NP č.417 > UličníciVánoce ve stanuTomáš Havlín


Růžena Chvojková (54) prodává Nový Prostor u vstupu do Františkánské zahrady v Praze. Jaké květiny pěstuje sama na zahrádce? A proč s sebou stále nosí plynový vařič?


Paní Růženo, jak dlouho jste v Novém Prostoru?
Je to pět let, co mi to navrhl jeden prodejce. Nejdřív jsem si nevěřila a měla jsem obavy, ale když jsem viděla, kolik lidí NP prodává, šla jsem to taky zkusit.


Čeho jste se obávala?
Říkala jsem si, že to nezvládnu. Nevěřila jsem, že bych dokázala oslovovat lidi na ulici. A taky jsem si myslela, že si časopis ode mě nikdo nekoupí.


Dnes už máte stálé zákazníky?
Mám, ale také se to mění, protože někteří se odstěhovali nebo tudy už prostě nechodí. Je třeba paní, která se odstěhovala na vesnici, protože její děti tam lépe prospívají. A tak se teď objeví jen občas. Ale zato si koupí dvě čísla.


Jací lidé vůbec kolem vás chodí?
Chodí sem rodiče s dětmi, ale nejvíc asi lidi, co kolem pracují. V Jungmannově ulici je magistrát, takže je tu hodně úředníků, a taky je tady poliklinika. Jeden pán například říká, že na mě kouká vždycky z okna a vidí, jestli tu jsem nebo ne (smích). Občas se spolu bavíme a asi mu připomínám jeho maminku, protože s ní mluvil a ona se ho ptala, jestli by se mi nehodily nějaké věci na sebe. Párkrát mi takhle něco přinesl, anebo mi dá stravenku. To si pak koupím maso. Protože maso je drahé, ale když mám stravenku, tak mi to nevadí.


Někteří prodejci mluví o špatných zkušenostech s prodáváním. Že jim okolí například nadává. Stává se vám to taky?

Když jsem začínala, tak se to stávalo, ale i nedávno mě jedna paní poslala do patřičných míst. Ale není to nějak časté.


Říkala jste, že u Nového Prostoru jste pět let. Celé ty roky stáváte zde u vchodu do zahrady?

Dříve jsem prodávala v Řepích u Hornbachu, ale poslední tři roky jsem tady. Protože sama teď bydlím v Horních Počernicích a na Černém Mostě je další Hornbach, chtěla jsem to tam asi před rokem taky zkusit - měla bych to blízko domů. Ale vyhodili mě. Přišel za mnou pán z informací, pak se šel zeptat vedoucího a ten řekl, že tam prodávat nemůžu.

 

Spánek pod silnicí


Měla jste někdy své bydlení?

Jestli myslíte svůj byt, tak ne. Já pocházím z Chomutova, ale provdala jsem se na Rakovnicko, kam jsme šli za prací do JZD. Od patnácti jsem pracovala a tady jsem dělala u krav. Zejména s jalovicemi mě to bavilo, ty byly takové milé. No a k práci jsme dostali i domek. Později se naskytla šance ho odkoupit, ale bejvalej nechtěl. Když mi pak praskla céva na mozku, operovali mě ve Střešovicích a v nemocnici jsem musela zůstat tři měsíce, našel si jinou. I když ta mu tam samozřejmě nešla - byla to malinká vesnice, kde nebylo skoro nic, jen jedna pojízdná prodejna, tak tam to všechno začalo.


Dostala jste se na ulici?
Na čas jsem se vrátila k mámě i s dětmi a začala jsem si shánět bydlení, většinou samozřejmě s mužským. Nějaký čas jsem žila ve Žďáře, ale potom jsem přijela do Prahy a to už jsem bydlela všelijak. Nejprve u známých na podnájmech, a když už to nešlo, tak třeba ve vyhořelé buňce na Bílé Hoře. Podlahu měla shořelou, neměla dveře, ale i tak to nevydrželo dlouho. Její majitel by nás tam nechal, ale přišel starosta a vyhodil nás.
Jindy jsme spali ve stanu a jeden čas i v takovém tunýlku, asi metr širokém, který je pod Karlovarskou. Měl kamenné zdi a strop, na zemi byla hlína, tak jsme si dali nějaké deky a spacáky pod sebe a bylo teplo. Nad námi jezdila auta, ale spalo se dobře.


Říkala jste, že dnes bydlíte v Horních Počernicích. O co se jedná?

