NP č.506 > Jiné čteníAutismus & cukrárnaMartin Selner

Rád své děti beru někam, kde autistu běžně nepotkáte, protože si myslím, že to prospívá oběma skupinám – jak zdravým lidem, tak ve finále i mým autistům. Pro obě skupiny to ale může být velice náročné, vzájemný střet se tedy snažím mírnit různými nástroji. Jako užitečný nástroj se naposledy ukázal jahodový řez.

A tak když se mě děti ptaly, zda skutečně jdeme do cukrárny a já jsem přeslechl věty typu Už bylo načase, přišla klíčová otázka: „Martine, kolik máš s sebou peněz?"
„Přiměřeně, akorát na jeden dort pro každýho."
„To moc peněz nemáme."
Při té příležitosti jsem si uvědomil, že občas zapomínám, jak moc jsou mé děti na mně závislé. Já si můžu do cukrárny zajít kdykoli, ony tuhle možnost nemají. Pravděpodobně cukrárnu samy nikdy nenavštíví, ale o to teď ani nejde. Má úloha spočívá v tom, aby nikdy neztratily odvahu si o návštěvu cukrárny říct.
Kromě pěstování odvahy se snažím své děti vést i k samostatnosti. Ve frontě je instruuju, jak si mají samy objednat. „Až na tebe přijde řada, pozdravíš a objednáš si, co sis vybrala."
Dojde řada na mé děti. „Dobrý den. Všechno!" pronese jedno z nich.
Po chvíli si každé z dětí nese ke stolu jeden kousek dortu. Některé se neúspěšně pokoušejí dort jíst už cestou. Mezitím, co děti baští, se u vedlejšího stolu rozbrečí holčička. Jedno z dětí na ni začne zírat. Jako by nerozumělo, co to vlastně dělá. Holčička a ani můj autista si nevědí rady s jejím pláčem. A vlastně se to ani od jednoho z nich nečeká.
„Proč brečela?" ptá se mě, když se vracíme zpátky.
„Třeba jí přišlo něco líto."
„A já jsem se jí smála," konstatuje bez sebemenšího náznaku lítosti.
Každé jiné dítě by za takové situace dostalo asi normálně na zadek, to moje ne. Je autista a já mám tu zkušenost, že když něčemu nerozumí, tak se prostě směje. A je celkem jedno, jestli je to vhodné. Nikdo by neměl být trestaný, když si neví rady.
„Až příště zase uvidíme někoho brečet, zkusíme to vyřešit jinak, ano?"
„Tak jo, zkusíme zajít třeba pro další dort."
Říká se, že štěstí si za peníze nekoupíte. Jenže když pracujete s autisty, není to tak docela pravda. Přesvědčil jsem se o tom, když jsem s nimi cestoval skoro hodinu do vyhlášené cukrárny v centru Prahy, aby mohli patnáct minut vybírat, který dort si nakonec dají, a následně ho během třiceti vteřin snědli. A právě pro těch třicet vteřin dělám svoji práci.


Martin Selner autor / Martin Selner selner84.blogspot.cz VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Autismus & prokletí / Martin Selner > NP č.502 > Jiné čtení Každý rok v létě jezdíme s dětmi na tábor. Nějakou dobu nám trvalo prolomit prokletí, kdy jsme s dětmi mohli přijet sice kamkoli, ale všude jen jednou. Majitel ubytování nás díky stylu našeho pobytu už pak nechtěl nikdy vidět. Dnes už jezdíme třetí rok na stejné místo. Máme štěstí. I když zkuste vysvětlit autistickému dítěti nebo jeho rodičům, že mají štěstí. číst dále Bonbóny & únava / Martin Selner > NP č.501 > Jiné čtení Eseje biologa, spisovatele a filozofa Stanislava Komárka a blogera Martina Selnera, který popisuje životní zkušenosti vychovatele kupy autistických dětí. Zkrátka jiné čtení. číst dále Autismus & cukrárna / Martin Selner > NP č.506 > Jiné čtení Rád své děti beru někam, kde autistu běžně nepotkáte, protože si myslím, že to prospívá oběma skupinám – jak zdravým lidem, tak ve finále i mým autistům. Pro obě skupiny to ale může být velice náročné, vzájemný střet se tedy snažím mírnit různými nástroji. Jako užitečný nástroj se naposledy ukázal jahodový řez. číst dále Zmrzlina & kozy / Martin Selner > NP č.504 > Jiné čtení Nastupuju s dětmi do autobusu. Probíhá standardní scénář, kdy nás půlka autobusu chce pustit sednout a ta druhá půlka se tváří, že nás nevidí. Beru děti na zvířecí farmu, aby taky viděly, že existují i jiná zvířata než tučňáci z Madagaskaru. číst dále
celý archiv