NP č.421 > Dějiny přítomnostiTajemní spasiteléBenjamin Slavík

Co mají společného Batman a Iron Man se Spidermanem? A k čemu potřebujeme každý rok nového superhrdinu?

Silných uměleckých snímků pro pár očí je na leckterém filmovém blogu habaděj. Ale kvalitních produktů určených k rychlé spotřebě je jen minimum. Současné filmové popkultuře chybí mainstream, u kterého náročnějšímu konzumentovi neměkne mozek.

 

Tuto bolest částečně řeší komiksové filmy; snímky o všemocných superhrdinech na motivy levných, křiklavě ilustrovaných sešitů na pokračování. Jejich nejslavnějším představitelem se v roce 2008 stal snímek Christophera Nolana Temný rytíř. Z jedné strany strhující akční film, z druhé pak tvrdá diagnóza kapitalistické společnosti ovládané korupcí a strachem z terorismu. Jeho úspěch u diváků i kritiků do jisté míry kanonizoval žánr komiksového filmu.

Každý další snímek zasazený do kvazireálného univerza se tak chtě nechtě musí s Temným rytířem vyrovnávat.

 

Schizofrenní zachránci světa

 

Filmový superhrdina je vždy ten, kdo má něco navíc; diváka fascinuje svými nadpozemskými schopnostmi a tím, že i po zdánlivě fatální porážce nakonec dokáže zvednout hlavu a zvítězit. Zároveň nezapomíná vtipkovat a laškovat. Má nadhled, ironii. Spiderman z prstů vystřeluje pevná pavoučí vlákna, Supermana díky mimozemskému původu nezabije žádná moderní zbraň. Ještě populárnější jsou však superhrdinové, kteří sice původem patří mezi smrtelníky, ale neporazitelnost si svou nezlomnou vůlí či důvtipem vydobyli. Může to být mnichy precizně vycvičený Batman nebo do lesklého hi-tech obleku oděný Iron Man.

 

Ať už mají schopnosti vrozené či získané, bývají superhrdinové nějakým způsobem rozpolceni a velmi často žijí dvojím životem. Superhrdinova rozdvojenost však až na výjimky nepramení ze skutečné psychické poruchy (nechme stranou, že záliba v pestrobarevných trikotech je u dospělého muže minimálně poněkud dětinsky nestandardní). Odráží spíše existenciální těžkosti bytí v moderním světě. V civilním životě to bývají buď zakřiknutí a často zakomplexovaní mladí muži, nebo naopak velmi úspěšné, v pasti samotářského života lapené existence. Téměř nikdy však nezapadají do oficiální společnosti, pro kterou jsou až příliš nečitelní a podivínští.

 

Ve svém superhrdinském bytí se pak před světem přestávají skrývat a zachraňují jej před ničivou apokalypsou. Někdy kvůli svému egu, někdy proto, že nikdo jiný není k mání. Typickým odrazem této dvojakosti je miliardář Bruce Wayne ze série batmanovských filmů. Představuje v nich rozmařilého, nafoukaného magnáta, děvkaře, megalomana, psychicky nestálého člověka neschopného citového života. Když se však oblékne do netopýřího outfitu, stává se nepovolaným strážcem pořádku, který prahne po bezpečí v prohnilém Gothamu. Superhrdinský koncept je však velmi široký. Existuje tak řada hrdinů, která se nejběžněj- šímu spasitelskému formátu vzpírá. Jeden příklad: Dredd může být vším, jen ne hodným chlapcem.

 

Spící rytíři

 

Lidé každé doby potřebují svou iracionální jistotu, božský princip. Někoho, kdo pomůže bez ohledu na beznadějnost situace. Každý totiž nakonec více či méně přiznaně věří ve svého soukromého zachránce. Temného rytíře v tomto duchu uzavírá promluva: „Nebyl to hrdina, jakého jsme chtěli. Byl to hrdina, jakého jsme potřebovali.“ Vše má ale také druhou – odvrácenou – stranu mince. Existence superhrdinů totiž padouchy zákonitě přitahuje. Právě proto typický komiksový film končí soubojem kladného a záporného hrdiny. Zážitek z těchto snímků je totiž vždy prostý překvapení: zkušený divák vždy čeká na závěrečný souboj.

 

Svět komiksu funguje na obdobných principech jako svět mýtů a legend. Ostatně i ve zdejším prostředí notoricky známé blanické rytíře můžeme vnímat jako superhrdinskou paralelu. Bude-li trpět Gotham, přijde Batman, odrovná hlavního zloducha i s jeho pohůnky a odebere se zpět do dobrovolné izolace na svém odlehlém sídle, kde trpělivě vyčkává na zrod dalšího z řady zlovolných padouchů.

 

Nepřátelé komiksových hrdinů oproti tomu často představují reálnou hrozbu pro společenský řád a nezřídka jsou tak vydáváni za nebezpečné teroristy. Pokud divák disponuje nadhledem a představivostí, může snadno získat pocit, že jeho reálnému světu hrozí nebezpečí ne nepodobné tomu na filmovém plátně. Komiksové filmy ale nehrozí jen superpadouchem (jenž je ostatně pouze padlým superhrdinou), ale mohou být o poznání méně banální. Příkladem dystopické prognózy depresivní společnosti příštích let je film V jako Vendeta, jímž se inspirovalo hnutí Anonymous. A nejde jen o nějakou masku. Na tom, že největším nepřítelem současné společnosti je ona sama, se příznivci tohoto hnutí shodnou s celou řadou komiksových superhrdinů. Největším padouchem je zde sám svobodu potlačující systém.

Ačkoliv komiksové filmy často nesou anarchistické myšlenky, jsou v současnosti zdrojem jistého zisku. Možná právě proto se od filmové podoby V jako Vendeta distancoval autor její komiksové předlohy Alan Moore. Tento umělec došel k názoru, že ti, proti kterým bojuje, využívají jeho práci pro vlastní profit. Smutný a typický příklad fungování současného světa „zábavného umění“.

 

Superhrdina 2.0

 

Pokud srovnáme první batmanovské nebo supermanovské adaptace s těmi novými, nenajdeme v nich mnoho společného. Žánr se během doby změnil především kvůli očekávání publika a také díky technickým možnostem. Dnešní komiksové filmy tak nejsou jen akční trikovou zábavou, ale také plastickým obrazem vnitřního života hrdinů. Forma původních filmů oproti tomu působí až zastarale. Jde o čistě paperbackový přepis.

 

Raná éra komiksového filmu měla umělecké ambice značně redukované: například první film o Supermanovi je zástupcem rodinného filmu sedmdesátých let. Současně ale působí jako výsledek „nerdské“ zakázky. Zážitky nejistého obrýleného kluka, který nedokáže v bistru milované slečně nabídnout kafe, aby o několik střihů později zachraňoval Newyorčany před hrozivým monstrem, mohly být pro leckterého neurotika povzbuzením v jeho vlastním soužení. Jako by touto zkratkou přicházela zpráva: „To, že se stydíte a svou milou nepozvete na rande, neznamená, že v budoucnu pro svět nevykonáte něco velkého, za co vás ona i ostatní budou obdivovat.“

 

S rostoucí popularitou komiksových filmů však začaly být superhrdinům hranice jejich teritoria příliš těsné. Jejich tržní potenciál evidentně přesahoval trochu mdlý žánr filmu pro celou rodinu a filmová studia tak začala superhrdinské adaptace přizpůsobovat dospělému publiku. Při hledání konceptu globálního filmu s globálním dosahem tak došlo i na zkoumání psychologie hrdinů. Najednou začal komiksový film předávat poselství o stavu společnosti, úpadku morálky nebo špinavosti politiky a snímky začaly být zasazovány do kvazisoučasného světa. Jedním z prvních takových filmů byli první Singerovi X-Meni z roku 2000. Temný rytíř pak tento model rozvinul, ale komiksové fanoušky rozdělil. Podle jejich části nešlo o žádoucí posunutí hranic komiksu, ale o jeho znásilnění a zneužití. Režisér Nolan prý přestřelil. Moderní komiksový film se tak už nesoustředí jen na podání světa v ohrožení, ale také se snaží o sondu do hrdinovy psýché, kde probíhá boj často neméně zajímavý. Po superhrdinech, o je- jichž záchranářských motivacích jsme dosud neměli ponětí, sledujeme nově postavy plné vnitřního pnutí, toužící pochopit sebe sama. Tvůrci posledních dvou supermanovských filmů tak jakoby konzumentům sdělovali: „Tady máte svého milovaného superhrdinu. Dokáže toho sice mnohem více než vy, ale i tak s ním máte hodně společného.“

 

V aktuálním snímku Muž z oceli se dokonce objevují blasfemické paralely osudů Supermana a Krista. Výčet podobných motivů a čtení, které různé filmy nabízejí, by mohl být téměř nekonečný. Do módy komiksových filmů pak zapadají také filmy bez „přesahu“, které si ze superhrdinství nepokrytě utahují. Strhující zábavnou jízdou je například Zelený sršeň od Michaela Gondryho nebo KickAss, kde se zakomplexovaný dospívající chlapec mění po navléknutí superhrdinského dresu v neohroženého rváče.

 

Žánr komiksového filmu nabízí v několika případech náročnější a méně komerční umělecké koncepty. Příkladem je snímek Watchmen, adaptace díla s komplikovanou románovou strukturou. Tento film ani kniha určitě nefungují jako běžná paperbacková zábava.

 

Komu věřit

 

Typické způsoby, kterými se komiksový film vyjadřuje k politice a společnosti nebo rozkrývá psychologii postav, ale nejsou samospásné. Na superhrdinské snímky se tak můžeme dívat buď jako na zábavné filmy s jistým přesahem, tedy jako na o něco chytřejší mainstream, nebo naopak vnímat jejich nedovařenost, díky které neobstojí ani jako moralita, ani jako psychologický portrét.

 

Zmíněná nadstavba je však pouze příjemnou vábničkou. Pokud by jí člověk bral vážně, stal by se obětí filmového podvodu. Pokud k ní však přistoupí jako k nadsázce, může leckdy získat vtipný komentář k aktuálním tématům. V takto odlehčeném duchu třeba letošní třetí díl Iron Mana zachycuje často propíraný termín „mediokracie“. Asijský terorista zde promlouvá k Americe skrze pirátské televizní vysílání. Dozvídáme se však, že ten, koho na obrazovce sledujeme, je najatý herec ztvárňující svou roli. Proč? Skutečný terorista by nikoho nevystrašil. Vtipně je tak řečeno: „A co když byl Usáma bin Ládin jenom reklamou na ničivý terorismus a nikoliv reálným teroristou?“

 

Současné komiksové filmy je nutné vnímat také v konfrontaci s akční podívanou z osmdesátých a devadesátých let. Tehdy odvracel zkázu nabouchaný drsňák s dvěma grimasami, který nebyl až tak nepodobný tomu komiksovému. Zachrání ale svět spíš řadový příslušník newyorského policejního sboru nebo hrdina z jiné planety nadaný superschopnostmi? Záchrana světa posunutá do roviny legendy vyvazuje ze spasitelství jednotlivce s tváří. Už to není nikdo konkrétní. Je to chlápek v masce. Je to chlápek, který se zjeví jen tehdy, když ho opravdu potřebujeme. A pak znovu zmizí. Kdo ví kam.

 

Autor je redaktorem časopisu Živel. 


autor / Benjamin Slavík VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Jak vylepšit mainstream / Benjamin Slavík > NP č.424 > Referát Kulturní kritika teskní nad propastí zející mezi hloupými mainstreamovými prefabrikáty a náročným, sebestředným uměním. Několika umělcům se ale daří balancovat v kýženém meziprostoru. číst dále Popkultura za lunaparkem / Benjamin Slavík > NP č.419 > Téma čísla Devadesátá léta v popkultuře jsou svatá, platí za něco lepšího a chytřejšího. Zatímco nostalgici doufají, že se „devadesátky“ v nějaké podobě vrátí, skeptici se ošívají, že nelze zapomínat na jejich zápory. Pravda může být přesně mezi oběma pohledy.   číst dále Je Klusákův Daliborek ještě dokument? A nebo není? A není to vlastně úplně jedno? / Benjamin Slavík > NP č.501 > Kultura Benjamin Slavík a jeho úvaha o nepotřebnosti jistot a koncepcí slibujících jasné řešení. Jsou metody práce Víta Klusáka legitimním filmařským postupem? A co výsledek říká o Klusákovi, o jeho Daliborkovi a také o nás, divácích? číst dále Písně, které odpojují hlavu / Benjamin Slavík > NP č.499 > Téma čísla Úvaha o vhodné hudbě k běhání, v níž nezazní jméno jediného interpreta číst dále LCD Soundsystem. Váš svět zavřený do padesáti minut zvuku. / Benjamin Slavík > NP č.505 > Kultura Když se LCD Soundsystem před několika lety s hudební scénou rozloučili, nejeden hipster brečel. Teď, když se newyorská skupina vrací s albem American Dream, dost možná by brečel znovu. číst dále Vyprávění o světě, který nechcete zažít / Benjamin Slavík > NP č.511 > Kultura Ruský snímek režiséra Andreje Zvjaginceva, oceněný Zlatou palmou z Cannes, bývá popisován jako hodně temná alegorie současného Ruska. Benjamin Slavík vás ale v interpretaci filmu Nemilovaní vezme o pořádný kus dál. číst dále Björk a její sebepoznání / Benjamin Slavík > NP č.510 > Kultura Tajemná Islanďanka Björk je už více než dvacet let jednou z nejzajímavějších, ale zároveň nejnáročněji uchopitelných umělkyň na hudební scéně. Její deváté album Utopia pak představuje její dost možná nejvíce spirituální nahrávku. číst dále Aronofského fyzický zážitek / Benjamin Slavík > NP č.507 > Kultura Režisér Darren Aronofsky do hlavních rolí snímku Matka! obsadil populární herce Jennifer Lawrence a Javiera Bardema. Na půdorysu subžánru „mateřského hororu“ se v něm pokouší rekonstruovat archetypální bolest zrození života a nalezení identické jednoty se sebou samým. číst dále

Chci pomoci konkrétním lidem bez domova a v nouzi

Podívejte se profily našich nejlepších prodejců, kterým nechybí zodpovědnost a poctivost, ale chybí jim zázemí, oblečení, obuv nebo nějaká speciální pomůcka, aby se mohli cítit spokojeně a žilo se jim lépe. Našim prodejcům můžete přispět na jejich konkrétní potřeby nebo přání.
Chcete se o jejich osudu dozvědět víc? Děkujeme všem dárcům.

celý archiv