NP č.470 > Téma číslaVšichni se bojí neděleMartin Bastl

Někteří lidé chtějí prožít klidný život. Jiní potřebují bojovat za vyšší ideály. Za dobro. Proti uprchlíkům, za uprchlíky, za velryby, proti extremistům, pokaždé a jedině za dobro. Začnou se pak hlásit k ekologickému hnutí, neonacistickému hnutí, psát do novin – nebo vstoupí do řad policie. Představy dobra se liší…

Protestní hnutí jsou posedlá představou policejní infiltrace a možná nejdelší tradici v novodobé Evropě má britská tajná policie. Poprvé agenty provokatéry použila už v roce 1817 proti politické opozici, když se obávala atentátu. S tím, jak nabývala na významu revoluční hnutí, rostl i vliv policie. Slavný román Kamarád Čtvrtek anglického spisovatele G. K. Chestertona z roku 1908 vypráví příběh tajného policisty, který je vyslán infiltrovat nebezpečné anarchistické hnutí. Po mnoha peripetiích dospěje k finálnímu odhalení. Všichni členové jeho vedení jsou tajní policisté. Zůstává jen nejobávanější z nich. Neděle. Tomu by nemohli čelit, ani kdyby jich bylo sto, strachují se agenti, když se konečně seznámí.

 

Lék na nepokoje

Bylo to koncem šedesátých let minulého století. Po celém světě se zdvíhala vlna revolučního hnutí. Radikální studenti demonstrovali v ulicích Paříže, Washingtonu, Prahy i Tokia. Militantní skupiny vznikaly v Jižní Americe, Evropě, Asii a pouliční násilí postupně přerůstalo v guerillové a teroristické kampaně. Ještě než k tomu došlo, 27. října 1968, byla v reakci na sílící radikální demonstrace v Británii založena speciální jednotka Metropolitní policie, SDS (Special Demonstration Squad). Její zakladatel, C. H. Dixon, údajně prohlásil, že s desíti muži a milionem liber zajistí, aby protestní hnutí přestalo být problémem. Dostal je.

Metody práce této jednotky se od počátku lišily od standardní policejní práce v utajení. Namísto krátkého nasazení agentů mezi zločince, které vyvrcholilo zatčením, měli muži z tohoto útvaru žít mezi aktivisty roky. Sledovat je, předávat informace a za čas prostě zmizet. Díky tomu jednotka fungovala bez odhalení celých čtyřicet let. Úkolem policistů bylo sledovat skupiny, které „představují hrozbu pro politický systém“. Trockisty, anarchisty, neonacisty, radikální environmentální aktivisty. Činnost SDS ukončila v roce 2008. O dva roky později, v říjnu 2010, se na blogu spojeném s Indymédii, agenturou navázanou na alterglobalizační hnutí, objevily fotograf ie odhalující jednoho z policistů, Marka Kennedyho. Málokdo zpočátku tušil, že jde o znamení předcházející lavinu.

Z příběhů, které následně vyšly najevo, je nejznámější znepokojující případ Roberta Lamberta. Ten v osmdesátých letech infiltroval Greenpeace a jejich prostřednictvím se dostal do kruhů militantních ochránců zvířat. S nimi v roce 1987 spolupracoval na přípravě žhářských útoků, za něž byli odsouzeni. Sám byl obviněn z odpálení zápalné bomby, jež způsobila rozsáhlé škody, ale vinu popřel. Byl spoluautorem pamfletu proti firmě McDonald´s, který vedl k deset let trvajícímu, nákladnému soudnímu sporu.

 

Policista na útěku

Když byl Lambert v roce 1983 nasazen, bylo mu 35 let, měl manželku a dvě děti. To mu nezabránilo, aby pod falešnou policejní identitou navázal řadu sexuálních vztahů, včetně partnerského vztahu s aktivistkou známou pod pseudonymem Charlotte (nebo Jacqui), se kterou se seznámil hned první rok svého nasazení. Několik let s ní žil a zplodil s ní syna. Podle informací, které vyšly najevo, jednal chladnokrevně a dokázal udržovat zcela odděleně obě své identity, skutečnou i falešnou. V roce 1987 se seznámil s ženou mimo aktivistické kruhy, Karen, s níž udržoval další paralelní vztah. V obou ženách udržoval naději na stálý svazek, přičemž samozřejmě žil i se svojí původní rodinou a s vědomím, že zanedlouho zmizí. Když byl koncem roku 1988 stažen, vytvořil dojem, že se ukrývá ve Španělsku před policií. Karen i Charlotte předal zprávu, že se ozve, a vrátil se k životu policejního důstojníka.

Byl povýšen a stal se příkladem úspěšného agenta, který hodnotil, vedl a v některých případech i sledoval ostatní policisty. Své falešné já i s jeho aférami, komplikovanými vztahy a dítětem nechal za sebou. Pokud se ohlížel, tak jen proto, aby mohl učit své nástupce správným infiltračním postupům. Jeho životní příběh, jeho kariéra, funkce v rámci SDS a pozdější veřejné působení (v prosinci 2015 musel mj. opustit místo na dvou univerzitách) vyvolává samo o sobě dojem absurdního dramatu a rovněž otázky o povaze jednotky, ve které sloužil.

