NP č.470 > Téma číslaJak jsem se stal teroristouTomáš Zelený

Jaké to je, probudit se v americkém akčním filmu v režii české policie? Upřímně řečeno, nic moc. Přinášíme svědectví nedobrovolného účastníka policejní akce Fénix.

Noc z 27. na 28. dubna 2015 si asi většina lidí už dávno nepamatuje, uběhlo od ní už osm měsíců. Já na ni ale nezapomenu. Usínal jsem jako normální člověk v bytě u svých přátel. Krátce po probuzení ze mě návštěva čtyř policistů udělala teroristu.

 

Hledali, nenašli…

Jak jsem se později dozvěděl, jednalo se o součást celostátní policejní akce Fénix. Zátah se týkal různých anarchistů a radikálních ekologů, kteří se předtím často ani neznali. To policii nebránilo představit je pouhých pár hodin po zatýkání jako rozsáhlou teroristickou síť, která byla za dramatických okolností odhalena. To jsem v tu chvíli ale nevěděl.

Policisté mi nasadili pouta, přestože jsem nekladl sebemenší odpor a dobrovolně jim v bytě označil svůj počítač a telefon, které mi na místě zabavili. Před domem čekali další tři policisté a tři civilní auta. Eskortovali mě k mému domku.

Tam už čekaly tři policejní dodávky, plné ozbrojených zásahových policistů v kuklách, někteří byli vyzbrojeni samopaly. Když desítky policistů obklíčili můj domek, připadal jsem si opravdu jako v akčním filmu – ve velmi nezáviděníhodné roli. Policisté, kteří mě zatkli, mi společně s vyšetřovateli předali soudní povolení k domovní prohlídce. Přestože jsem se z počátku snažil brát vše s humorem a na adresu policistů vtipkoval, během prohlídky mě smích přešel. Prošli totiž každou jednotlivou osobní věc a vše trvalo nekonečně dlouho.

Podle dokumentů, které mi předali, u mě hledali zbraně, výbušniny a „povstalecké“ tiskoviny či jiné materiály. Nic z toho u mě nenalezli. Ani psovod se psem na vyhledávání výbušnin nenahlásil pozitivní nález. Zato mi zabavili všechny elektronické nosiče dat: flash disky, externí hard disk a kameru. Všechny zabavené věci jsem potřeboval pro svou práci a studium. Přestože jsem podal několik žádostí a stížností kvůli jejich vydání a policie si mohla jednoduše jejich obsah zkopírovat, po osmi měsících jsem z nich nic neviděl.

Po domovní prohlídce mě policisté převezli do Prahy, přičemž mi navíc nasadili pás kolem těla, ke kterému připevnili pouta na mých rukou. Po převozu do Prahy mi sňali otisky prstů, odebrali vzorky DNA, pořídili fotografie a pachové stopy. Až téměř v noci začal výslech, při kterém jsem se neformálně s policií bavil, ale do protokolu jsem odmítl vypovídat bez porady s právníkem. Po noci strávené v cele předběžného zadržení následoval další výslech ráno se třemi zakuklenými policisty, kteří mi beze všeho tykali. I při tomto výslechu, ze kterého nevedli žádný úřední záznam, jsem trval na poradě s právníkem. Za 24 hodin policejního zadržení jsem se dočkal pouze osmi rohlíků. Před polednem jsem byl bez obvinění a jakéhokoliv dalšího vysvětlení propuštěn 250 km od domova se slovy, ať se na vlastní náklady dopravím zpět. Od té doby mě na žádný další výslech nepozvali.

 

Konstruování zločinů

Okolnosti mého zatčení mě nutí k domněnce, že se policie snažila o demonstraci moci a psychologický nátlak. Celá akce Odboru terorismu a extremismu (spadá pod Šlachtův Útvar pro odhalování organizovaného zločinu) budí spíše dojem mediálního divadla, podobného těm v minulosti. Plukovník Jiří Dreksler, který zmíněný odbor vede, neváhá použít opravdu extrémních metod. Na začátku bývá velký mediální potlesk, jak se policii podařilo zatknout skupinu nebezpečných extremistů. Ve druhé fázi pak za odměřenějšího mediálního zájmu následuje dlouhé vystřízlivění, koho že to vlastně policie polapila. Ve třetí fázi se pak v tichosti a zapomnění vyplácí odškodné původním obviněným.

