NP č.496 > Život prodejceMoje Dejvická, můj hrad!Michaela Rozšafná

S vestibulem metra ve stanici Dejvická je Irena Cochlarová spjata už šestým rokem. Potkáte ji každý všední den u výstupu ve směru na Vítězné náměstí, kde vysedává v červené bundě a s úsměvem na tváři čeká na své zákazníky.

S některými z nich se za svoji prodejní éru už dokonce spřátelila. „Chodí ke mně pravidelně jedna paní advokátka, na kterou mám dokonce i telefonní číslo. Potom třeba Honza, bývalý vysokoškolák, který kolem mě chodil denně do školy. Teď už je dostudovaný a pracuje v zahraniční firmě, stále se za mnou ale občas zastaví,“ říká Irena.
Jedna z pravidelných čtenářek Nového Prostoru a Irenina oblíbenkyně jí nedávno dokonce přispěla finanční částkou na pořízení nového mobilního telefonu. „Takové zážitky nemívám denně, občas někdo přispěje menší částkou, ale na mobil jsem peníze dostala poprvé. Je pěkné vidět, že jsou mezi námi milí a vstřícní lidé. Tato paní, bohužel ani neznám její jméno, mě pokaždé, když jde kolem, obejme a popřeje hezký den,“ usmívá se Irena.


Vůbec nejraději má ale Aničku z Vítězného náměstí. „To je můj strážný anděl. Občas spolu jezdíme i na výlety nebo chodíme na oběd. Teď v sobotu mě pozvala do nedaleké Budvarky. Byly jsme spolu i v ZOO a brzy se chystáme projet i nějaké hrady a zámky. Alespoň nejsem pořád tak sama,“ říká prodejkyně. Naráží tak na skutečnost, že v prosinci přišla o svoji velkou životní parťačku.


Fenka Deina schází Ireně i zákazníkům

Mnozí kolemjdoucí si oblíbenou prodejkyni dodnes spojují s fenkou německého ovčáka Deinou, která jí ve vestibulu na Dejvické dělala dennodenně společnost. „Dodnes za mnou lidi chodí a říkají, že jim Deina chybí. Patřily jsme neodmyslitelně k sobě, pořád tady u mě ležela na dece, i když už byla hodně stará a nemocná. Byla to přenádherná psí šlechtična s rodokmenem, ve kterém měla jméno Darisia Isabelle. Dožila se úctyhodných šestnácti let,“ říká Irena a s pýchou v hlase vyndává z kapsy péřové bundy fotografii psí kamarádky. Díky fence se u ní často zastavovali také zahraniční turisti – třeba slečna Natálie z Moskvy, která v Praze pracovala. „Ta byla moc milá – kolikrát u mě koupila až deset časopisů. Jinak se u mě stavují zejména anglicky mluvící turisti, Nový Prostor si kupují kvůli anglické stránce na poslední straně časopisu. S nimi ale moc nepromluvím – maximálně řeknu tak haudujudu a fénk jů,“ směje se.


Přátele si Irena za šestileté působení v dejvickém vestibulu našla i mezi dalšími prodavači u okolních stánků. Spřátelila se třeba s prodavačkou z několik metrů vzdáleného stánku se spodním prádlem či s paní Martou, která obsluhuje veřejné záchodky.

Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.

Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.

Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.


autor / Michaela Rozšafná VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Chci pomoci konkrétním lidem bez domova a v nouzi

Podívejte se profily našich nejlepších prodejců, kterým nechybí zodpovědnost a poctivost, ale chybí jim zázemí, oblečení, obuv nebo nějaká speciální pomůcka, aby se mohli cítit spokojeně a žilo se jim lépe. Našim prodejcům můžete přispět na jejich konkrétní potřeby nebo přání.
Chcete se o jejich osudu dozvědět víc? Děkujeme všem dárcům.

celý archiv