NP č.470 > FejetonSmrt bravíčkového duchaJan Stern

Naši dobu lze kritizovat mnoha způsoby. Pro někoho je příliš konzumní, pro jiného příliš globálně oteplená a pro dalšího příliš nemravná. Mě nic z toho netrápí. Zimu nesnáším a zpěvačky vrtící zadečky, ani konzumace čehokoli neprošlého mi nevadí. Já patřím k těm, kdo skuhrají, že je naše doba málo duchovní.

Vážně. Já vyrostl v epoše, kdy všichni byli naplněni nábožným vytržením a vedla je víra. Byla to tzv. osmdesátá léta. Vzpomínám, jak jsme o prázdninách ve Veselí nad Lužnicí chytali rakouskou televizi. Ne že bychom sledovali nějaké ty bergdoktory, ty jsme měli svoje a lepší. My čekali na to, až znělka oznámí příchod posvátna, kterému naši jižní sousedé říkali Werbung. Tehdy jsem prvně uvěřil. V prací prášek Omo. V orgiastickou chuť sušenek Sissi. A v to, že Grundig is made for me. Pocit to byl nepopsatelný. Víra v jiný, lepší svět neporazitelná.

A dnes? Znáte to, jak si pustíte něco na Youtube a teď je tam ta reklama na začátku a vy sedmnáctkrát za pět vteřin zabušíte prstíčkem do toho obrázku „přeskočit“? To bychom my, prostí umakartoví věřící, v roce 85 neudělali. Dnes strpíme duchovno jen pět vteřin, a to si ještě radši namůžeme šlachu vedoucí k prostředníčku, než bychom přidali byť vteřinu navíc. Co se to s námi stalo?

Anebo nabídkové katalogy. Já ve spirituální dekádě jeden doma měl. Neckermann. Byla to má bible. Každou stránku jsem znal zpaměti. Přímo jsem hltal z ohmataných listů duševní potravu. Kuchyňská linka Oremo mohla klidně pouze stát a být dobře nasvícená, pro mě bylo i to zázračné jak proměnění vody ve víno. Děvčata nemusela křísit z mrtvých Lazara, mně postačilo, když se zamyšleně podívala do dálky, hladíce kávovar Philips. No, a když jsem spatřil tenisovou raketu Wilson, věděl jsem, že nemusím prosit „posvěť se jméno tvé“, neboť bylo již dostatečně posvěceno tymolínovým úsměvem toho nordického chlapce, co ji svíral. Vše bylo tak jasné. Ve skříni jsem měl sice raketu Vostock, ale věděl jsem, že nebesa, ač nedostupná, někde jsou. Tak blízko, blizoučko.

Jenže dnes, kdy to není blizoučko, ale přímo tady, ohrnuji nosánek. Když mi některý ten katalog nasoukají do schránky, frfňám. Hážu ho se srdcem ztvrdlým do té krabice od banánů, co máme u vchodových dveří. A ještě ve výtahu nadávám, protože jsem kvůli těmhle kravinám už dvakrát omylem vyhodil i složenku. Jak se mohly tak posunout litosférické desky v mé duši? Jak mohla sekularizace takto triumfovat? Anebo Bravíčko! To byla přeci teologie – františkánsky čistá, přímočará, nevyvratitelná. Rozumáři se mohli jít zahrabat. Kdo mohl oponovat dvěma stránkám Bravíčka zakoupeným za deset korun (kurňa, to je dneska minimálně stovka!) v jídelně základní devítileté školy? Zdobily ji ze dvou třetin iluminace cherubínů z progresivní norské kapely A-ha a pak tam byl takový podválek o světici nazývané C. C. Catch. Textu jsem nerozuměl, ale to nebylo třeba – má víra byla druhu mystického, nežádala spekulací a ontologických kliček. Stačilo pohlédnout na vlnu Mortena Harketa a stříbrnou sukni C. C. a bylo mi jasné, že život má smysl. Ba hebkost a lesk! Jenže kde jsou ty časy. Nedávno vám čtu: „Bravo na českém trhu končí, české teenagery už nebralo.“ Nikdo té zprávě nevěnoval pozornost. A přitom popisuje drama ducha! Víra, která nás oživovala, je pryč.

