NP č.530 > PříběhKrásná geometrieLibor Hruška

Ikonické geometrické kompozice Zdeňka Sýkory mizejí z veřejného prostoru. Jeho žena Lenka neúnavně bojuje za jejich záchranu.

Den, kdy se poprvé zatoulala k větracím komínům Letenského tunelu, si výtvarnice a historička umění Lenka Sýkorová pamatuje dodnes. S partou umělců se přes Letnou vracela z plesu a vertikální černobílá mozaika se před ní vynořila z mlhy. „V první chvíli jsem vůbec nechápala, co by to mohlo být, vypadalo to jako obrovská černobílá věž. Neměla jsem tušení, že taková realizace existuje, a navíc že jejím autorem je náš profesor. Zasáhlo mě to a vždycky si na ten okamžik vzpomenu," vypráví rodačka z Plzně Sýkorová. Psal se rok 1978, o pět let později se za svého učitele výtvarné výchovy z Filozofické fakulty vdala.


Oním pedagogem byl malíř Zdeněk Sýkora (1920–2011), který u nás v šedesátých letech jako první začal při tvorbě využívat počítač. Jeho plátna se dnes na aukcích prodávají za miliony, černobílé geometrické mozaiky a další díla ve veřejném prostoru ale paradoxně chátrají nebo z něj zcela mizí. Právě boji za jejich rehabilitaci Sýkorová po smrti svého manžela věnuje většinu energie. Ikonické letenské komíny jsou v bezpečí, už v roce 2003 byly prohlášeny za kulturní památku, horší je ale situace ve městech na severu, odkud měl Sýkora v šedesátých a sedmdesátých letech nejvíc zakázek. Jeho ženu mrzí hlavně necitlivá rekonstrukce koupaliště litvínovského Koldomu, při níž byly Sýkorovy geometrické obrazce na budově šaten přetřeny na bílo. „Byl to jeden z úžasných příkladů, jak může vypadat naprosté souznění architektury s výtvarným dílem, a také typický příklad stavby z konce padesátých let, ve které ještě doznívaly funkcionalistické principy. Šatny teď úplně zmizí a na jejich místě vyroste nový bazén. Pokusy integrovat Sýkorovy panely do této nové architektury však ztroskotaly. Ukazuje se, že některé věci jsou nepřenosné a nelze je mechanicky spojovat s architekturou, pro kterou nebyly určeny," říká Sýkorová.


Téměř každá ze Sýkorových realizací ve veřejném prostoru má svůj smutný příběh – sgrafito v lounském hotelu Union pohřbil sádrokarton, černobílý chodník v Litvínově chátrá, geometrická opona lounského divadla skončila při rekonstrukci ve sběrných surovinách a mozaiková stěna v Praze v Jindřišské je dnes v rámci asijské nudlárny rozříznutá vedví patrem. „Očekávala bych úctu, vstřícnost a spolupráci, při ztrátě opony také omluvu a pokoru, setkávám se spíš s neinformovaností, tradiční českou závistí, neúctou, leckdy i ignorancí," mrzí Sýkorovou, která s městy i soukromníky jedná z pozice dědičky autorských práv. Alespoň do Loun, kde se Sýkora narodil a tvořil, se letos jeho dílo vrátí, byť v jiné formě. Černobílou kompozici ze ztracené protipožární opony přenesli architekt Josef Pleskot a Lenka Sýkorová do horizontální polohy, na plochu piazzetty před divadlem. Říká se, že příklady táhnou. Uvidíme.


autor / Libor Hruška VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv