NP č.381 > RozhovorPříběh je základZuzana Brodilová, Ondřej Slačálek

S Alenou Wagnerovou jsme se setkali v pražské kavárně Slavia, z jejího prostoru trochu nesví. Mluvili jsme o emigraci, zkušenosti s osvojením dětí i umění rozhovoru.

 

Máte zkušenost s emigrací…

Nejsem emigrantka, do západního Německa jsem odešla legálně, protože jsem se tam v roce 1969 provdala, takže jsem od začátku mohla do Čech jezdit. Definuji se jako Češka žijící v cizině. Tahle normalita ale v pojetí starého režimu neexistovala. V cizině žili zlí emigranti, hodní Češi žili tady.

 

O REVOLUCI STARŠÍ

Jak jste se sžívala s německou společností?

Přišla jsem tam v době, když měli Češi v západním Německu tak říkajíc konjunkturu. Celý svět tehdy sledoval, co se v Československu děje, Pražské jaro mělo ohromné sympatie a sovětskou okupací byli všichni zděšeni. Zkrátka jako Čech, Češka byl člověk už sám o sobě zajímavý. Znát nějakého Čecha, to se přímo nosilo. Ale lidé byli také ochotni Čechům pomáhat, samozřejmě podle svých představ. Ale pro příchod do západního Německa to byla v každém případě vhodná doba. Podobnou konjunkturu jako my v 68. měli třeba Maďaři v 56. Tehdy byli módou oni.

Já jsem si chtěla v Německu dodělat humanitní vzdělání, které jsem neměla – byla jsem promovaná bioložka – takže jsem si hned zapsala sociologii a germanistiku. Jenže v roce 1970 začala na sárské univerzitě, jako prakticky na všech západoněmeckých vysokých školách, jen trochu později, studentská revoluce. Já jsem ale byla o jednu revoluci starší a teď tak trochu zažívala to, co se na českých vysokých školách dělo po únoru. Studenti byli revolučně naladění a profesoři byli bezradní, nedovedli s nimi zacházet. Neustále se konala nějaká shromáždění, která vřela revolučními myšlenkami. Když jsem vystoupila a něco řekla, bylo to vždycky špatně. Protože já jsem měla už s revolucemi a socialismem jinou zkušenost. Nejhorší ovšem bylo, že pro extrémně levicové studenty, a těch nebylo málo, bylo tehdy Pražské jaro revizionismus, který Sověti museli potlačit. Vzpomínám si na jednu mladou asistentku, která to vehementně prohlašovala a já se jenom dusila bezmocným vztekem, protože jsem ještě nemluvila tak dobře německy, abych s ní mohla diskutovat. Nakonec jsem to psychicky nevydržela a studium sociologie zabalila.

 

Už roku 1974 jste v západním Německu vydala knihu Žena v socialismu. Po svém přesídlení z Československa jste srovnávala svou situaci se západním Německem...

Ano. Když jsem do Spolkové republiky přišla, tak jsem měla pocit, že jsem se, pokud jde o společenské postavení ženy, vrátila o dobrých dvacet let zpátky do jakési rozvojové země ženské rovnoprávnosti. Jako žena, nikoli jako občanka, jsem byla v socialistickém Československu svobodnější než v demokratické Spolkové republice. Žena tam tehdy neměla vlastní sociální status, byla definována statusem svého muže, jako žena někoho. To jsem od nás neznala. To, že mě někdo bral jako něčí manželku, mě uráželo a ponižovalo. Můj muž to naštěstí nedělal.

Ženská otázka mne zajímala už doma, německá zkušenost můj zájem zintenzivnila. A že jsem svou knihu o ženě v socialismu psala pro německé čtenáře a srovnávala obě země, jistě ovlivnilo můj pohled. Kdybych tu knihu psala pro čtenáře českého, byla bych bývala daleko kritičtější k situaci u nás. Ale jen si to představte: Až do roku 1977 platil v západním Německu zákon, podle kterého žena, cituji doslova, „může být zaměstnána pouze tehdy, jestliže je to v souladu s jejími povinnostmi v rodině a manželství“. Manžel měl také ještě krátce před tím právo ženino pracovní místo vypovědět i bez jejího vědomí.

 

ZNOVUOBJEVOVÁNÍ MUŽSKÝCH LOVIŠŤ

V projektu Paměť žen jste i po listopadu rozbíjela schéma, že minulý režim poznamenal osudy žen pouze negativně...

Ano. Sociologické studie ze šedesátých let silně tematizují přetížení žen. Když jsme se ale na to v našem projektu ptaly, překvapilo nás, že ony samy nemluvily o tom, jak to bylo hrozné, ale spíš hrdě říkaly: „Jednoduché to nebylo, ale já jsem to zvládla.“ Nereflektovaly to jako něco, pod čím klesaly, ale spíš pozitivně jako důkaz svých schopností, což má jistě něco společného s pracovním étosem industriální společnosti. Nevybíráme si dobu, kdy jsme se narodili. A člověk hledá smysl svého života v možnostech, jaké v dané situaci má, a snaží se vytvořit si bohatý, zajímavý a smysluplný život. Řekla bych, že ženy se v socialistických státech emancipovaly i proti politikou plánovanému modelu rovnoprávnosti a nacházely si v jeho rámci svoje prostory svobody. A paradoxně skutečně měly třeba daleko širší přístup ke vzdělání a kvalifikaci i to, že žena nebyla, pakliže to sama nechtěla, sexuálním objektem a její tělo veřejným majetkem třeba v reklamě, jako je to dnes. Na začátku skoro každá žena říkala: „Vždyť já jsem nic zajímavého nezažila.“ Potom začaly vyprávět a byly to životy bohaté, plné, jistě i bolestné a tragické…ale to k plnému životu patří.

 

A když srovnáte postavení žen u nás a v Německu v současnosti…

V německé, jinak velmi konzervativní společnosti, udělalo po roce 1968 ohromný krok dopředu tak zvané druhé ženské hnutí. Začalo bojem za legalizaci potratu. U nás situace v období normalizace stagnovala a po roce 1989 se hned objevila představa, že se teď ženy začnou radostně vracet do domácností. Ale ony nezačaly, protože už byly plně integrované v oblasti zaměstnání a vysoce kvalifikované.

Kvalifikace žen byla ještě v roce 1971 v Německu velmi nedostatečná, ženy byly takovou rezervní armádou pro nekvalifikovaná povolání. Kvalifikace se tehdy brala jako hlavní nedostatek při vyrovnávání sociálního postavení mužů a žen. Co ovšem bylo důležité, druhé ženské hnutí v západním Německu začalo zdola, svá práva si ženy musely krok za krokem vybojovat a toto zdola se ukázalo jako jeho síla. U nás se rovnoprávnost realizovala shora jako součást politického programu socialismu. Šlo to rychleji, ženy na Západě nám to často záviděly, ale českým ženám chyběla zkušenost boje o svá práva. To se po roce 1989 ženám vymstilo. Ony jakoby ve veřejném životě vyklidily pozice a začaly se zapřísahat, že proboha nejsou feministkami. A muži zatím objevily svá socialismem ztracená loviště v podnikání. Leccos se od té doby už změnilo k lepšímu, ale ten kotrmelec nazpět ženy ještě zcela nevyrovnaly.

Samozřejmě velkým problémem rovnoprávnosti je slaďování práce a rodiny. Teď se třeba v Německu vede velká diskuze o nedostatku žen ve špičkových pozicích. Ovšem jde tady skutečně o rovnoprávnost žen a mužů, k čemuž patří i zrovnoprávnění práce v rodině a povolání, anebo podnikatelé pouze objevili v ženách dosud nedostatečně využitý lidský zdroj, který je třeba kapitalizovat? Tak se taky argumentuje: Je to přece ekonomická ztráta, když vysoce kvalifikované ženy jen vychovávají děti. Ale copak vychovávat děti také není kvalifikovaná práce – ovšem nejen pro ženu, ale i pro muže? Já se bráním té degradaci člověka na pouhou pracovní sílu.

 

Vy jste se feministického hnutí v západním Německu účastnila?

Účastnila, ovšem jeho militantnost mi byla cizí, protože já tento typ útlaku ve své socializaci nezažila. Ani v rodině, ani v československé společnosti. Nikdo mi neříkal „Ty se stejně vdáš, tak proč bys studovala,“ jak to v západním Německu slyšelo mnoho děvčat ještě v šedesátých letech. V socialistickém Československu neměl žádné vývojové možnosti typ vládcovského omnipotentního mužského macha, alfa samce, jak se tomu říká v Němcích. Naše česká tradice byla jiná: U nás muži a ženy stáli společně proti utlačovatelům v národním obrození, v protektorátě, proti funkcionářskému aparátu, v disentu. A vida, teď je tu máme, naše alfa samce. Nemyslela jsem si, že v Československu bude možný manažerský typ všemocného mužetechnokrata.

 

Jak se proti tomu dá bránit?

Vysmívat se jim. Nebrat je vážně. Vždyť jsou to směšný figury.

 

DĚTI NA PRANÝŘI

Tématem čísla, ve kterém náš rozhovor vyjde, jsou různé formy náhradní rodinné péče. Sama jste s manželem adoptovala dvě děti a o adopci napsala i knihu. Jaká byla vaše zkušenost?

Jednoznačně dobrá. Měli jsme také veliké štěstí, že referentka na úřadě pro mládež byla velmi kompetentní a citlivá žena a vybírala děti a rodiče, aby se k sobě hodili. Nedávat kupříkladu sportovně založeným rodičům pohybově nešikovné dítě a tak... My jsme našeho syna napřed asi dva nebo tři měsíce v domově navštěvovali, chodili s ním na procházku, přespal u nás, a pak už k nám přišel docela. Byla to krásná doba, když v nás klíčil vztah k novému členu rodiny a najednou se pro nás rozsvítily výkladní skříně obchodů s hračkami. Měli jsme ale štěstí i později. Náš syn měl specifickou poruchu učení, a to se projevilo v první třídě. Tenkrát jsem vyhledala Zdeňka Matějčka a ten mi řekl: „Neberte to jako malér, ale jako úkol. A dbejte na to, abyste svému dítěti dala možnost zažít tolik úspěchů, kolik je možné, aby vyrovnal své neúspěchy ve škole.“ To mi velice pomohlo. Samozřejmě to nebylo vždy jednoduché vychovávat dítě, které je ve škole neúspěšné a trpí tím a někdy jsme skutečně drhli o dno, zvlášť v pubertě. Ach, to byly diskuse! Vždycky ale mohl vědět, že je náš. Když máte dítě, které má potíže, rychle poznáváte odvrácenou tvář společnosti, v níž žijete, její nesociálnost, útlak, represivitu...

 

Děti jste ale adoptovali v západním Německu, které zde bylo vnímáno jako symbol liberálnosti a otevřenosti. Jakou podobu tamní represivnost měla?

Když mi třeba školní psycholožka řekla: „To se nedivte, že neumí číst, vždyť jste cizinka,“ nebo když jsme šli do poradny a tam druhá otázka byla: „Matka – zaměstnaná nebo nezaměstnaná? Kolik hodin denně?“ Ale hlavně v Německu tehdy z objevu fenoménu psychické deprivace u dětí, které si nemohou vytvořit emocionální vztah k druhé osobě, protože ta chybí, udělali strašáka na zaměstnané ženy malých dětí, že je tím psychicky poškozují, protože s nimi stále nejsou. To bylo úplné tažení proti zaměstnaným ženám, které byly paušálně označovány za špatné matky. V podstatě to byla reakce patriarchátu na druhé ženské hnutí. To si nedovedete představit, jak tím ženy trpěly, do jakých rozporů je to vrhalo.

Ale zpět k naší adopci. Náš syn našel uspokojení ve svém povolání, tím se všechno vyřešilo. Dnes je malířský a lakýrnický mistr, má svůj malý podnik, je pozorný a spravedlivý ke svým učedníkům, laskavý k dceři, děvčátku, které vyženil. Naše dcera Carolina, kterou jsme adoptovali o dva roky později, strávila první dva roky života na rozdíl od Michala, o kterého se výborně starala řádová sestra, ve velice špatném domově. No, vystudovala biologii jako já a stala se z ní biogeografka, enviromentalistka a přísná ekoložka… Nesmíme doma zabít ani pavouka.

 

Jak situaci adopce prožívaly vaše děti?