Svým rozsahem nejvýznamnější kauzou stejného „protiteroristického“ odboru bylo rozpoutání série zásahů proti několika desítkám neonacistů v letech 2009–2011. Neonacisté měli podle policie „připravovat únosy vysoce postavených Židů“ (v čele s tehdejším premiérem Fischerem) či teroristické útoky na elektrárny a jinou strategickou infrastrukturu. Posléze se ukázalo, že policisté vzali příliš vážně internetové vytahování a hecování často mladičkých ultrapravičáků, které nemělo reálný základ. Většina procesů pak skončila naprostým debaklem obžaloby a odškodněním neonacistů, na nějž se jako daňoví poplatníci skládáme všichni. Podobně působí razie v pražské mešitě v dubnu 2014. Jako záminka k zásahu posloužilo vydání českého překladu knihy Základy tauhídu. V mnoha západních zemích je tato kniha běžně v prodeji, takže přepadení muslimské bohoslužby policií a výhrůžky střelbou přítomným lidem může její vydání jen těžko ospravedlnit. Vskutku revoluční přístup zvolila policie v pátrání po údajných levicových extremistech, kteří měli poškodit policejní auta. Prohlášení tzv. Sítě revolučních buněk, která se k sabotážím hlásila, byla uveřejněna na několika webových portálech. V létě 2014 pak případ převzal protiextremistický odbor a celé operaci dal krycí název „Fénix“, podle bájného ptáka, který shoří a znovu vstane z popela. Policisté nechali odposlouchávat a sledovat administrátory minimálně čtyř webových stránek anarchistů a ekologických aktivistů. Novým prvkem se pak stalo nasazení dvou agentů do anarchistické skupiny okolo jednoho z webů.

Ani nasazení všech prostředků ale po měsících sledování nikam nevedlo. A tak se zřejmě naplnilo to, co popisuje Zuzana Candigliota z Ligy lidských práv: „Policejní praxí v případech, kdy nelze skutečnou zločinnost objasnit, se stalo konstruování zločinů, které objasnit lze.“

Infiltrovaní agenti se zhruba osm měsíců podíleli na běžné činnosti anarchistické skupiny Voice of Anarchopacifism. Podle policejní verze se měli agenti se třemi anarchisty podílet na plánování útoku molotovovými koktejly na armádní techniku v projíždějícím vlaku v červnu 2015. Anarchisté tvrdí, že je policisté k útoku hecovali a že měli již od začátku podezření, že může jít o policejní provokatéry. Prý ale měli dojem, že pokud nic reálného neudělají, nemůže se jim nic stát. Chybná úvaha pomohla policii vytvořit obvinění z příprav teroristického útoku.

Zlom nastal v březnu 2015, kdy krom toho, že Síť revolučních buněk provedla dva útoky na majetek pražské restaurace Řízkárna za nevyplacené mzdy zaměstnancům, proběhl ještě jeden žhářský útok. K tomu se přihlásila Neformální anarchistická federace. Když 26. března dostali po jedenácté hodině večer olomoučtí hasiči hlášení o hořícím autě, jeli hasit policejní vůz před stanicí v ulici Heyrovského. V komuniké k útoku stálo: „Náš útok a komuniké je příspěvkem k Projektu Fénix 2015 ‚Zničme Represi‘. Projekt Fénix je jen hra. … Projekt Fénix je solidární praxí a může být i naší vlastní bojovnou analýzou.“ To bylo poprvé, co jsme o Fénixu mohli číst na anarchistických webech – v naprosto odlišné souvislosti než dnes. Pro vyšetřovatele žhářských útoků musel být šok, když anarchisté nazvali svou kampaň proti policii stejným názvem, jaký oni sami v tu dobu používali pro pátrání po žhářích. Z kraje dubna předčasně požádali soud o domovní prohlídky sledovaných osob. Hlavní záminkou domovních prohlídek se stal údajný plán teroristického útoku.

