NP č.501 > Jiné čteníBonbóny & únavaMartin Selner

Eseje biologa, spisovatele a filozofa Stanislava Komárka a blogera Martina Selnera, který popisuje životní zkušenosti vychovatele kupy autistických dětí. Zkrátka jiné čtení.

Sedím na lavici v šatně tělocvičny a pozoruju, jak se dítě snaží narvat boty do batohu. „Tam už je plno, dej je do zadní kapsy," snažím se mu poradit. Dítě se zvedne z podřepu a pokouší se boty narvat do zadní kapsy u kalhot. Opět jsem zapomněl, že pracuju s autisty. Správně bych si teď měl dát tu práci a vysvětlit mu, co jsem myslel tou zadní kapsou, ale jsem už unavený, a tak to prostě udělám za něj.


Je úterý, měli jsme s dětmi hodinu tělocviku. Šlo to celkem dobře, odloučení od rodičů ještě zvládají. Ve čtvrtek to bude horší. To si už uvědomují, že druhý den jedou domů. V pondělí ráno se opět vrátí. A tak to chodí už několik let. Žijí v týdenním stacionáři pro klienty s poruchou autistického spektra. Mám ale pocit, že si na to pořád ještě nezvykly. Vlastně ani nevím, jestli se na něco takového zvyknout vůbec dá.


Z tělocvičny se vracíme zpět do stacionáře. Cestou mi schválně utíkají do silnice. Neustále testují hranice, kam až můžou zajít. Jsou to děti s postižením, takže je pro mě o to těžší jim nějaké hranice stanovovat – autismus jim už takhle vystavil jasnou stopku.


„Co máme k večeři?" zajímají se.

 

„Pomazánku," odpovím popravdě, i když vím, že moc nadšené nebudou. „Co si dáš k tomu?" přemýšlím nad druhem pečiva.

 

„Bonbóny," odpoví dítě okamžitě a já si uvědomím, že máme stejně jenom chleba.


Procházíme čtvrtí, kde u každého domu je zahrada, a kde každá zahrada má svého štěkajícího psa. Dojdeme k vile, kterou hlídá štěně boxera. Mé děti se kolem něj sesypou, chtějí si ho pohladit. Štěně se rozhodne, že to za to hlídání nestojí a utíká někam pryč. Už ani ti boxeři nejsou, co bývali, prolétne mi hlavou.


Naštěstí se objeví další objekt, který se jich nebojí – vlak. Všichni se zastavíme pod viaduktem a pozorujeme projíždějící vlak. Čekáme, až přejede, protože věc musí být dokončená, alespoň v autistickém světě. Jako vždycky mi České dráhy dělají naschvály a vlak je dlouhý několik kilometrů.


Jdeme do kopce, jedno z dětí se mě chytne za ruku, protože je unavené. Chce, abych ho táhnul.


„Jsi těžký. Pojď sám, je to už kousek," přesvědčuju ho.

 

„Tak to už zvládneš," odpoví a ruku mi sevře ještě pevněji.

 

Ten kousek cesty přemýšlím, co všechno musím každý den v práci zvládnout. A jedna z těch věcí je, umět chytit své děti za ruku, když už nemůžou.


Martin Selner autor / Martin Selner selner84.blogspot.cz VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Jen se tak pojistit... / Stanislav Komárek > NP č.501 > Jiné čtení Eseje biologa, spisovatele a filozofa Stanislava Komárka a blogera Martina Selnera, který popisuje životní zkušenosti vychovatele kupy autistických dětí. Zkrátka jiné čtení. číst dále Všichni jsme na jedné lodi / Jan Štěpánek > NP č.501 > Téma čísla Koncept kolektivních domů počítá s tím, že v jednom domě žijí stovky i tisíce lidí. Byty často nemají plnohodnotné kuchyně, o chod domu a vašeho života se stará personál. Součástí domu je jídelna, školka i prádelna. V Československu vzniklo od konce 40. let několik desítek takových koldomů. Jak se v nich žilo? Vyzpovídali jsme mgr Huberta Guzika, Ph.D., z Ústavu teorie a dějin architektury FA ČVUT. číst dále Zabijácké výtahy, archy Noemovy a chodovské UFO / Libor Hruška > NP č.501 > Téma čísla Jižák, Jižák je město snů. Největší české sídliště neinspirovalo jenom PSH, ale za čtyřicet let, co stojí, i desítky spisovatelů a filmařů. Jak se v literatuře a filmu pohled na Jižní Město proměňoval, na to jsme se zeptali jihoměstského patriota, kulturologa Jana Lukavce. číst dále Panelstory s dobrým koncem / Redakce > NP č.501 > Téma čísla Začíná se proslýchat, že sídliště jsou vlastně fajn. Paneláky jsou dnes vesměs zateplené, odhlučněné, bytová jádra zrekonstruovaná. Že přibývá zajímavých podniků, dětských hřišť a vzrostlých parků. Tak jak to s těmi sídlišti doopravdy je? číst dále
celý archiv