NP č.501 > KulturaJe Klusákův Daliborek ještě dokument? A nebo není? A není to vlastně úplně jedno?Benjamin Slavík

Benjamin Slavík a jeho úvaha o nepotřebnosti jistot a koncepcí slibujících jasné řešení. Jsou metody práce Víta Klusáka legitimním filmařským postupem? A co výsledek říká o Klusákovi, o jeho Daliborkovi a také o nás, divácích?

Poslední film Víta Klusáka pojmenovaný Svět podle Daliborka sice společenským zrcadlem není, ale svým způsobem ho může poskytnout. Snímek – prostřednictvím svého protagonisty – nereprezentuje „stav neonacismu v Česku", místo toho, přestože zřejmě nezáměrně a spíše v druhém plánu, vyvolává diskuzi, která odhaluje společenskou závislost na přesně určených kategoriích a pojmech. Následující text se dotkne několika otázek, které vystupují v mediálním přijetí daného filmu. 

Bylo by to možné popsat jako realita opětovně vytvářená.

Legitimní postup, pro mnohé kontroverzní.

Vstupní úzkost přináší dilema: je vůbec Klusákův film ještě dokument? S čímž přichází potřeba černobílého odpovídání: že dokumentem buď je, nebo není. Už samotné formulování této otázky jako by vylučovalo možnost, že daná odpověď může být velice komplikovaná, nejednoznačná a těžko zodpověditelná. Předpokladem úspěšné odpovědi je pak znalost přesné dokumentární definice. Ačkoliv se to může zdát jako překvapivé, něčeho takového není snadné dosáhnout. Samozřejmě: dokumentární filmy už ze své podstaty vycházejí z reality, uchopují ji. To je případ také filmu Víta Klusáka. Jeho protagonisté jsou totiž lidé, kteří v žité realitě skutečně žijí pod jmény a identitami, pod nimiž vystupují v daném snímku. Zároveň je snímek zachycuje v jejich přirozeném prostředí: nejčastěji u nich doma. Současně ale při definování dokumentární kinematografie platí, že způsob, jakým realitu film nahlíží, je licence jeho autora. Nikdo mu nemůže předepsat, jakou její částí se musí řídit, nikdo mu nemůže předepsat, o jakou její část se má zajímat. To, co je z reality podstatné v kontextu dokumentu-filmu, rozhoduje filmový tvůrce. Svým způsobem jde tedy vždy o do značné míry ideologický přenos. To znamená, že dokumentární film divákovi neposkytuje „realitu jako takovou“, ale spíše její interpretaci, její angažovanou četbu, která je nutně a bezvýhradně řízena viděním filmaře. Tato skutečnost není pouze teoretickou konvencí dokumentárního snímku, ale spíše jeho nevyhnutelnou podmínkou. Čisté a nevinné uchopení reality (tedy zbavené autorského interpretujícího hlasu) totiž není možné už z podstaty filmového aparátu; ten sám je totiž nástrojem nikoli nevinného, ale ryze ideologického zobrazení. Pokud tedy realitu uchopujeme skrze médium filmu, svým způsobem ji modelujeme prostřednictvím svého pohledu na ni a rovněž transformujícího prvku filmové kamery.

Film nezachycuje realitu tak, jak se odvíjí v čase,

spíše rekonstruuje ty její části, které režisér sám poznal.

Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.

Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.

Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.


autor / Benjamin Slavík VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv