Ten zjevnější lze chápat jako akt určité identifikace: Netflix tak dává najevo, že není spojen pouze se spotřební seriálovou produkcí, nýbrž za své přijímá rovněž mnohem náročnější filmovou kulturu. Druhá implikace se ale jeví jako ještě mnohem zajímavější; svým způsobem představuje určitou dekonstrukci či podvratnou energii vůči své vlastní dosavadní politice.
Přestože je Netflix spojen především s televizní či on-line distribucí, estetické vlastnosti snímku Roma vlastně vůbec neodpovídají atributům takzvaných televizních či on-line děl. Tento nejnovější film ceněného režiséra Alfonsa Cuaróna totiž využívá především precizně komponovaných dlouhých záběrů, tedy prvku, který bývá nejčastěji spojován spíše s „konzumací" nikoli u televizí či monitorů, nýbrž naopak ve velkých kinosálech, ve kterých si divák jejich „velkou formu" může lépe vychutnat. Fakt, že je Netflix podepsán pod takto výrazné umělecké dílo, pak deklaruje skutečnost, že nyní jeho produkci již nebude možné omezovat na snímky spojované výhradně s estetikou snadno konzumovatelné on-line popkultury.
Nic na řečeném nemění ani skutečnost, že film Roma bylo v Česku možné vidět také v některých kinech. Taková možnost se totiž netýkala diváků napříč všemi zeměmi.
