NP č.417 > Téma číslaProstě táborOndřej Slačálek, Eva Nováková

 

 

Jak vypadal koncentrační tábor, který místo nacistů hlídali čeští četníci? Byl humánnější? Anebo se v něm prostě jenom víc kradlo?

 

 

 



Václav Klaus prohlásil roku 2005 jako prezident republiky o táboře v Letech: „Ukazuje se, že to s tím táborem je složitější. Že to byl původně pracovní tábor pro ty, kteří odmítali pracovat. Zdaleka ne jen romský. Není to opravdu koncentrační tábor v tom slova smyslu, jak každý z nás podvědomě rozumí slovu koncentrační tábor a vidí Osvětim, Buchenwald... Samozřejmě se tam odehrála celá řada tragických věcí. Rozumím-li ale tomu, tak oběti toho tábora byly primárně spojené s epidemií skvrnitého tyfu, a nikoli s tím, co bývá tradičně chápáno jako oběť koncentračního tábora.“

V prezidentových slovech zaznívá snad až příliš mnoho neviny. Vlastně nešlo původně o Romy, ale o lidi, co odmítali pracovat. Vlastně tam nebyly skutečné oběti, jen mrtví kvůli epidemii. A především je nutné se distancovat od toho ošklivého slova koncentrační tábor – něco takového a s českou účastí? Ne ne. Koncentrační tábor je velké, vyhlazovací, cizí, německé zlo. U nás se nanejvýš lidé, kteří odmítají pracovat, k práci nutí. A někdy přitom onemocní…

Teď jen, jak tuhle nevinu spojit s tím, že Porajmos, genocida evropských Romů za druhé světové války, byla na českém území jedna z nejúčinnějších. Ze zhruba šesti a půl tisíce Romů, kteří se podle sčítání v roce 1942 nacházeli na území protektorátu, se jich po válce vrátilo jen několik set. Čím to, že se genocida Romů tak podařila právě na území tak nevinného národa? A co se přesně odehrálo v Letech?


S podpisem tatíčka

Rájem Romů nebyla už první republika. Zejména agrárníci prohlašovali cikány za „metlu venkova“ a s národními sociály proti nim roku 1927 prosadili Zákon o potulných cikánech. Poslanec Višňovský označil cikány za „mravní nákazu svého okolí“ a soužití s nimi za „boj dvou principů – civilisace a přírody“. Zákon měl podle něj představovat „memento pro cikánské obyvatelstvo této republiky, kteří si musejí uvědomiti, že se octli na rozcestí a že nyní se musí rozhodnouti buď proto, aby se přizpůsobili životu ostatních obyvatel, nebo kolesa života přejedou přes ně drtivě k dennímu pořadu.“

Protiústavní norma podepsaná prezidentem Masarykem omezovala svobodu pohybu, umožňovala odebírání dětí z důvodu kočování a dávala téměř neomezené pravomoci policii a úřadům. Všichni, kdo spadali pod definici „osob žijících po cikánském způsobu“, se museli podrobit soupisu a byly jim vystaveny zvláštní průkazy totožnosti, tzv. cikánské legitimace. Zákon patřil mezi nejpřísnější úpravy „cikánské otázky“ v Evropě a byl dáván za vzor na mezinárodních kriminalistických konferencích. Agrárníci a národní socialisté navíc už od roku 1926 volali po zřízení pracovních a výchovných táborů pro Romy. Do Mnichova neúspěšně.


Tábory pro lidskou havěť

Příležitost zúčtovat s Romy přinesla až druhá republika. Zatímco arcibiskup Kašpar kázal proti „modlám“ první republiky a lékaři a právníci vylučovali ze svých řad Židy, agrární pravice získávala rozhodující podíl na moci autoritářského státu. Svůj díl měli dostat i odvěcí nepřátelé poctivých zemědělců, cikáni. V agrárním Večeru se 17. prosince 1938 píše: „Jinde mají tábory pro politické přestupníky. My nebudeme sahat k takovým opatřením. Ale bylo by dobře, vybudovat koncentrační tábory pro cikány, tuláky a řemeslné žebráky, mladé a zdravé. Humanita zde nesmí platit, protože by byla příliš jednostranná. Každý musí pracovat – a každý má právo na bezpečnost osobní i majetku před ‚havětí lidskou‘.“ Ve stejné době proběhla exkurze několika úředníků v Německu. Měli se poučit, jak fungují tamní koncentráky, a přinést inspiraci.

O exkurzi mluví hned několik historiků, ovšem bez podrobností. Cesta za poznáním ale byla patrně úspěšná. Beranova vláda 2. března 1939 vydává nařízení o „kárných pracovních táborech“ pro „osoby práce se štítící“. Vybírat je měl okresní úřad nebo policie, do táborů se posílali nejméně na tři měsíce.

Pouhé dva týdny nato obsazují republiku nacisté a představy o samostatné pravicové diktatuře se stávají minulostí. Z vlády se stává administrativa závislého území, některé věci ale dál běží v její režii. Tábor u jihočeské obce Lety vzniká v srpnu 1940 původně jako pracovní kárný tábor pro zhruba dvě stě „káranců“. Romové mezi nimi tvoří malou menšinu. Zatím.


Diktátor jednoho místa

Tábor má české dozorce, velí tu dlouholetý četník Josef Janovský. Po válce tvrdil, že dělat velitele nechtěl. Ministr vnitra Ježek mu prý řekl, že tábor je „náš, český podnik“, a když v něm odmítnou pracovat Češi, budou to dělat Němci…

Možná se ale jednalo o výmluvy, role velitele Janovskému sedla. Vymohl si, že tábor oproti původním plánům nezanikne v listopadu 1940 a bude pokračovat i přesto, že skýtal naprosto nevyhovující ubytování. „V barácích byla taková zima, že zamrzal i inkoust v kalamáři,“ vzpomínal posléze před soudem hospodář tábora František Malík.

Ani ministr Ježek si „český“ tábor nepředstavoval nijak humanisticky. V projevu k velitelům táborů v lednu 1941 označil kárance za „vřed“ a „přítěž společnosti“. Dozorce má být „železný muž“, který „nemluví. Vůbec tento člověk nesmí mluvit.“ Vězňům se v kárném táboře „všechna občanská práva berou“. Na setkání nebyl žádný nacista. Janovský se ministrovi pochlubil, že lidi, kteří si stěžují a odvolávají se na svá práva, nechává trestat.

A trestání mu asi opravdu šlo. Jeho specialitou se staly „prudké facky do obličeje“. Jak později vzpomínal jeden z vězňů, Václav Studený: „Nepočínal si ani jako člověk, spíše se nám jevil jako dravec v lidské kůži.“ Mezi tresty patřilo bití či svazování do kozelce. Podle svědectví Františka Kopeckého, táborového lékaře od září 1941, „jeden z káranců byl tak zbit do přirození, že mu zhnisalo a musel být dopraven do nemocnice.“

Dosud nevýrazný četník dostal moc a se skupinou sobě oddaných dozorců ji dokázal využívat. Dospělí muži pracující v lesích, na silnicích nebo v lomech na dobu určitou byli v jiné situaci než později umístěné romské rodiny. I někteří z nich se ale nevrátili.

Na vině přitom nebylo jen násilí, ale také okrádání o potraviny. „Lidé tam jedli bodláky a do kávy si dávali schumlané noviny,“ vzpomíná vězeň František Rotta. Zní to až přehnaně? „I odpadky z kuchyně byly vlastně pochoutkou pro ty, kdož jako internovaní byli nuceni jísti nedostatečnou stravu z bramborů a odpadů zeleniny,“ říká jiné svědectví.

Poválečné výpovědi také ukazují, kde potraviny odpírané vězňům končily. Slovy hospodáře Malíka měl velitel Janovský „jaksi kramářské sklony“. S potravinami šmelil.

Vysílení a týraní lidé navíc nedostávali odpovídající lékařskou péči. K nemocným se přistupovalo s podezřením, údajní simulanti byli vězněni, biti a odpírala se jim strava. „Ředitel mi říkal, že píši příliš mnoho případů distrophie, vysílení,“ vzpomínal po válce jeden z táborových lékařů.


Cikánská apokalypsa

V půli léta 1942 tábor v Letech změnil svůj účel. K 1. srpnu se stal „cikánským táborem“, do nějž byly přiváženy romské rodiny. Baráky, podle nejodvážnějších odhadů pro tři stovky lidí, musely pojmout víc než tisícovkou nedobrovolných obyvatel. K tomu surový velitel, označující cikány za „plevel lidstva“ a naznačující lékaři i dozorcům, že Říše nemá zájem na jejich přežití. Ten zájem neměl ani on. Nejen proto, že je hned po příchodu do tábora okradl o všechny cenné věci.

Vůči Romům už nebylo třeba brát žádné ohledy. „Sám jsem viděl,“ vzpomínal vězeň Václav Studený, „když na rozkaz Janovského četníci musili uvázati dvě ženy na kůl a to až na dobu dvou hodin. Ženám pevně svázali vzadu ruce, pak je vytáhli na kůl tak, že se tyto ženy dotýkaly země jen špičkami prstů. Byl to strašný trest, poněvadž takto uvázaný dlouho nevydržel a omdléval… Toto uvazování bylo v táboře obvyklým trestem…“ Svědectví přeživších, která shromáždil Paul Polanský, hovoří také o častém znásilňování žen a dívek dozorci.

Pro víc než tisíc vězňů byly v táboře dva záchody, jedna studna a žádná umývárna. Následky se brzy dostavily v podobě infekcí. Velitel tábora reagoval po svém. „I mnohé těžce nemocné lékař neuznal,“ vzpomíná Studený. „Janovský těmto neuznaným nemocným odpíral i ten mizerný pokrm, který nám dával. Viděl jsem několik lidí, kteří byli tak nemocní, že ani neudrželi svoji tělesnou potřebu a z nohavic jim tekly výkaly… Poměry v táboře se zhoršovaly, až potom smrt byla na denním pořádku a tak obyčejnou věcí, že nás to ani nepřekvapovalo, že tolik lidí v táboře umírá.“

Nějakou dobu se úmrtí tutlala, Janovský otevřeně řekl lékaři, že může hlásit do Prahy jen dva tři mrtvé denně, „aby to nevypadalo“. Jenže některé dny umíralo až deset lidí. Tyfus, zjištěný 13. prosince 1942, už zamlčet nešlo. Nemoc se rozšířila do epidemie. Z 326 mrtvých bylo 241 dětí.

Epidemie vedla k odvolání velitele tábora. Štefan Blahynka, který byl převelen z jiného lágru pro Romy, Hodonína u Kunštátu, po svém příchodu našel rozvrat. Nebylo možné navázat na nepořádnou evidenci předchozího velitele, ani vězně tábora „identifikovat, neboť se zde toho času nachází 400 osob s příjmením Růžička“. Epidemie byla nicméně překonána a tábor mohl znovu sloužit svému účelu – transporty na smrt do Osvětimi, zahájené v prosinci a přerušené kvůli nemocem, mohly být obnoveny. V srpnu 1943 byl tábor uzavřen. Mise splněna.


Příběhy vzdoru

Vyprávět o Letech jen jako o místě utrpení by bylo neúplné. Dokumenty podávají svědectví i o odporu vězňů, a to už od samého začátku. „Káranci“ utíkali, simulovali nemoci (za simulace ovšem dozorci často pokládali i skutečné nemoci), už v září 1940 se domlouvali na protestní hladovce, jak víme z osobní karty Oldřicha Šebesty, který byl trestán za pokus o její organizaci. Četnost útěků nesnížila ani změna tábora na „cikánský“. Celkem se evidují útěky 107 Romů, utíkali muži i výrostci, ale také ženy, někdy s dětmi. Většina útěků byla neúspěšných, ale 47 lidí se nepodařilo dopadnout.

Nejznámějším uprchlíkem z Let byl dvaačtyřicetiletý Josef Serinek. Ten se skrýval na Českomoravské vrchovině, kde se stal velitelem partyzánského oddílu Čapajev. Právě tento oddíl provedl 26. října 1944 nejspornější akci českého odboje: jejím cílem se nestali nacisté, ale čeští četníci. Jako odvetu za zastřelení odbojáře generála Luži kolaborujícími četníky přepadli odbojáři policejní stanici v Přibyslavi a přečetli přítomným pěti četníkům rozsudek smrti. Krutý trest vykonal ve sklepě policejní stanice Serinek spolu s ruským partyzánem Bachmutským. Možná i po zkušenosti z Let neměl „Černý“, jak se mu přezdívalo, k českým kolaborujícím policajtům moc sentimentální vztah. Jeho vyprávění zaznamenal po válce historik Jan Tesař, má brzy vyjít pod názvem Česká cikánská rapsodie.


Po válce

Z koncentráků nebo úkrytů na Slovensku se vrátilo jen něco málo přes 600 původních českých a moravských Romů a Sintů. Záhy začali přicházet i slovenští Romové, kteří válku většinou přežili. Vracely se problémy soužití, obyvatelstvo znovu začalo sepisovat stížnosti a petice a už od roku 1945 se začala projednávat otázka umístění Romů do „pracovních táborů s přísnou kázní a zvláštním řádem“. Padl i návrh zřídit „kárné výchovné středisko“ v Cerhonicích, jen 15 kilometrů od bývalého tábora v Letech.

V roce 1946 bylo na několik dní internováno 97 dospělých Romů a 36 dětí v táboře Skřivánčí pole v Ústí nad Labem. Ignác Danč, kterému bylo v té době 19 let, vzpomíná: „Z ničeho nic nás zatkla policie a odvedla nás do tábora. Zavřeli nás do baráku, kde jsme jenom přespávali. Přes den nás, práceschopné, eskortovala ozbrojená stráž na Mírové náměstí v Ústí nad Labem, kde jsme odklízeli trosky domů... Děti zůstávaly v táboře. Strážní se k nám po celou dobu chovali špatně – nadávali nám i nás fyzicky napadali. (...) nedostávali jsme žádné peníze, jenom jídlo, a i to bylo špatné. Po deseti až patnácti dnech nás z ničeho nic propustili a byli jsme volní.“

Úvahy o pracovních táborech pro Romy šly nakonec k ledu. Pachatelé těch protektorátních ovšem nebyli v novém režimu potrestáni. Procesy vedené v jazyce „národní cti“ a „očisty národa“ pachatele z Let většinou osvobodily. Soud s velitelem tábora Janovským, proti němuž existovala řada svědectví (většina citací na předcházejících řádkách pochází právě z protokolů k tomuto procesu), se táhl až do 9. září 1948, kdy byl všech obvinění zproštěn. Jediným potrestaným za Lety se stal krutý dozorce Josef Luňáček, který dostal důtku. Odvolání proti mírnému trestu nebylo vyhověno s tím, že se v Letech nacházely „elementy asociální, které samy také necítily nijakou povinnost národní soudržnosti.“


 

 


autor / Ondřej Slačálek VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA autor / Eva Nováková VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv