NP č.470 > FejetonSmrt bravíčkového duchaJan Stern

Naši dobu lze kritizovat mnoha způsoby. Pro někoho je příliš konzumní, pro jiného příliš globálně oteplená a pro dalšího příliš nemravná. Mě nic z toho netrápí. Zimu nesnáším a zpěvačky vrtící zadečky, ani konzumace čehokoli neprošlého mi nevadí. Já patřím k těm, kdo skuhrají, že je naše doba málo duchovní.

Vážně. Já vyrostl v epoše, kdy všichni byli naplněni nábožným vytržením a vedla je víra. Byla to tzv. osmdesátá léta. Vzpomínám, jak jsme o prázdninách ve Veselí nad Lužnicí chytali rakouskou televizi. Ne že bychom sledovali nějaké ty bergdoktory, ty jsme měli svoje a lepší. My čekali na to, až znělka oznámí příchod posvátna, kterému naši jižní sousedé říkali Werbung. Tehdy jsem prvně uvěřil. V prací prášek Omo. V orgiastickou chuť sušenek Sissi. A v to, že Grundig is made for me. Pocit to byl nepopsatelný. Víra v jiný, lepší svět neporazitelná.

A dnes? Znáte to, jak si pustíte něco na Youtube a teď je tam ta reklama na začátku a vy sedmnáctkrát za pět vteřin zabušíte prstíčkem do toho obrázku „přeskočit“? To bychom my, prostí umakartoví věřící, v roce 85 neudělali. Dnes strpíme duchovno jen pět vteřin, a to si ještě radši namůžeme šlachu vedoucí k prostředníčku, než bychom přidali byť vteřinu navíc. Co se to s námi stalo?

Anebo nabídkové katalogy. Já ve spirituální dekádě jeden doma měl. Neckermann. Byla to má bible. Každou stránku jsem znal zpaměti. Přímo jsem hltal z ohmataných listů duševní potravu. Kuchyňská linka Oremo mohla klidně pouze stát a být dobře nasvícená, pro mě bylo i to zázračné jak proměnění vody ve víno. Děvčata nemusela křísit z mrtvých Lazara, mně postačilo, když se zamyšleně podívala do dálky, hladíce kávovar Philips. No, a když jsem spatřil tenisovou raketu Wilson, věděl jsem, že nemusím prosit „posvěť se jméno tvé“, neboť bylo již dostatečně posvěceno tymolínovým úsměvem toho nordického chlapce, co ji svíral. Vše bylo tak jasné. Ve skříni jsem měl sice raketu Vostock, ale věděl jsem, že nebesa, ač nedostupná, někde jsou. Tak blízko, blizoučko.

Jenže dnes, kdy to není blizoučko, ale přímo tady, ohrnuji nosánek. Když mi některý ten katalog nasoukají do schránky, frfňám. Hážu ho se srdcem ztvrdlým do té krabice od banánů, co máme u vchodových dveří. A ještě ve výtahu nadávám, protože jsem kvůli těmhle kravinám už dvakrát omylem vyhodil i složenku. Jak se mohly tak posunout litosférické desky v mé duši? Jak mohla sekularizace takto triumfovat? Anebo Bravíčko! To byla přeci teologie – františkánsky čistá, přímočará, nevyvratitelná. Rozumáři se mohli jít zahrabat. Kdo mohl oponovat dvěma stránkám Bravíčka zakoupeným za deset korun (kurňa, to je dneska minimálně stovka!) v jídelně základní devítileté školy? Zdobily ji ze dvou třetin iluminace cherubínů z progresivní norské kapely A-ha a pak tam byl takový podválek o světici nazývané C. C. Catch. Textu jsem nerozuměl, ale to nebylo třeba – má víra byla druhu mystického, nežádala spekulací a ontologických kliček. Stačilo pohlédnout na vlnu Mortena Harketa a stříbrnou sukni C. C. a bylo mi jasné, že život má smysl. Ba hebkost a lesk! Jenže kde jsou ty časy. Nedávno vám čtu: „Bravo na českém trhu končí, české teenagery už nebralo.“ Nikdo té zprávě nevěnoval pozornost. A přitom popisuje drama ducha! Víra, která nás oživovala, je pryč.

Co ji nahradí? A když nenahradí, dá se žít bez víry? Jsme silnější a zdravější bez důvěry v aháče? Snad ano. Jen už nevíme, kam jdeme. A proč.


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články

celý archiv