NP č.421 > FejetonGaučákJan Stern

Již to nemohu odkládat. Musím se konečně zásadně vyjádřit k otázce sportu.

 

Již to nemohu odkládat. Musím se konečně zásadně vyjádřit k otázce sportu.
 Aby bylo jasno: proti sportu profesionálnímu nic nemám. Jeho role výchovná je nezpochybnitelná. Cyklistika a atletika nás učí, že bez chemického průmyslu daleko nedojdem. Tenis učí, že když vás někde píchne, vzdejte utkání klidně ve třetí minutě a cestou na letiště inkasujte milion. Formule 1 nám zprostředkovává zásadní poznání, že není rozhodující být rychlý, rozhodující je být týmová jednička a pak vás dvojka musí v cíli pustit před sebe. Box nás poučil, že nejlepším způsobem, jak naložit se soupeřem, je ukousnout mu ucho. Hokejisté nám dokázali, že i zadek může být reklamním prostorem a že člověk zvykne i na to, že fandí Oknům nebo Paštice. No a pak je tu samozřejmě fotbal, můj miláček, bezedná studnice moudrosti. Co nás všechno naučili fotbalisté, nejde ani vypočítat: že svou zemi lze reprezentovat i v bordelu, že šaškovat na billboardu politické strany stojí 10 mega dotací ze státního rozpočtu, že když diváci něco rozbijí nebo zapálí, je jim třeba poděkovat či že kapříci z českých stolů nezmizí. To všechno je v pořádku, to všechno chválím.

 

Na co se však moje jinak dobrácké oko mračí, to je sport takzvaně „rekreační“. Na něm je podivné už to, že vám za něj nikdo nezaplatí, a to ani ze státního rozpočtu, ba dokonce vás nepozve ani na toho kapříka, ať propotíte cokoli. Celá ta bizarnost je založena na jakési zvrácené logice, že nejlépe si odpočinu tím, že se unavím, ačkoli i pětileté dítě musí pochopit, že únavou se lze pouze unavit, kdežto odpočinout si lze jen odpočinkem. Tato praktika stává se dokonce pravidelně závislostí, kterou nevyléčí ani MUDr. Nešpor svou smíchovou terapií a nejhorší vůbec je, že kazí mezilidské vztahy. Teda alespoň u nás doma.
 No ano, moje žena tomu propadla. Ale jí nestačí, že si ničí život a klouby. Jí nestačí, že ji lituju. Ona svou závislost ještě propaguje, kde může a může jen doma a mě se snaží strhnout do propasti taky. Jako pravá sektářská manipulátorka mne dokonce udělila posměšnou přezdívku: gaučák. Ale já jsem na ni hrdý. Odplatil jsem tím, že ji i zbylé sektáře nazývám „mokrá trička“ a svůj gauč hodlám bránit vším podkožním tukem, co mi zbyl – a že mi ho nezbylo málo, krize-nekrize.

 

Kdyby to nebylo k pláči, člověk by se tomu musel smát: ještě než prvně navštívila svou fit-modlitebnu, koupila si má žena elastické kalhoty. Patrně proto, aby jí v posilovně nebrzdil vítr. (Není přitom dokonalejšího povrchu, než na našem gauči – když mi ukápne majonéza, stačí lehce otřít rukávem mé flanelové košile). Pak jsem se dozvěděl, že v tělocvičně může se noha zapařit jen ve značkové obuvi, jinak strádá. (Mé nohy na opěradle gauče si přitom vystačí i s ponožkami od Vietnamců a neztrácejí přitom dobrou náladu). Dříve mokrá trička běhala pořád dokola na tartanu, snad aby demonstrovala, kam míří naše civilizace. Druhá generace mokrých triček, k níž má žena přirostla, vše ještě zdokonalila – aby bezcílnosti nebylo málo či snad aby civilizační metafora byla ještě přiléhavější, běhá ve fitcentru na místě. Ano, opravdu. A když má pocit, že jí cíl uniká, přesedne na rotoped a na místě dokonce jede. (Zde lze prokázat dokonce empiricky, že já na svém gauči dojel přesně tak daleko, jako má žena na rotopedu). A to vůbec nemluvím o tom, že aby se ten zázrak pohybu na místě mohl odehrát, musí v Temelíně spustit záložní reaktor, neboť ty nesmysly, co vás nikam nedovezou, je potřeba kupodivu pohánět elektrickou energií a navíc musí být fitcentrum klimatizováno, aby mokrá trička mohla při pohybu na místě nastydnout a mít důvod brát vitamíny za tisícovku. (To já, když se na gauči opotím, zapnu maximálně větrák, který dokáží vyživit pouhá tři pole solárních panelů). Vrcholem všeho je tzv. aerobik. To je normální spartakiáda, jen jaksi děvčata vyřadila podstatu, tedy nevytvářejí pro žádného diváka obrazce a utápí svou individualitu v synchronizované mase z důvodů čistě intimních. Zato u toho výskají, takže z nich jde strach větší než z řičících vojáků vbíhajících na plochu Strahovského stadiónu.

 

Má žena, jako každý sektářský bludař, má na to vše samozřejmě protiargument. Prý není důležité, aby měl člověk kam jet nebo aby mu zatleskal ústřední výbor, prý je důležité jen to, „aby se hýbal“. Prostá logika jí přitom zlomila vaz: když jsem replikoval, že se může hýbat i doma při uklízení, zastyděla se a na tři měsíce mě vykázala z ložnice (vyspal jsem se krásně na gauči). A aby dokázala, že je úplně v koncích, nazvala mne šovinistou. Jistě uznáte, že šlo o kapitulaci svého druhu.

 

To mravní a intelektuální vítězství bylo tak oslnivé, že dalo v mé odpočaté mysli vyvřít plánu. Dokonce podnikatelskému. Otevřu si gaučcentrum. A lidi se tam budou chodit za drobný poplatek válet. Podmínkou vstupu budou vytahané tepláky, vlastní televizní ovladač a pytlík buráků. Komu zapadne burák do záhybu gauče, může se jít za odměnu na čtvrt hodiny dívat do ledničky. Zdarma a bez připomínek! 

 

 



 


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Nesplněná očekávání / Jan Stern > NP č.331 > Fejeton Drazí, musím se vám svěřit. Mám takový malý problém s navazováním kontaktů s opačným pohlavím. Dlouho jsem si kladl otázku, kde je zakopaný pes. A tuhle jsem vám ho vykopal. číst dále Sebezraňováním a askezí k neobyčejné hojnosti / Jan Stern > NP č.323 > Rozhovor Poslouchat Jana Kellera člověku na klidu nepřidá. Uvědomí si jak křehká je slupka naší vyspělé civilizace a nesamozřejmý blahobyt, který si užíváme. Za fasádou rozumu dřímá barbarství hrozící zahubit naše skvělé výdobytky. číst dále O Američanech, agentech a jiných záhadách / Jan Stern > NP č.343 > Fejeton Milí Češi, řeknu vám, máte svoje záhady. A nemyslím tím teď záhady typu světelných jevů v jihlavském podzemí, nacistických létajících talířů vznášejících se na konci druhé světové války nad Letňany, štěchovického pokladu, k jehož vyzvednutí scházejí několika výpravám poslední haléře, případně tajuplně nabitého diáře poručíka Ludvíka Zifčáka v chladných listopadových dnech roku 1989.   číst dále Sociologie amarounů / Jan Stern > NP č.453 > Fejeton Často přemýšlím nad tím, jací jsme my Češi. Myslím, že o sobě moc nevíme. Říkáme o sobě třeba, že krademe. Ale krade se všude po světě a mnohde mnohem víc. Říkáme o sobě, že pijeme. No, to nelze zpochybnit, pijeme hodně, pijeme víc než Rusové a Dánové. Pijeme Ligu mistrů. Leč přesto před nás statistika Mezinárodní zdravotnické organizace předsadila ještě jeden více kořalnický národ – Moldavce. Takže žádné Nagano, žádný Bělehrad, pouhé důstojné Chile 62. Myslíme si o sobě třeba taky, že jsme ateisté. A přitom každý druhý kolem mě věří na horoskopy, reinkarnaci, UFO a ilumináty. Kdepak, všechny tyhle definice jsou mimo. číst dále Rakeťák / Jan Stern > NP č.452 > Fejeton Život muže je neskonale těžší než život ženy. Je ale zvláštní, že ženy to netuší a i zcela průzračným a nezlomným argumentům v této otázce čelí s dětinskou naivitou. číst dále Dobře vypečené gestapíčko / Jan Stern > NP č.454 > Fejeton Možná tomu nebudete věřit, ale jsou věci, o kterých se mi žertuje těžko. Ovšem nejspíše vás překvapí, které to jsou, či spíše, které to nejsou. číst dále Budíkové zákony / Jan Stern > NP č.457 > Fejeton Velké dějiny a děje jsou řízeny zákony, jako je Archimédův zákon, Ohmův zákon, zákon dědičnosti, zákon nabídky a poptávky, Starý zákon, Nový zákon, eventuálně vor v zakoně. No jo, ale co děje malé? Naše všednost? Jí badatelé a proroci zatím pozornost věnují jen malou. Přesto se lidé odpradávna pokoušejí zákon, který ji řídí, pojmenovat. číst dále Paradigma pekla / Jan Stern > NP č.451 > Fejeton Jeden velký filozof kdysi napsal takovou divadelní hru, kde se lidi dostanou do pekla. Ale to peklo nemá kotle, ani chlupaté čerty s ocasem až na zem, ba ani červené tapety. Je to obyčejný pokoj, z něhož nejde odejít, a v němž jsou lidé, se kterými si nelze porozumět. V závěru té filozofické hry se pak praví, že peklo jsou ti druzí. číst dále

Chci pomoci konkrétním lidem bez domova a v nouzi

Podívejte se profily našich nejlepších prodejců, kterým nechybí zodpovědnost a poctivost, ale chybí jim zázemí, oblečení, obuv nebo nějaká speciální pomůcka, aby se mohli cítit spokojeně a žilo se jim lépe. Našim prodejcům můžete přispět na jejich konkrétní potřeby nebo přání.
Chcete se o jejich osudu dozvědět víc? Děkujeme všem dárcům.

celý archiv