NP č.522 > KulturaNová šance pro kapelu Gang Gang Dance aneb chill letošního létaBenjamin Slavík

Co budou letos v létě poslouchat hipsteři, když se se sluchátky na uších vydají do přírody? Co se stane nejlepším chillem stejného období? Nepřišla právě nyní doba, kdy by se každý měl povinně zamilovat do americké kapely Gang Gang Dance?

V souvislosti s vydáním nahrávky Kazuashita, šestého alba americké skupiny Gang Gang Dance, by se dalo vyprávět několik vzájemně se poměrně lišících příběhů; ačkoli stále ne úplně protichůdných a vylučujících se. Ten první by mluvil o kapele, která vždy představovala tak trochu druhou výkonností a kvalitativní linii hudebního proudu tzv. nové americké psychedelie... Protože většina posluchačů, pokud měla zájem nechat se pohltit vírem živočišné taneční hudby, založené především na fyzických výkonech, spíše než na zvucích, jež byly generované softwarovými protézami, nejčastěji volila Animal Collective. Na Gang Gang Dance se tedy dostalo vlastně pouze málokdy. Také proto, že mezi lety 2005 a 2012, tedy v době, kdy tento hudební koncept vykazoval největší sílu, byla kreativita a nápaditost právě Animal Collective tak silná, že jí jen těžko někdo mohl konkurovat. Většinu soutěží o alba roku totiž vyhrávali právě oni nebo její členové se svými sólovými projekty. S tím, že na tento běh věcí nakonec ani nešlo nic moc namítat.


Konec vyčkávání ve stínu
Situaci lze ovšem nahlížet rovněž z opačné perspektivy; nebo přesněji řečeno prostě z jiného úhlu. Skutečnost, že Gang Gang Dance byli vždy tak trochu ve stínu Animal Collective, tedy nejen mezi kritiky, ale rovněž mezi posluchači až druzí v pořadí, lze rovněž interpretovat nikoli jako přirozený stav věcí a odraz reálné umělecké výkonnosti, nýbrž jako svého druhu křivdu či nespravedlnost. Předchozí nahrávky Gang Gang Dance jsou totiž svým způsobem nenápadné – jejich magie není z prvních poslechů tak působivá, svou větší sílu získává spíše s opakovanou aplikací –, ale zároveň v umělecké rovině představují strhující, a hlavně nikým nealternovatelné naplnění již zmíněného konceptu nové americké psychedelie. Tedy taneční hudby utvářené z vibrací rytmických, elektronických a vokálních stop; či jinak řečeno: šamanského hudebního obřadu náležícího západnímu digitálnímu věku.

Přestože Jde o lehkou desku, již by bylo možné tagovat jako #nezávaznýletníchill, stále vychází z pevného zázemí experimentální tvorby

Nové album Kazuashita pak tak trochu mění rozvrh dosavadní hry. Popsaný pohyb fyzické taneční hudby už u posluchačů nezávislých hudebních směrů nevyvolává tolik zájmu jako před několika lety; zároveň se stěžejní kapely stylu od nápaditosti propadly spíše do kruhu buď recyklace, nebo minimálně variování sebe sama, což neminulo ani žánrové celebrity Animal Collective. Neplatí to ale pro Gang Gang Dance.


Zadostiučinění
Jejich šestá nahrávka naopak představuje svého druhu hraniční artefakt, tedy album postavené hned na několik předělů. Přestože se jedná o lehkou desku, jež by bylo možné tagovat jako #nezávaznýletníchill, tak stále vychází z pevného zázemí experimentální tvorby. Je tak tedy dobře maskovaným popem vhodným pro hipsterského posluchače, který by jiný než dobře maskovaný pop nikdy neposlouchal? Nebo spíše ztělesňuje okamžik, ve kterém si kapela Gang Gang Dance může zpětně vzít to, co jí bylo dříve upřeno? Nebo je prostě nejlepším-nezávislým-albem-letošní-roku, které byste měli poslouchat při svých nekonečných tanečcích v přírodě spíše než během toulek městskou betonovou džunglí? Tentokrát máte výhodu, že všechny nabízející se varianty jsou vysoce atraktivní.


autor / Benjamin Slavík VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv