NP č.533 > Jiné čteníLow carb bezdomovectvíMartin Selner

Nedávno jsem potkal jednu známou, dali jsme se do hovoru. Dlouho jsme se neviděli. Dělá PR pro různé bohaté lidi, já zase pracuju s autisty a občas o tom píšu do Nového Prostoru. Časopisu, který prodávají většinou bezdomovci. Část zisku z prodeje jim jde do kapsy.

„Zrovna včera jsem dala jednomu bezďákovi stovku," vzpomene si hned, kam píšu.
„To mi k tobě moc nesedí," podotknu.
„Koupila jsem si drahý boty, měla jsem výčitky svědomí."
Jo, to už mi sedí víc.
„A jak to jde tobě?" zeptám se, i když podle oblečení vidím, že dobře.


Nechám ji chvíli vyprávět a přemýšlím, kolik luxusních bot by se na světě muselo vyrobit, aby výčitky lidí, kteří je nosí, pomohly lidem, kteří je nosit nikdy nebudou.


„Jo a dala jsem mu ještě bagetu. Šla jsem zrovna ze školení, rozdávali je tam zadarmo. Ale já teď zkouším low carb dietu, chápeš."
Snažím si zapamatovat ta poslední slova s tím, že si pak vygooglím, co to je za dietu.


Dělám v sociální sféře a za tu dobu jsem se už naučil nesoudit. Je to k ničemu. Prostě věřím, že každý dělá to nejlepší, co může. Pokud tomu jednou přestanu věřit, budu muset změnit obor. Jinak bych se zbláznil. Má práce mě ale taky naučila pragmatismu. Když žijete na ulici, je jedno, od koho ta pomoc přijde a co má zrovna na sobě. Prostě tomu chlapovi pomohla a tečka. A pokud se dá pomoc nějak spočítat, tenhle týden pomohla víc než já.


„... no, ale ty pomáháš lidem mnohem víc," zachytím slova na konci věty. Začal jsem mít výčitky svědomí i bez drahých bot.
„Prostě jen chodím do práce," odpovím to první, co mě napadne.
„Vidíš," řekne a podívá se na hodinky. „Já už taky musím. Ráda jsem tě viděla, měj se."
Políbí mě na tvář. Hezky voní.
„Měj se," rozloučím se.


Říká se, že když je člověk na dně, ďábel je vždy nablízku. Může mít mnoho podob, klidně může vypadat jako litr krabicového vína. A když máte dobrej den a něco od lidí dostanete, máte dva litry v petce. A co taky jiného chcete dělat, když žijete na ulici? Proč hledat světlo na konci tunelu, když jedinej tunel, kterej vidíte, je ten Žižkovskej?


Někdy už nemáte sílu ani chuť. Někdy potřebujete, aby za vámi to světlo prostě přišlo. A podle čeho ho poznáte? Sledujte boty!


Martin Selner autor / Martin Selner selner84.blogspot.cz VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv