NP č.501 > Téma číslaVšichni jsme na jedné lodiJan Štěpánek

Koncept kolektivních domů počítá s tím, že v jednom domě žijí stovky i tisíce lidí. Byty často nemají plnohodnotné kuchyně, o chod domu a vašeho života se stará personál. Součástí domu je jídelna, školka i prádelna. V Československu vzniklo od konce 40. let několik desítek takových koldomů. Jak se v nich žilo? Vyzpovídali jsme mgr Huberta Guzika, Ph.D., z Ústavu teorie a dějin architektury FA ČVUT.

Když se řekne kolektivní dům, vybaví se mi litvínovský koldům pro 1400 lidí nebo o něco menší zlínský koldům. Tedy stavby, které měly nějakou společenskou ambici, ale dnes je jasné, že jí nedosáhly. Koldomy u nás bývají spojovány s naivitou období komunismu, ale myšlenka kolektivního bydlení u nás je určitě ještě starší.
To je pravda. On to nebyl nikde, ani v českých zemích, nikdy primárně komunistický projekt. Byl to spíše levicový projekt. A vždy byl spíše elitářský, nutno dodat. Projekty kolektivních domů vytvářely intelektuální elity, které měly představu, že dělnická třída bude ochotna bydlet nějakým kolektivním způsobem. Nebo to byla elita, která byla ochotna si to zkoušet sama na sobě. U nás to začalo počátkem 20. století, kdy ovlivněn úvahami americké feministky Charlotte Gilmanové se tématu chopil Masaryk a přednášel o něm v Brně v roce 1905. A to téma dost výrazně rezonovalo. Byla to představa kolektivního, ale poměrně komfortního bydlení. Domácí práce, které běžně obstarávaly ženy v domácnosti nebo služky, budou přeneseny na profesionální školený personál, a žena tak bude emancipována. Cílem bylo vtáhnout do tohoto experimentu střední třídu, měšťanstvo, moc se neuvažovalo o tom, že by to bylo přístupné nebo atraktivní pro dělníky. To byla první fáze, ještě před první světovou válkou. A pak jsou tu ve vývoji českého přemýšlení o kolektivním bydlení spíše samostatné epizody, téma se opět vynořuje a často bez vědomí nebo s přehlížením toho, co se dělo předtím.

Kolegyně zpovídala pamětníky a první generace si život v koldomech skutečně velmi pochvalovala. Je třeba dodat, že v té době byli dětmi.

Je známo, že kolektivním bydlením byl ve 30. letech velmi zaujat Karel Teige, který v tom viděl možnost, jak realizovat část myšlenek sovětské bolševické revoluce.
On měl obrovský přehled o dobovém dění a inspiroval se jak západní Evropou, tak i Sovětským svazem. A přišel s uceleným teoretickým programem kolektivních domů. Ty měly být pro dělnickou třídu a měly posilovat soudržnost té dělnické třídy.
Teige žil v trochu paralelním světě, na základě nějakých sociologických indicií si vybudoval představu o dělnické třídě jakožto o mužích a ženách, kteří do značné míry nežijí rodinným životem. Trochu to v některých tehdejších sociologických výzkumech nachází opodstatnění, skutečně mezi dělnickou třídou soužití před svatbou bylo nejvyšší, rozvodovost největší, ale jinak vzory života byly mezi dělníky poměrně konzervativní, takže by to pro ně bylo velké překvapení, kdyby se dostali do takového Teigeho domu. On se nakonec žádný marxistický dům v Československu nepostavil, ale kdyby se do něj ti dělníci nastěhovali, asi by se s takovým životním stylem těžce smiřovali.

 

Koncem 40. let přicházejí první stavby pompézních kolektivních domů, v Litvínově, ve Zlíně. Ačkoliv si je my dodnes pamatujeme jako neúspěšné sociální experimenty, ty první roky pro nájemníky musely být zajímavé. Jak tam tehdy ti nově nastěhovaní lidé žili?
Kolegyně Lenka Kužvartová zpovídala pamětníky prvních let života v Litvínově a první generace si život v koldomech skutečně velmi pochvalovala. Je třeba k tomu dodat, že mnozí s nich jsou lidé, kteří byli v té době dětmi, takže na to vzpomínají mimořádně dobře jako na takové chrámy, kde měli spoustu kamarádů, a že to fungovalo jako kolektiv. Na druhé straně na konci 50. let proběhly sociologické výzkumy, které dokázaly opak, než co vypovídají pamětníci. Tehdejší výzkumy se zaměřily na provoz obou domů a ukázalo se, že například společné stravovací provozy nejsou ani zdaleka tak využívané, jak bylo plánováno, některé dokonce vůbec.

Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.

Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.

Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.


autor / Jan Štěpánek VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

mapa ŠŤASTNÝCH / Jan Štěpánek > NP č.490 > Téma čísla Slovo je mocné. Pokud si často něco opakujeme, snadno se nám to dostane pod kůži. Šťastná myšlenka dělá šťastného člověka. No ne? A co když se dokonce někdo jmenuje Šťastný, hm? Nebo Šťastná? Ne, nebojte, tohle nemyslíme jako vážný výzkum, jen jsme se koukli na stránky www. kdejsme.cz a nechali si najít všechny Šťastné, co jich v Česku je. A výsledky nás docela pobavily. Co myslíte, mají nějaký přesah i do skutečného světa? číst dále Prodejce Tomáš: Kde je Hradec, tam žijí králové / Jan Štěpánek > NP č.492 > Moje město Tomáš Máša je už z dálky nepřeslechnutelný. Usazen na židličce na rohu třídy Karla IV. a Baťkova náměstí čte nahlas vybrané pasáže z aktuálního vydání NP. Je jedním z pár prodejců NP v Hradci, městě, které se stalo jeho druhým domovem a na které nedá dopustit. V Praze je blaze, ale taky draze, říká původem Libeňák. „Tady mám přátele a známé, kteří mě drží nad vodou nejen teď, ale hlavně v době, když jsem utrpěl úraz, který mi otočil celý život vzhůru nohama.“ číst dále Budoucnost hledej v detailu / Jan Štěpánek > NP č.493 > Téma čísla „O budoucí podobě města už je do velké míry dávno rozhodnuto,“ říká Martin Barry, krajinný architekt a zakladatel reSITE, společnosti zabývající se možnostmi budoucího rozvoje měst. „Klíčem je infrastruktura, neviditelné město, něco, co jsme zdědili od předků. Takže pokud hledáte budoucnost města, hledejte v minulosti.“ číst dále Říká se, že jsem tak trochu ras / Jan Štěpánek > NP č.494 > Téma čísla Nakonec by to chtělo rozhovor se skutečným psychopatem, říkali jsme si. Ale kdo je až takový psychopat, že nám k tomu přizná? Šéfkuchař Radek Kašpárek je proslulý svou tvrdohlavostí a výbušností, stejně jako svým kuchařským uměním. Dokáže být arogantní, až bezcitný. Umí chladně riskovat a jít za hranu. Ví, že je v podstatě psychopat. A ví, jak to zúročit v něco, co česká gastronomie nepoznala. číst dále Nejistá doba přeje psychopatům / Jan Štěpánek > NP č.494 > Téma čísla Lidmi, které si ze svého středu volíme, aby nám vládli a hýbali dějinami, bývají často osoby s psychopatickými poruchami. Proč nás přitahují a čím společnost fascinují? Rozhovor s filosofem a biologem Stanislavem Komárkem. číst dále Google šeptá o štěstí / Jan Štěpánek > NP č.490 > Téma čísla Říká se, že kdo hledá, najde. A kdo dneska něco hledá, často hledá na Googlu. Zkusili jsme se tedy podívat na to, co vám našeptávač Google nabídne, zadáte-li slovo štěstí. číst dále My to štěstí loudíme (Štěstí podle komiků) / Jakub Yellen, Jan Štěpánek > NP č.490 > Téma čísla Tomáš Baldýnský je autorem seriálu Comeback a Kosmo, je také jedním z autorů Zeleného Raoula. Luďek Staněk je jedním z nejvýrazějších českých stand-up komiků, jeho Pořad na Streamu si pouštějí statisíce lidí. číst dále Kolonizace, moje není tvoje / Jan Štěpánek > NP č.495 > Téma čísla Začíná to už ve chvíli, kdy se narodíte. Jste kolonizátor. Jsme tvorové expanzivní. Přirozeností člověka je hledání nových extenzí sebe samého. Jedna z prvních věcí, které jako dítě pochopíme, je to, co je a co není moje. A co moje není, to chceme. Kudy člověk chodí, tudy ale spřádá plány, kam sám sebe ještě projektovat. číst dále
celý archiv