobné, že Diogenes v sudu nikdy nežil. Všichni obyvatelé se postupně začali beze spěchu a nenápadně vytrácet, poslední odešel Adam. Bylo mu to líto, ale doufal, že na něj třeba čeká někde ještě lepší život. Naposledy pohlédl na věž z prázdných sudů, osvětlenou zapadajícím sluncem, a odešel volným krokem na autobus.
Na Diogenův fanklub si za pár týdnů už nikdo nevzpomněl.


autor / Nora Eckhardtová VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

celý archiv