Byl to právě Lambert, kdo neváhal o dvacet let později veřejně vystupovat. Jeho fotografie se objevily na internetu. Když opustil řady policie, vydal v roce 2011 knihu o Al-Káidě, stal se zastáncem multikulturalismu a odpůrcem fašismu a islamofobie. Na konferenci k tomuto tématu ho v říjnu 2011, před čtyřmi stovkami posluchačů, bývalí spolupracovníci z Greenpeace konfrontovali. To vedlo k plnému propuknutí aféry. Charlotte se o jeho dvojí existenci dozvěděla z novin až v létě 2012, kdy byl v britském parlamentu obviněn z aktivní účasti na zápalném útoku. Patřila mezi tucet žen, které policii v posledních letech žalovaly především za emoční újmu utrpěnou aktivitami tajných agentů. Charlotte sama musela vyhledat pomoc psychiatra.

V jiných případech však naopak policisté nedokázali přerušit navázané vztahy či zrazovat důvěru svých souputníků. Začátkem devadesátých let jeden z agentů před kolegy tajil, že ještě roky po stažení z akce udržuje vztahy pod falešnou identitou – přátelské i partnerský. Právě jeho ostatně Lambert sledoval a psal na něj posudky. V jiném případě musel být stažen agent, který byl nasazen do anarchistické skupiny, protože se příliš ztotožnil se svou rolí. Dlužno poznamenat, že bez jeho organizačních schopností se ona anarchistická skupina zhroutila.

 

Stockholmská léta

Muž, jehož odhalení bylo prvním kamínkem laviny, zmíněný Mark Kennedy, který působil sedm let v alterglobalizačním hnutí a mezi environmentálními aktivisty, se nejprve zhroutil. Přiznal se, aktivistům se omluvil a odhalil řadu informací o fungování jednotky. Později popsal svůj stav jako „stockholmský syndrom“, ztotožnění se s prostředím, v němž tak dlouhou dobu působil.

Přicházela další odhalení, přiznání a vyšetřování. Popis práce jednotky by byl výborným zdrojem inspirace pro špionážní romány. Policisté využívali identity mrtvých dětí, které se narodily přibližně ve stejné době jako oni a měly stejná křestní jména. Reálné osoby proto, aby bylo možné dohledat jejich rodný list. Předpokládalo se, že toho jsou podezřívaví aktivisté schopni. Dohledat zprávu o smrti dotyčné osoby už tak snadné nebylo. Stejné křestní jméno proto, že je téměř nemožné naučit se automaticky reagovat na zavolání falešného jména třeba na ulici. Krycí zaměstnání mělo umožnit cestování a vysvětlit častou nepřítomnost.

Jednou z technik sloužících k odvedení pozornosti bylo označení někoho z hnutí za policejního informátora. Policisté neměli aspirovat na vedoucí role, ale držet se mírně v pozadí, což se ovšem ne vždy dařilo. Někteří z nich se dostali na významné posty, jeden agent byl například britským sekretářem mezinárodní antifašistické sítě. To však přinášelo řadu komplikací. Přesto měli zůstat důvěryhodní a spolehliví v prostředí, kde se spolehlivost cenila o to více, čím méně byla samozřejmá. Jejich nespornou výhodou byl také přístup k materiálním prostředkům, penězům, tiskárnám, automobilům.

 

Vytí s vlky

Zpráva, kterou série odhalení z Británie přinesla, zněla jasně. Jsou dvě cesty a s nimi spojená rizika. Předstíráte-li příliš dlouho, že jste anarchista, stanete se jím. Pak ve svém úkolu selžete. Pokud k tomu nedojde a stanete-li se úspěšným a oslavovaným agentem, jste možná sociopat. Manipulativní, charismatický, inteligentní, s naprostým nedostatkem morálních pochyb, neovlivňován city a brilantní lhář. Tak či tak, v boji proti těm, kteří by mohli porušovat pravidla, je porušíte sami.

Nejobtížnější je posoudit, zda se podobné riziko vyplatí podstoupit. S koncem SDS podobná praxe neskončila. Její roli převzal Národní tým pro domácí extremismus.

Policisté, politici a ostatně i sami bojovníci protestních hnutí obvykle přeceňují nebezpečí, které pro politický systém představují. Všichni k tomu mají dobré důvody. Politici straší voliče, aby získali jejich hlasy. Protestující hledají uspokojení z vlastního boje a naději na blížící se vítězství. Policisté bojují o existenci svých útvarů, větší rozpočet a pravomoci.

To připomíná příběh z Chestertonova románu. Je čas ho dokončit. Když policisté zjistí, že oni sami ve skutečnosti řídí anarchistické hnutí a plánují všechny atentáty, sepisují pamflety a organizují nepokoje, zbývá pořád poslední anarchista, ten nejhorší. Neděle sám je dostatečnou hrozbou. Jaké je jejich překvapení, když se nakonec odhalí i jeho totožnost. Je to záhadný policejní důstojník, který je všechny přijímal. Myslí to dobře.

Je jisté, že Chesterton neznal Lamberta.

 

Autor je politolog


autor / Martin Bastl VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv