NP č.417 > FejetonSámoškový lúzrJan Stern

Tak - a mám to. Bylo mi to slavnostně oznámeno 12. května 2013 ve 14.15: Má manželka se za mne stydí.

 

 

Tak - a mám to. Bylo mi to slavnostně oznámeno 12. května 2013 ve 14.15: Má manželka se za mne stydí.

Ta, která se za mne nestyděla, když jsem na thajské masáži v mezinárodním hotelu svlékl džíny a ukázal chichotajícím se Asiatkám červené trenýrky, poslední ve střední Evropě. Ta, která se nestyděla, když nám kolega orientalista přeložil, že chichotající se Asiatka šeptala své kolegyni „něco tak chlupatého jsem ještě neviděla“. Ta, která se nestyděla, když jsem na firemním večírku žertoval o plynatosti. Ta, která se nestyděla, když jsem rozdrážděn ořechovicí vytáhl před našimi známými, bývalými chartisty, lampión a žádal obnovení lampiónových průvodů. Ta, která se nestyděla, když jsem onoho večera s lampiónem vyrazil do ulic a zapálil jím památnou lípu na náměstí. Ta, která se nestyděla, když jsem objímal zasahující požárníky, kteří lípu zachránili, vzlykal a říkal jim, že jsou skvělí chlapi, i když Steve McQueen je přeci jen víc sexy. Ta, která přešla laskavým vševědoucím úsměvem, když jsem si vyvrtnul v Krkonošském národním parku kotník a během čekání na příjezd záchranné služby jsem se dojal a přemlouval jí, ať si po mém skonu někoho najde. Ta, která mi nikdy nevyčetla, že když záchranka přijela, řekl jsem zcela vážně a hrdelním tónem doktorovi, který strávil tři roky s misí NATO v Bosně: „Doktore, kdyby něco, nechte tomu volnej průběh, nechci žádný oživování.“

Tak tahle světice, patronka trenýrek, lampionová matka Tereza, tahle milosrdná ochránkyně hypochondrů a velkokapacitní tiskárna odpustků na všechny myslitelné formy maskulinní trapnosti, se za mne stydí. A víte proč? Ne, to nemůžete nikdy uhodnout. Ani se nepokoušejte zapnout v mozku stroj imaginace, který by vás poděsil všemi nechutnostmi, které muž dokáže vyprodukovat. Je to totiž naprosto neuvěřitelné: má žena se za mě stydí, protože chodím nakupovat s lístečkem. Ano, nikoli eutanázie v KRNAPu, ale lísteček, kde mám napsáno, co chci koupit, mě poslal do kategorie trapáků.

Tedy musím přiznat, že jsem si i já povšiml, že náš druhdy tak početný kmen lístečkářů řádně prořídl. Vlastně v naší sámošce jsem už asi poslední. Ani nevím, co tu genocidu způsobilo. Ale ať je to, co chce, já se přeci nebudu přizpůsobovat nějakým pochybným módám. Já ten lísteček prostě potřebuju! Jak bych jinak věděl, co mám koupit?!

„Dyť kupuješ furt to samý, to si tak sklerotickej, že si nezapamatuješ, že máš koupit tři rohlíky?“ řekla mi ta, co jí nevadilo, když jsem začal chartistům zpívat častušky a při pokusu o kozáčka jsem ukopl nohu od gauče.

Jenže ono to není tak jednoduchý. V členitém prostoru nákupního centra může dojít snadno k dezorientaci. Rozruší mne regál s Bleskem, který mi oznámí, že jakási záhadná Ornella zase někde něco vystrčila, ochutnávka krekrů mne vyvede z obvyklé rutiny a minutí sektoru pečiva je na světě. A jsme bez rohlíků! Chtěl bych vidět, co bysme pak dělali. Z čeho bysme namleli strouhanku, kdyby nám nemělo co ztvrdnout.

Jenže to mé ženě nevysvětlíte. Ona se vedle „blbcem s lístečkem“ cítí hloupě a nebude se mnou prý do krámu chodit.

Tuším, že problém je hormonálně-neurologický. Pro mou ženu, a ovšem nejen mou, je návštěva supermarketu zážitkem zcela sexuálním. Já jí to nevyčítám. Jen fascinovaně sleduji, že má vyvolená chodí mezi regály bezostyšně flirtovat. Hází očka na jogurty, nenápadně si před nimi zvlhčuje rty, jakoby náhodou se lehce dotýká jejich ztepilého kelímku a kdyby mohla, jistě by prohodila „nazdar fešáku, nechceš si zalaškovat?“ V uličce s pracími prášky už se jí vyloženě zrychluje dech, ba rozšiřuje chřípí a někdy se v něm zapomene i půl hodiny, neboť ve chvilce nejintimnější rozkoše se čas zastaví a duší protéká celý vesmír. Když pak ve špajzu potkám exoty typu ořechů naložených v medu, které u nás nikdo nikdy samozřejmě jíst nebude, vůbec mě to nepřekvapí, neboť vím, že jsem právě narazil na soka v lásce, s nímž si má drahá užila. A já jim to oběma přeju. To ale přece neznamená, že budu chodit mezi regály harašit taky. Mě prostě ošahávání hořčice neukojí. Já tam prosím chodím nakupovat to, co potřebuji. A abych si to v záplavě světohybných myšlenek pamatoval, k tomu musím mít - lísteček.

Jen mě mrzí, že ostatní muži zradili. Nechali si svou největší zbraň vyrazit z ruky. Sakra, chlapi, pojďme složit hořký slib: zejtra je tam vytáhneme všichni!

Už žádné předstírání, že čtem esemesku. Nebojme se to napsat hezky modré na bílém: 10 deka gothaje!


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Jiny, jangy a hipsteři / Jan Stern > NP č.533 > Fejeton Svět je v rovnováze. Zdá se, že nikoli, ale dojem nerovnováhy vzniká tehdy, když nevidíme svět v jeho celku. číst dále Dobře vypečené gestapíčko / Jan Stern > NP č.454 > Fejeton Možná tomu nebudete věřit, ale jsou věci, o kterých se mi žertuje těžko. Ovšem nejspíše vás překvapí, které to jsou, či spíše, které to nejsou. číst dále Šmejdi rumburacký / Jan Stern > NP č.466 > Fejeton Měl jsem babičku. Nebyla nijak výjimečná. Vařila kompoty, drbala a byla sprostá jak dlaždič po třetím rumu. Ale jedna věc na ní byla hodna pozorování: Mluvila na televizi. Tedy, rozumějte, nemluvila na ni, když byla vypnutá, na tyhle nóbl psychické poruchy jsme u nás neměli. Babička mluvila na bednu zapnutou, na postavy na obrazovce. Jako kdyby ji mohly slyšet. Kolikrát jsem se snažil zaostalou generaci upozornit, že to jaksi nemá smysl, ale babička pokaždé nesouhlasila jak po třetím rumu.   číst dále Budíkové zákony / Jan Stern > NP č.457 > Fejeton Velké dějiny a děje jsou řízeny zákony, jako je Archimédův zákon, Ohmův zákon, zákon dědičnosti, zákon nabídky a poptávky, Starý zákon, Nový zákon, eventuálně vor v zakoně. No jo, ale co děje malé? Naše všednost? Jí badatelé a proroci zatím pozornost věnují jen malou. Přesto se lidé odpradávna pokoušejí zákon, který ji řídí, pojmenovat. číst dále
celý archiv