 

Bez viny, bez odškodnění

Policie si již evidentně zvykla, že si do odůvodnění v podnětu k domovní prohlídce může psát, co chce, protože dozorující státní zástupce pojímá svůj dozor jako mačkání ctrl+c ctrl+v a studiem spisu neztrácí čas. V mém případě to znamenalo, že jsem byl označen za člena „kolektivního orgánu Sítě revolučních buněk“ a strůjce pokusu zapálit policejní auto v lednu 2014 v Litvínově. Nic z toho není pravda a policie to v té době musela vědět. Součástí „mého“ spisu je obsah a přihlašovací údaje mé e-mailové a telefonické komunikace, ze kterých bylo jasně vidět, že jsem se v té době nacházel na několikaměsíčním zahraničním pobytu.

Stejnou neochotu k práci jako státní zástupce projevil i soudce. Hlavním důvodem domovní prohlídky mělo být nalezení zbytků zápalného zařízení a oblečení, ve kterém jsem měl útočit v Litvínově. Soudce neprojevil žádné pochybnosti nad představou, že jsem si to všechno převezl 350 km z místa útoku a skladoval to rok a čtvrt v domku o velikosti 15 m2. Nejmenší pozornost přitom policie věnovala mému oblečení. Zřejmě věděli, že se o něj nemusí zajímat, a hledali něco jiného.

Až během policejních pokusů o výslech mi došlo, že hlavním důvodem jejich loupežného přepadení (jak jinak mám jejich zásah nazvat?) bylo získat více informací o radikálně ekologických aktivitách a skupinách, které osvobozují zvířata z kožešinových farem. Během uplynulých let jsem byl jedním z administrátorů webu o radikální ekologii, kde se právě o takových akcích psalo. Navíc jsem se účastnil přímých akcí, jako bylo například nepovolené malování cyklostezek, cyklojízdy, přemalovávání billboardů a blokády projektů těžby fosilních paliv. Pokud mě chtěli navíc zastrašit, nepovedlo se jim to. Nadále se podobných akcí účastním, naposled při protestech během klimatického summitu v Paříži. Stále zastávám názor, že změnit se nemám já, ale společnost, která umožňuje destrukci planety.

Výsledkem policejní razie jsou tři lidé obvinění z přípravy teroristického útoku. Dva z nich byli posláni do vazby, ale kuriózně jedné obviněné „teroristce“ cizí státní příslušnosti povolila policie opustit území České republiky, což dostatečně vykresluje, jak nahlíží na její nebezpečnost. Jiné dvě ženy jsou stíhány na svobodě za nenahlášení trestného činu, protože měly podle policie o údajném plánu vědět. K nečekanému zvratu došlo na začátku prosince, kdy byl údajný hlavní vůdce teroristické skupiny po osmi měsících propuštěn z vazby na svobodu. Ve vazební věznici nadále zůstává poslední obviněný.

Úplně jiný vývoj má můj případ. Protože jsem nebyl z žádného trestného činu obviněn, žádám dnes o odškodnění za újmu, kterou mi policie manipulací s důkazy způsobila. Ve svém snažení narážím na jistý paradox našeho trestního řádu. Pokud bych byl po domovní prohlídce obviněn a následně se prokázala moje nevina, bylo by celkem snadné získat odškodnění. Jenže v případě, že jsem obviněn nebyl, jsou šance na kompenzaci mnohem nižší a bude o ní nejspíš nakonec rozhodovat soud v civilní žalobě.

Soudy, které budou rozhodovat o vině a nevině obviněných „teroristů“, se nevyhnou otázce role policejních agentů. Podle mého názoru to nejsou domnělí „teroristé“, ale příslušníci „protimafiánského“ útvaru a městského státního zastupitelství v Praze, kteří by měli podávat vysvětlení. Vzhledem k tomu, že se k tomu zatím odmítají vyjádřit, musím na ně pohlížet policejníma očima: odmítáte vypovídat = nemáte čisté svědomí. Navrhuji přejmenovat Šlachtův útvar a dát mu mnohem přiléhavější název: Útvar organizování odhalovaného zločinu.

 

Autor je ekologický aktivista.


autor / Tomáš Zelený VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv