NP č.501 > KulturaJe Klusákův Daliborek ještě dokument? A nebo není? A není to vlastně úplně jedno?Benjamin Slavík

Benjamin Slavík a jeho úvaha o nepotřebnosti jistot a koncepcí slibujících jasné řešení. Jsou metody práce Víta Klusáka legitimním filmařským postupem? A co výsledek říká o Klusákovi, o jeho Daliborkovi a také o nás, divácích?

Poslední film Víta Klusáka pojmenovaný Svět podle Daliborka sice společenským zrcadlem není, ale svým způsobem ho může poskytnout. Snímek – prostřednictvím svého protagonisty – nereprezentuje „stav neonacismu v Česku", místo toho, přestože zřejmě nezáměrně a spíše v druhém plánu, vyvolává diskuzi, která odhaluje společenskou závislost na přesně určených kategoriích a pojmech. Následující text se dotkne několika otázek, které vystupují v mediálním přijetí daného filmu. 

Bylo by to možné popsat jako realita opětovně vytvářená.

Legitimní postup, pro mnohé kontroverzní.

Vstupní úzkost přináší dilema: je vůbec Klusákův film ještě dokument? S čímž přichází potřeba černobílého odpovídání: že dokumentem buď je, nebo není. Už samotné formulování této otázky jako by vylučovalo možnost, že daná odpověď může být velice komplikovaná, nejednoznačná a těžko zodpověditelná. Předpokladem úspěšné odpovědi je pak znalost přesné dokumentární definice. Ačkoliv se to může zdát jako překvapivé, něčeho takového není snadné dosáhnout. Samozřejmě: dokumentární filmy už ze své podstaty vycházejí z reality, uchopují ji. To je případ také filmu Víta Klusáka. Jeho protagonisté jsou totiž lidé, kteří v žité realitě skutečně žijí pod jmény a identitami, pod nimiž vystupují v daném snímku. Zároveň je snímek zachycuje v jejich přirozeném prostředí: nejčastěji u nich doma. Současně ale při definování dokumentární kinematografie platí, že způsob, jakým realitu film nahlíží, je licence jeho autora. Nikdo mu nemůže předepsat, jakou její částí se musí řídit, nikdo mu nemůže předepsat, o jakou její část se má zajímat. To, co je z reality podstatné v kontextu dokumentu-filmu, rozhoduje filmový tvůrce. Svým způsobem jde tedy vždy o do značné míry ideologický přenos. To znamená, že dokumentární film divákovi neposkytuje „realitu jako takovou“, ale spíše její interpretaci, její angažovanou četbu, která je nutně a bezvýhradně řízena viděním filmaře. Tato skutečnost není pouze teoretickou konvencí dokumentárního snímku, ale spíše jeho nevyhnutelnou podmínkou. Čisté a nevinné uchopení reality (tedy zbavené autorského interpretujícího hlasu) totiž není možné už z podstaty filmového aparátu; ten sám je totiž nástrojem nikoli nevinného, ale ryze ideologického zobrazení. Pokud tedy realitu uchopujeme skrze médium filmu, svým způsobem ji modelujeme prostřednictvím svého pohledu na ni a rovněž transformujícího prvku filmové kamery.

Film nezachycuje realitu tak, jak se odvíjí v čase,

spíše rekonstruuje ty její části, které režisér sám poznal.

Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.

Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.

Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.


autor / Benjamin Slavík VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Nová šance pro kapelu Gang Gang Dance aneb chill letošního léta / Benjamin Slavík > NP č.522 > Kultura Co budou letos v létě poslouchat hipsteři, když se se sluchátky na uších vydají do přírody? Co se stane nejlepším chillem stejného období? Nepřišla právě nyní doba, kdy by se každý měl povinně zamilovat do americké kapely Gang Gang Dance? číst dále Netflix oživil Orsona Wellese / Benjamin Slavík > NP č.529 > Novinky / Kultura Společnosti Netflix se povedlo, aby se pro velké množství lidí stala ztělesněním kvalitní soudobé seriálové produkce; když je na nějaký seriál (nebo celovečerní film) nalepen její label, vždy to už něco znamenaná. Nutně se ovšem nemusí jednat pouze o dobře vybudované povědomí o brandu. číst dále Duchovní anarchie / Benjamin Slavík > NP č.518 > Kultura Trpitelka Jana z Arku jako rozpustilá dívka? Duchovní film coby muzikál, ve kterém zazní metalové kytary? Taneční film, v němž se netančí? Film o dětství naplněný spiritualitou a tělesným utrpením dětí? Máte-li dost strnulých stereotypů v myšlení a kinematografii, podívejte se na film Janička. Následující esej se vám pokusí vysvětlit, proč není pouhým anarchistickým gestem. číst dále

Nejčtenější články z tohoto čísla

Všichni jsme na jedné lodi / Jan Štěpánek > NP č.501 > Téma čísla Koncept kolektivních domů počítá s tím, že v jednom domě žijí stovky i tisíce lidí. Byty často nemají plnohodnotné kuchyně, o chod domu a vašeho života se stará personál. Součástí domu je jídelna, školka i prádelna. V Československu vzniklo od konce 40. let několik desítek takových koldomů. Jak se v nich žilo? Vyzpovídali jsme mgr Huberta Guzika, Ph.D., z Ústavu teorie a dějin architektury FA ČVUT. číst dále Mor už klepe na dveře... / Darek Šmíd > NP č.501 > Novinky / Technoskop Tedy, možná ještě neklepe, ale co když si pucuje boty o rohožku? Podle všeho to také nebude mor, ale zase jen ta stará dobrá chřipka. číst dále Jen se tak pojistit... / Stanislav Komárek > NP č.501 > Jiné čtení Eseje biologa, spisovatele a filozofa Stanislava Komárka a blogera Martina Selnera, který popisuje životní zkušenosti vychovatele kupy autistických dětí. Zkrátka jiné čtení. číst dále Zabijácké výtahy, archy Noemovy a chodovské UFO / Libor Hruška > NP č.501 > Téma čísla Jižák, Jižák je město snů. Největší české sídliště neinspirovalo jenom PSH, ale za čtyřicet let, co stojí, i desítky spisovatelů a filmařů. Jak se v literatuře a filmu pohled na Jižní Město proměňoval, na to jsme se zeptali jihoměstského patriota, kulturologa Jana Lukavce. číst dále

Chci pomoci konkrétním lidem bez domova a v nouzi

Podívejte se profily našich nejlepších prodejců, kterým nechybí zodpovědnost a poctivost, ale chybí jim zázemí, oblečení, obuv nebo nějaká speciální pomůcka, aby se mohli cítit spokojeně a žilo se jim lépe. Našim prodejcům můžete přispět na jejich konkrétní potřeby nebo přání.
Chcete se o jejich osudu dozvědět víc? Děkujeme všem dárcům.

celý archiv
//