Co ji nahradí? A když nenahradí, dá se žít bez víry? Jsme silnější a zdravější bez důvěry v aháče? Snad ano. Jen už nevíme, kam jdeme. A proč.


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Jak jsem se stal teroristou / Tomáš Zelený > NP č.470 > Téma čísla Jaké to je, probudit se v americkém akčním filmu v režii české policie? Upřímně řečeno, nic moc. Přinášíme svědectví nedobrovolného účastníka policejní akce Fénix. číst dále Cestou do Německa / Tomáš Havlín > NP č.470 > Uličníci Martin Broža sehnal práci, takže bude Nový Prostor v Brně prodávat už jen měsíc. A plánuje další změny. číst dále Konec jedné vlny? / Tereza Virtová > NP č.470 > Pošli to dál Do argentinského růžového prezidentského paláce usedl v prosinci známý manažer Mauricio Macri. Proslavil se jako primátor Buenos Aires a šéf fotbalového klubu Boca Juniors a teď se mu podařilo utnout více než dekádu trvající vládu levicové Frente para la Victoria, jíž vtiskli tvář manželé Néstor a Cristina Kirchnerovi. Pravice bouchá šampaňské a těší se na seškrtání sociálních programů, liberalizaci zahraničního obchodu a utužení vztahu s USA. číst dále Všichni se bojí neděle / Martin Bastl > NP č.470 > Téma čísla Někteří lidé chtějí prožít klidný život. Jiní potřebují bojovat za vyšší ideály. Za dobro. Proti uprchlíkům, za uprchlíky, za velryby, proti extremistům, pokaždé a jedině za dobro. Začnou se pak hlásit k ekologickému hnutí, neonacistickému hnutí, psát do novin – nebo vstoupí do řad policie. Představy dobra se liší… číst dále

Nejčtenější články autora

Sociologie amarounů / Jan Stern > NP č.453 > Fejeton Často přemýšlím nad tím, jací jsme my Češi. Myslím, že o sobě moc nevíme. Říkáme o sobě třeba, že krademe. Ale krade se všude po světě a mnohde mnohem víc. Říkáme o sobě, že pijeme. No, to nelze zpochybnit, pijeme hodně, pijeme víc než Rusové a Dánové. Pijeme Ligu mistrů. Leč přesto před nás statistika Mezinárodní zdravotnické organizace předsadila ještě jeden více kořalnický národ – Moldavce. Takže žádné Nagano, žádný Bělehrad, pouhé důstojné Chile 62. Myslíme si o sobě třeba taky, že jsme ateisté. A přitom každý druhý kolem mě věří na horoskopy, reinkarnaci, UFO a ilumináty. Kdepak, všechny tyhle definice jsou mimo. číst dále Friťák, domov můj / Jan Stern > NP č.505 > Fejeton Václav Cílek tvrdí, že duši národa pochopíte, když se podíváte, v jaké krajině žije. Dost lidí mu to baští, ačkoli jde o normální lobbing. Jako geolog pochopitelně lobbuje za šutry, aby se o ně někdo aspoň trochu zajímal. číst dále Smrt bravíčkového ducha / Jan Stern > NP č.470 > Fejeton Naši dobu lze kritizovat mnoha způsoby. Pro někoho je příliš konzumní, pro jiného příliš globálně oteplená a pro dalšího příliš nemravná. Mě nic z toho netrápí. Zimu nesnáším a zpěvačky vrtící zadečky, ani konzumace čehokoli neprošlého mi nevadí. Já patřím k těm, kdo skuhrají, že je naše doba málo duchovní. číst dále Češi? OK. / Jan Stern > NP č.494 > Fejeton Víte, co je nejčeštější z českých příběhů? Praotec líný vylézt na pořádný kopec? Ale kdeže. Přemysl zanechávající poctivé práce s pluhem ve prospěch politiky? Ne, ne. Babička na Starým Bělidle, co by pro pírko přes plot skočila a paní kněžně (co asi odložila Barunku) se až po pás poklonila? Samá voda. České to všechno snad je, ale nejčeštější nikoli. Ani zdaleka. číst dále
celý archiv