NP č.501 > Jiné čteníBonbóny & únavaMartin Selner

Eseje biologa, spisovatele a filozofa Stanislava Komárka a blogera Martina Selnera, který popisuje životní zkušenosti vychovatele kupy autistických dětí. Zkrátka jiné čtení.

Sedím na lavici v šatně tělocvičny a pozoruju, jak se dítě snaží narvat boty do batohu. „Tam už je plno, dej je do zadní kapsy," snažím se mu poradit. Dítě se zvedne z podřepu a pokouší se boty narvat do zadní kapsy u kalhot. Opět jsem zapomněl, že pracuju s autisty. Správně bych si teď měl dát tu práci a vysvětlit mu, co jsem myslel tou zadní kapsou, ale jsem už unavený, a tak to prostě udělám za něj.


Je úterý, měli jsme s dětmi hodinu tělocviku. Šlo to celkem dobře, odloučení od rodičů ještě zvládají. Ve čtvrtek to bude horší. To si už uvědomují, že druhý den jedou domů. V pondělí ráno se opět vrátí. A tak to chodí už několik let. Žijí v týdenním stacionáři pro klienty s poruchou autistického spektra. Mám ale pocit, že si na to pořád ještě nezvykly. Vlastně ani nevím, jestli se na něco takového zvyknout vůbec dá.


Z tělocvičny se vracíme zpět do stacionáře. Cestou mi schválně utíkají do silnice. Neustále testují hranice, kam až můžou zajít. Jsou to děti s postižením, takže je pro mě o to těžší jim nějaké hranice stanovovat – autismus jim už takhle vystavil jasnou stopku.


„Co máme k večeři?" zajímají se.

 

„Pomazánku," odpovím popravdě, i když vím, že moc nadšené nebudou. „Co si dáš k tomu?" přemýšlím nad druhem pečiva.

 

„Bonbóny," odpoví dítě okamžitě a já si uvědomím, že máme stejně jenom chleba.


Procházíme čtvrtí, kde u každého domu je zahrada, a kde každá zahrada má svého štěkajícího psa. Dojdeme k vile, kterou hlídá štěně boxera. Mé děti se kolem něj sesypou, chtějí si ho pohladit. Štěně se rozhodne, že to za to hlídání nestojí a utíká někam pryč. Už ani ti boxeři nejsou, co bývali, prolétne mi hlavou.


Naštěstí se objeví další objekt, který se jich nebojí – vlak. Všichni se zastavíme pod viaduktem a pozorujeme projíždějící vlak. Čekáme, až přejede, protože věc musí být dokončená, alespoň v autistickém světě. Jako vždycky mi České dráhy dělají naschvály a vlak je dlouhý několik kilometrů.


Jdeme do kopce, jedno z dětí se mě chytne za ruku, protože je unavené. Chce, abych ho táhnul.


„Jsi těžký. Pojď sám, je to už kousek," přesvědčuju ho.

 

„Tak to už zvládneš," odpoví a ruku mi sevře ještě pevněji.

 

Ten kousek cesty přemýšlím, co všechno musím každý den v práci zvládnout. A jedna z těch věcí je, umět chytit své děti za ruku, když už nemůžou.


Martin Selner autor / Martin Selner selner84.blogspot.cz VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Autismus & prokletí / Martin Selner > NP č.502 > Jiné čtení Každý rok v létě jezdíme s dětmi na tábor. Nějakou dobu nám trvalo prolomit prokletí, kdy jsme s dětmi mohli přijet sice kamkoli, ale všude jen jednou. Majitel ubytování nás díky stylu našeho pobytu už pak nechtěl nikdy vidět. Dnes už jezdíme třetí rok na stejné místo. Máme štěstí. I když zkuste vysvětlit autistickému dítěti nebo jeho rodičům, že mají štěstí. číst dále Zmrzlina & kozy / Martin Selner > NP č.504 > Jiné čtení Nastupuju s dětmi do autobusu. Probíhá standardní scénář, kdy nás půlka autobusu chce pustit sednout a ta druhá půlka se tváří, že nás nevidí. Beru děti na zvířecí farmu, aby taky viděly, že existují i jiná zvířata než tučňáci z Madagaskaru. číst dále Autismus & cukrárna / Martin Selner > NP č.506 > Jiné čtení Rád své děti beru někam, kde autistu běžně nepotkáte, protože si myslím, že to prospívá oběma skupinám – jak zdravým lidem, tak ve finále i mým autistům. Pro obě skupiny to ale může být velice náročné, vzájemný střet se tedy snažím mírnit různými nástroji. Jako užitečný nástroj se naposledy ukázal jahodový řez. číst dále Jogurt & cukr / Martin Selner > NP č.507 > Jiné čtení Je odpoledne, přicházím do práce. Podle podlahy v jídelně poznám, že k obědu byly těstoviny se špenátem. Děti mají ještě odpolední spánek, ale z jejich pokojů slyším, že některé jsou už vzhůru. Podle sprostých slov se dá dokonce rozeznat, kdo konkrétně. číst dále
celý archiv