Ony to samozřejmě od počátku věděly. To je dnes podmínka. O jejich biologických rodičích jsme vždycky dobře mluvili. „Víš, tvoje maminka, byla velice rozumná; věděla, že by tě sama vychovávat neuměla, tak se rozhodla...“

 

V Česku se tématu náhradní rodiny aktuálně věnuje román Terezy Boučkové Rok kohouta. Boučková v něm popisuje svou negativní zkušenost s adopcí dvou romských chlapců a nárokuje jí obecnou platnost. Vy jste s ní jako jedna z mála polemizovala…

Mne přímo pobouřilo, jak ty děti postavila na pranýř. Představte si, kdyby si tu knížku přečetly. V celé té mediální prezentaci mi zcela chyběla úcta a respekt k lidské bytosti. Nesdílím také názor, že sociální rodičovství v porovnání s biologickým neobstojí a že kvůli chybějícímu „hlasu krve“ jsou tyto děti odsouzeny k nezařaditelnosti do normálního života. Mně sociální mateřství naopak přišlo v lecčems jednodušší. S adopcí roste vaše sociální prestiž, to posiluje rodičovskou úlohu. Hodně pro nás znamenalo, jak pozitivně přijalo naše rodičovství okolí. Když se naše sousedka dozvěděla, že se chystáme adoptovat dítě, tak mi na ten strašně sentimentální německý den matek podala přes plot jako budoucí mamince kytici. Sociální mateřství vás taky uvarovává svodu, hledat v dětech podobnosti s rodiči nebo dědečky a dokonce je i podle toho formovat. Vy akceptujete, že jsou jiné, a s napětím čekáte, co se z nich vyklube.

Selhání ovšem v případě Terezy Boučkové vidím i u těch, kteří adopci zprostředkovali. Do takové intelektuální lehce exaltované rodiny se romské děti se svými potřebami prostě nehodí. Navíc se podle všeho jednalo o děti těžce postižené deprivací – adoptivní rodiče neměli být ponecháni bez odborné pomoci napospas svému osudu.

 

Chybějící odborná podpora je jedním z problémů, kterému místní náhradní rodiny čelí i v současnosti. Jaká byla v tomto ohledu vaše zkušenost?

Měli jsme především výborný vztah k referentce, která měla adopce na starosti. A ta nás také dobře připravila. Důležitá pro ni byla potřeba žít s dětmi, ne splnit nějaký sociální úkol.

Poté, co jsme děti přijali, jsme měli možnost chodit na supervizi, kterou navštěvovalo i několik dalších párů. Ale to nám moc nedalo. Když náš syn začal mít problémy ve škole, začal chodit k psycholožce a k té jsem na individuální supervizi chodila i já. A to bylo výborné. Padesát minut jsem mohla hovořit o tom, co mě trápí, a někdo mi naslouchal.

 

V tom se asi také vaše zkušenost liší od zkušenosti Terezy Boučkové, která se proti veškeré psychologické pomoci vymezila hodně kriticky.

To ale chápu. Z těch asi deseti psychologů, s nimiž jsme se setkali my, byli jen dva z nich skutečně dobří – Zdeněk Matějček v Praze a Lilly Oehlerová v Saarbrückenu.

 

Vy sama jste někdy litovala toho, že jste si vzala cizí děti?

Nikdy. Vždyť jsou to naše děti...

 

Zkušenost Terezy Boučkové má ohlas – z její knihy se stal bestseller. Jak si vysvětlujete její pozitivní přijetí ve společnosti i v mediích?

Mám pocit, že současná česká společnost je hodně agresivní a jsou v ní silné represivní a vylučovací tendence. A ty Boučková uspokojila. Žasnu i nad tím, že se nikdo z recenzentů nepozastavil nad tím, jak s těmi dětmi zachází i pedagogicky nemožně, když jim třeba za vyhraný zápas slibuje stovku.

 

Nejde ta popularita také vysvětlit jako potvrzení předsudků? Že konečně vystoupil někdo se zkušeností a řekl, „jak to s těmi Romy skutečně je“?

Ano, ona jakoby dokázala, že to s Romy fakt nejde, a tím potvrdila všeobecně rozšířený názor.

A zase ta nová česká represivita i pracovníků v sociální péči, z nichž někteří mají zřejmě potřebu trestat. Vzpomeňte si jen, jak Anna Šabatová bojovala proti tomu, jak se rodičům paušálně berou děti a dávají do domovů. Tohle už se v Německu skoro nedělá, velký důraz se tu klade na doprovázení problematických rodin sociálním pracovníkem nebo psychologem. Snaží se rodinu stabilizovat a resocializovat. Ovšem došlo i k několika případům selhání a lhostejnosti úřadů sociální péče a k hrozným případům smrti a zneužívání dětí.

 

UMĚNÍ NASLOUCHAT...

Snažíte se doplnit velké dějiny příběhy obyčejných lidí, rozhovory s nimi. Jaké nástrahy je při tom třeba překonávat?

Základním předpokladem orální historie je úcta ke druhému člověku a vzájemná důvěra. Velký biografický orálně historický rozhovor je vzájemným dáváním a braním. Někteří, také orální historici, dělají rozhovory ovšem tak, že vypravěče instrumentalizují pro potvrzení nějakých svých tezí a kladou sugestivní otázky.

Je také třeba vědět, že výsledkem orálně-historického rozhovoru není nějaká historická pravda, ale individuálně zažitá skutečnost historie. Tedy prožité dějiny s jejich zvraty, osobní zkušenost. Tohle je také historická paměť, jak se přibližně přes tři generace udržuje v rodinách. Tento rodinný prožitek dějinné situace se „velkým dějinám“ blíží nebo vzdaluje. Orální historie je pro mne něco mezi humanitní vědou a uměním. Setkávají se zde dva lidské subjekty. A role subjektu a objektu se během rozhovoru mění. Já osobně raději poslouchám, než sama vyprávím a dovolím si říct, že poslouchat umím. A jsem také literátka. To znamená, že mne fascinuje lidský osud jako takový, každý je pro mne jedinečný a není v tomto smyslu pro mne jen dokumentem o lidském osudu. To je velmi jemný rozdíl v práci jednotlivých orálních historiků, jestli jim jde o to, dokumentovat lidské osudy, nebo o lidské osudy samy. Tady už začíná literatura, narátor, vypravěč je subjektem svého vyprávění, v případě dokumentace je vlastně spíš předmětem, i když tato hranice není zcela zřetelná.

 

Existuje kritika tohoto přístupu, která říká, že posláním historika je právě kritičnost, ne respekt k tomu, jaké příběhy lidé zpětně vyprávějí…

Člověk musí samozřejmě s určitým posunem počítat. Vzpomínky mohou být ovlivněny situací. Dělala jsem třeba rozhovory se sudetskými Němci z NDR šest neděl před 9. listopadem 1989, tedy pádem Berlínské zdi. Potom jsem si říkala, jak by se ten rozhovor lišil, kdybych přišla až potom. Určité části, třeba dětství, by byly stejné. Ale zasazení do kontextu by asi bylo jiné.

Mnozí historici orální historii nedůvěřují, podle nich se dějiny píší podle písemných pramenů. Jenže ani psané prameny nejsou zcela objektivní. Vždycky se do nich promítá – i do úředních dokumentů – osobnost pisatele. I jeho se dějinné události osobně nějak týkají a to nemůže ani při největší snaze po objektivitě zcela potlačit... Obecní kroniky, archivní dokumenty, životopisy – vždycky je tam subjektivní moment, tak jako v rozhovorech. Orální historie je pro mne jakási pomocná historická věda, klasickou historiografii nahradit nemůže, oba přístupy se ale dobře doplňují.

 

Životopisný rozhovor často představuje výzvu, aby člověk podal svůj život jako jeden příběh. Stává se vám, že si vaši partneři během rozhovoru uvědomí: „Takhle jsem o svém příběhu dosud nepřemýšlel“?

Ano. Velký biografický rozhovor mívá terapeutický účinek, zvlášť když se jedná o traumata. Když jsem pracovala na knize Odsunuté vzpomínky, mluvila celá řada lidí o své zkušenosti s odsunem poprvé. A pak se v těchto rodinách teprve začalo o odsunu hovořit.

Ale pozor, subjektivnost takového rozhovoru neznamená, že k takovému rozhovoru přistupujete nepřipraven, bez znalosti historických faktů. Narátora nesmíte opravovat, ale vědět musíte.

 

Rozrušení, které sebou rozhovor nese, může někdy být vnímáno negativně. Vyžaduje to tedy i sociální dovednosti?

Jistě. Někteří narátoři s Vámi potřebují po rozhovoru udržovat určitou dobu kontakt. Mají potřebu o svých zážitcích znovu mluvit. Té potřebě musíte vyhovět, to patří k etice orální historie. Jaká je motivace lidí, kteří v sobě celý život drží něco, co je tak zásadně ovlivnilo?

 

Jaká je motivace o tom s vámi hovořit? Když ten příběh třeba neřeknou svému synovi a řeknou ho cizímu člověku…

Já myslím, že někdy je cizí člověk ta lepší „vrba“. Není tu na rozdíl od rodiny moment kontroly, tazatel přichází zvenku. Stejně tak, když je cizincem, jako já v Německu. Stojí mimo tradice, konvence a sociální vazby. To je pro narátora výhoda, může bez ohledu na to, co se patří, vyprávět jak to skutečně cítí…

 

Vedlo vás rozmlouvání s cizími lidmi k odlišnému přemýšlení o vlastním příběhu? Srovnávala jste svůj příběh s těmi, které jste nahrávala?

To méně, ale to asi souvisí s tím, že jsem se se svým příběhem velice kriticky vyrovnala už ve své prvotině Dvojitá kaple.

Co je pro mne v orální historii podstatné, je, že nám ukazuje nejednoznačnost lidské existence, naše stálé pohybování se mezi dobrým a špatným a demytizuje a odideologizovává. Setkáte se tu třeba s českým legionářem, který mluví s rodinou německy. Pro vlastenecký mýtus je to hrůza. Nebo máte nacistu, který podporoval rodiny zavřených antifašistů. Skutečnost je mnohoznačná.

 

NESOUDIT, ROZUMĚT

Sama jste se v životě setkala minimálně se dvěma výraznými ideologiemi. Jak Vás to poznamenalo?

Vypěstovalo to ve mně averzi k černobílému vidění světa a orální historie to jen posílila. V české společnosti je tohle černobílé vidění, podle mne, ještě hrozně silné. Pořád máme potřebu něco odsuzovat. Je to ovšem i problém dostatečně diferencované řeči, jasných, ale neagresivních formulací.

My jsme ve škole v padesátých letech museli stále něco zatracovat a něco jiného vynášet do nebe.

Jako bleskem jsem si to uvědomila jednou v Hamburku na čtenářské besedě o mé biografii Mileny Jesenské. Jedna čtenářka my tehdy řekla: „Ale vy jste tak nekritická k tomu starému Jesenskému, vždyť to byl uzurpátor a odpornej otec a vy ho tam líčíte, že to byl dobrej lékař.“ A ze mne najednou vybuchlo: Ale já už nechci lidi pořád odsuzovat, toho mám dost z padesátých let, já chci lidem rozumět.

 

Mluvili jsme o ideologiích, ale především v minulosti. Vnímáte moc ideologie i v současnosti?

Ano globální moc neoliberalismu, který není nic jiného než ideologie. A k tomu teoreticky stojící na písku až člověk žasne.

 

A zároveň je v tom přesně cítit ta černobílost, o které jste mluvila...

Jednoznačný návod na ekonomizaci světa a lidského života k prospěchu horních deseti tisíc. Současnou finanční krizí se ale ta jeho hluboká nemorálnost začíná ukazovat a lidé si ji začínají uvědomovat, protože se jich hluboce dotýká...

 

Možná i intenzivněji...

Proti ideologii máš argumenty, ale proti moci peněz žádné argumenty nemáš,“ řekla mi nedávno má známá, a to mi připadá nesmírně přesné. Za totality pracovala jako sekretářka na katedře psychologie a jak mi říkala, když tam přišel student se špatným kádrovým posudkem a šlo o jeho přijetí, mohl se člověk za něj s marxistickými argumenty přimluvit: Však on se soudruh vyvine a dospěje ke správnému přesvědčení... dejme mu příležitost... a tak. Ale proti penězům žádné argumenty nejsou.

Ale bez alternativy nejsme, konec dějin s neoliberalismem nenastal. Velice mne v poslední době zaujala kniha mluvčího rakouského Attaku Christiana Felbera, který na velmi konkrétních příkladech již existujících alternativ rozvíjí ekonomii společného dobra. Potřebujeme širokou společenskou diskusi. V Česku ji ale dosud torpéduje antikomunismus. Zdá se mi, že normalizace byla skvělou přípravou na kapitalismus.

 

Tato ideologie jde také hůře poznat, protože mluví o svobodě, všechno je jen svobodná směna svobodných jedinců a zapomíná se na předpoklady té svobody...

Přesně. Jakou máte svobodu, když se narodíte někde v ghettu? Bez rovnosti a solidarity svoboda není ničím. To věděla už francouzská revoluce.

 

 

 

Alena Wagnerová (1936) je spisovatelka a historička, žije v Saarbrückenu a v Praze. Vydala mj. knihy Die Frau im Sozialismus, Beispiel ČSSR (1974), Neodsunuté vzpomínky (2000) a Sidonie Nádherná a konec střední Evropy (německy 2003, česky 2010), editovala knihu o sudetoněmeckých antifašistech A zapomenuti vejdeme do dějin (2010). 

 


autor / Zuzana Brodilová VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA autor / Ondřej Slačálek VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Mám to na háku / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.452 > Téma čísla Jmenuje se Milan, ale většina lidí ho zná jako MC Špínu. Vypátrat ho při jeho cestách po Praze trvalo déle než týden. Řeč byla nejen o zpívání ve svahilštině, ale také o tupých policajtech nebo životě jeskynního muže a pytláka v Beskydech. číst dále Jednou nohou v kriminále / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.401 > Rozhovor Jako státní úřednice je vázaná mlčenlivostí, přesto mlčet nechtěla. O rodinách, které se z existenčních důvodů „dobrovolně“ vzdávají dětí, o zhroucení systému sociálně-právní ochrany dítěte i o stereotypním obrazu sociálního pracovníka...   číst dále My jsme tady / Ondřej Slačálek, Zuzana Brodilová > NP č.436 > Rozhovor Petr Uhl nikdy nepatřil k miláčkům davu, svými postoji se naopak často řadil na okraj. V minulém režimu ho stály devět let vězení, dnes je ironizován jako zpozdilý levičák. Jak se dívá na disidentská léta a polistopadové problémy? číst dále Suchá plavba / Zuzana Brodilová > NP č.380 > Téma čísla Jaká je plavba na lodi, kde není ani kapka alkoholu a kde moře funguje jako lék?   číst dále Tohle je... / Zuzana Brodilová > NP č.417 > Pošli to dál Když se na portálu vítkovského tunelu v pražském Karlíně nedávno objevil obraz zelené lahve s vykulenýma očima a nápisem „Tohle je...", reakce na sebe nenechaly čekat. číst dále Vzít do ruky sprej... / Andrea Novotná, Zuzana Brodilová > NP č.373 > Téma čísla Graffiti patřilo k vedlejším produktům revoluce. Stylizované nápisy na zdech přiblížily Prahu západu dříve než nové supermarkety a silnice. Policie zpočátku příliš často zasahovat neuměla nebo nechtěla. Příslovečné betonové džungle sídlišť tak vytvořily ideální prostor pro vznik místních „crew“. Všeho do času?   číst dále Pěkný Žižkov - klidně bez vás / Tomáš Malík, Zuzana Brodilová > NP č.335 > Téma čísla Podoba českých měst se díky záměrům investorů v posledních letech mění. Jejich aktivitu mohou usměrnit především radnice. Příklad Žižkova, jedné z nejsvéráznějších čtvrtí v Česku, bohužel dokazuje, že námluvy radních s developery nejsou výjimkou.   číst dále Banánova cesta / Zuzana Brodilová > NP č.453 > Fejeton Od doby, kdy si do uší pustil Kritickou situaci, se s ním punková a hardcorová muzika táhne dodneška. O násilí, kompromisech a životu bez berliček jsme si povídali s Banánem. číst dále
celý archiv