NP č.501 > KulturaJe Klusákův Daliborek ještě dokument? A nebo není? A není to vlastně úplně jedno?Benjamin Slavík

Benjamin Slavík a jeho úvaha o nepotřebnosti jistot a koncepcí slibujících jasné řešení. Jsou metody práce Víta Klusáka legitimním filmařským postupem? A co výsledek říká o Klusákovi, o jeho Daliborkovi a také o nás, divácích?

Poslední film Víta Klusáka pojmenovaný Svět podle Daliborka sice společenským zrcadlem není, ale svým způsobem ho může poskytnout. Snímek – prostřednictvím svého protagonisty – nereprezentuje „stav neonacismu v Česku", místo toho, přestože zřejmě nezáměrně a spíše v druhém plánu, vyvolává diskuzi, která odhaluje společenskou závislost na přesně určených kategoriích a pojmech. Následující text se dotkne několika otázek, které vystupují v mediálním přijetí daného filmu. 

Bylo by to možné popsat jako realita opětovně vytvářená.

Legitimní postup, pro mnohé kontroverzní.

Vstupní úzkost přináší dilema: je vůbec Klusákův film ještě dokument? S čímž přichází potřeba černobílého odpovídání: že dokumentem buď je, nebo není. Už samotné formulování této otázky jako by vylučovalo možnost, že daná odpověď může být velice komplikovaná, nejednoznačná a těžko zodpověditelná. Předpokladem úspěšné odpovědi je pak znalost přesné dokumentární definice. Ačkoliv se to může zdát jako překvapivé, něčeho takového není snadné dosáhnout. Samozřejmě: dokumentární filmy už ze své podstaty vycházejí z reality, uchopují ji. To je případ také filmu Víta Klusáka. Jeho protagonisté jsou totiž lidé, kteří v žité realitě skutečně žijí pod jmény a identitami, pod nimiž vystupují v daném snímku. Zároveň je snímek zachycuje v jejich přirozeném prostředí: nejčastěji u nich doma. Současně ale při definování dokumentární kinematografie platí, že způsob, jakým realitu film nahlíží, je licence jeho autora. Nikdo mu nemůže předepsat, jakou její částí se musí řídit, nikdo mu nemůže předepsat, o jakou její část se má zajímat. To, co je z reality podstatné v kontextu dokumentu-filmu, rozhoduje filmový tvůrce. Svým způsobem jde tedy vždy o do značné míry ideologický přenos. To znamená, že dokumentární film divákovi neposkytuje „realitu jako takovou“, ale spíše její interpretaci, její angažovanou četbu, která je nutně a bezvýhradně řízena viděním filmaře. Tato skutečnost není pouze teoretickou konvencí dokumentárního snímku, ale spíše jeho nevyhnutelnou podmínkou. Čisté a nevinné uchopení reality (tedy zbavené autorského interpretujícího hlasu) totiž není možné už z podstaty filmového aparátu; ten sám je totiž nástrojem nikoli nevinného, ale ryze ideologického zobrazení. Pokud tedy realitu uchopujeme skrze médium filmu, svým způsobem ji modelujeme prostřednictvím svého pohledu na ni a rovněž transformujícího prvku filmové kamery.

Film nezachycuje realitu tak, jak se odvíjí v čase,

spíše rekonstruuje ty její části, které režisér sám poznal.

Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.

Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.

Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.


autor / Benjamin Slavík VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Chci pomoci konkrétním lidem bez domova a v nouzi

Podívejte se profily našich nejlepších prodejců, kterým nechybí zodpovědnost a poctivost, ale chybí jim zázemí, oblečení, obuv nebo nějaká speciální pomůcka, aby se mohli cítit spokojeně a žilo se jim lépe. Našim prodejcům můžete přispět na jejich konkrétní potřeby nebo přání.
Chcete se o jejich osudu dozvědět víc? Děkujeme všem dárcům.

Nejčtenější články z tohoto čísla

Všichni jsme na jedné lodi / Jan Štěpánek > NP č.501 > Téma čísla Koncept kolektivních domů počítá s tím, že v jednom domě žijí stovky i tisíce lidí. Byty často nemají plnohodnotné kuchyně, o chod domu a vašeho života se stará personál. Součástí domu je jídelna, školka i prádelna. V Československu vzniklo od konce 40. let několik desítek takových koldomů. Jak se v nich žilo? Vyzpovídali jsme mgr Huberta Guzika, Ph.D., z Ústavu teorie a dějin architektury FA ČVUT. číst dále Panelstory s dobrým koncem / Redakce > NP č.501 > Téma čísla Začíná se proslýchat, že sídliště jsou vlastně fajn. Paneláky jsou dnes vesměs zateplené, odhlučněné, bytová jádra zrekonstruovaná. Že přibývá zajímavých podniků, dětských hřišť a vzrostlých parků. Tak jak to s těmi sídlišti doopravdy je? číst dále Válka za nezávislost sídlišť / Libor Hruška > NP č.501 > Téma čísla Podnikli jsme pěší pouť po pohostinských zařízeních pražského Jižního Města. Sraz byl na Chodově u sochy budovatele a loučili jsme se o pět hodin později u kosmonautů na Hájích. Tohle je naše závěrečná zpráva. Zdá se, že sídliště je dnes skvělé místo k životu. Tedy aspoň pro chlapy určitě! číst dále Pozitivní síla / Redakce > NP č.501 > Život prodejce Na výdejně NP nám vytipovali čtyři prodejce, kteří mají tzv. „věčnou“ dobrou náladu. Tohle jsou jejich recepty na pohodu. Text ke každému prodejci dělal vždy jiný autor a náhodně se nám navíc podařilo spárovat podobné somatotypy. Posuďte sami... číst dále

Nejčtenější články autora

O mužích, zakázaných pudech a odložených ženách / Benjamin Slavík > NP č.515 > Kultura Italský režisér Luca Guadagnino natočil jeden z nejoceňovanějších filmů. Nahlédnete-li jej zblízka, zjistíte, že je víc, než by se mohlo zdát. Následující esej otevírá vzájemně provázané prostory filmu Dej mi své jméno. číst dále Mindhunter Hledání neutrální pozice uvnitř chaosu / Benjamin Slavík > NP č.509 > Kultura První řada seriálu Mindhunter režiséra Davida Finchera patří ke kriticky nejlépe hodnoceným televizním dílům loňského roku. Následující text se pak pokusí odhalit, proč byste mu měli, třeba ještě zpětně, propadnout. Ačkoliv pouze na vlastní nebezpečí. číst dále Björk a její sebepoznání / Benjamin Slavík > NP č.510 > Kultura Tajemná Islanďanka Björk je už více než dvacet let jednou z nejzajímavějších, ale zároveň nejnáročněji uchopitelných umělkyň na hudební scéně. Její deváté album Utopia pak představuje její dost možná nejvíce spirituální nahrávku. číst dále Julian Casablancas a The Voidz - Esej o tom, jak si zachránit život / Benjamin Slavík > NP č.521 > Kultura Třetí album Virtue kapely The Voidz představuje jednu z nejzajímavějších desek letošního roku. To na jedné straně reprezentuje schopnost experimentovat s různými hudebními vlivy, ale na druhé se zároveň může stát symbolem toho, jak známý hudebník bojuje s vlastní minulostí. Toho, že se od ní nutně nemusí odříznout, pokud chce jít s čistým a svobodným výhledem dál. číst dále
celý archiv