Je to bývalá zahrádkářská kolonie, kde stávalo asi osm chatek, ale dnes zbývají dvě. Nejdřív jsme tam žili nadivoko, ale pak jsem se seznámila se starostkou, která nás zkontaktovala s majitelem. Řekl, že nás tam nechá.
Složitější to bylo jen tuto zimu. Chatka, ve které jsme bydleli, vyhořela a nikdo neví, proč se to stalo - majitel se přišel podívat a říkal, že od komína to být nemohlo. Zůstalo nám jen to, co jsme měli na sobě a než nám dal další majitel svolení, abychom se přesunuli do jiné chatky, neměli jsme kam jít. Tak jsme letošní Vánoce strávili ve stanu. Nebylo to zas tak strašné, prosinec byl celkem mírný...


Vánoce ve stanu? Musíte být otužilá...

No, a nastydlá většinou taky (smích). Faktem je, že v zimě jsem si potom našla v Hloubětíně ubytovnu. Nejdřív jsem si ji po částech platila sama, ale na sociálce mi řekli, že mi ji zaplatí, dokud tam budu bydlet. Záchod a kuchyňka byly na chodbě, ale nebylo to špatné. Jenže my jsme s přítelem dva a oni pak neměli volný dvoulůžák. Navíc máme kocoura a nevím, jestli by tam směl být s námi. Proto jsem se vrátila na zahrádky.


Má život na zahrádkách nějaké klady?

Když neprodávám, nejraději se rýpu v zemi. Ještě před rokem jsem si koupila semínka, pěstovala jsem rajčata, cukety a dýně, jenže také je tam spousta slimáků a ti mi celou úrodu sežrali. Každé ráno a večer jsem chodila a sbírala je, ale nepomohlo to. Tak teď mám jen pár kytek. Nějaké tulipány, narcisy a pak takové fialové kvítky, které jsem koupila tady v květinářství, když byly ve slevě.


A jaké jsou naopak zápory?

Jedna věc je, že tam nemáme žádný papír, jsme tam jen na dobré slovo. A za druhé, ty chatky se teď docela často vykrádají. K nám se zrovna nedávno někdo vlámal a ukradl nám plynový vařič. Proto si ho teď bereme pokaždé s sebou.
Přijde mi, že je to ostuda, něco je špatně, když si lidi takhle navzájem ubližují. Kdyby aspoň okrádali někoho, kdo toho má hodně, to jde tak nějak ještě pochopit. Ale když okradou chudáka, je to horší. Myslím, že lidi by se k sobě měli chovat líp. Dříve to tak bylo.

 

Půjčku vám nedáme


Máte dnes nějaké vztahy s rodinou?
Mám tři děti, dvě dcery a syna, všichni tři se narodili ještě na Rakovnicku. A od nich mám i sedm vnoučat. Řekla bych, že se celkem stýkáme. Nejvíc se synem, který žije tady v Praze-Hostivaři. S ním se vidím aspoň jednou za čtrnáct dní, a když není moc času, protože já často prodávám i o sobotách a nedělích, tak si aspoň zavoláme. Jindy jedu do Kladna, kde mám dceru, anebo si udělám na pár dní cestu do Chomutova, kde žije druhá dcera a ještě moje maminka, která je ročník 1930. Vždycky to spojím dohromady a udělám takový okruh, abych je viděla obě. A mamince k tomu vezmu Nový Prostor na čtení.


Je nějaké období ve vašem životě, k němuž byste se nechtěla vracet?

Nerada bych opakovala to, že bych neměla vůbec nic a byla úplně venku. To se mi stalo, jak jsem vyprávěla o té Karlovarské. Byla zima a my jsme měli jen jeden spacák, který jsme rozepli, takže jsme ho měli zároveň pod sebe i jako deku. A spali jsme v tom tunelu. Tehdy se nám tam večer vůbec nechtělo chodit, to bylo nejhorší. Spacák byl totiž zmrzlý a tak jsme ho vlastními těly vlastně rozpouštěli. Do rána byl suchý, ale večer pak na něm byla znovu námraza.


Jak byste si představovala svoje bydlení?

My si ho i musíme hledat, protože chatka v zahrádkářské kolonii není napořád. Mají se tam stavět snad nějaké tři domy a na pozemku je už cedule o povolení ke stavbě. Chtěla bych mít zase nějaký domeček se zahrádkou, kde bych mohla mít třeba i zvířátka, například slepice. Chci ještě něco vyzkoušet. Vím o firmě, která vám postaví dům, a vy jí to pak splácíte formou nájmu. Na základní částku, kterou je potřeba složit, bych si ale musela půjčit. Založila jsem si proto účet v bance, jenže pak jsem se tam šla zeptat, kolik by mi půjčili. Paní se jen podívala na monitor a říká: „Vám půjčku nedáme. Vy tady máte exekuci přes tři sta tisíc.“ Takže ten účet zase nejspíš zruším.

 


Tomáš Havlín autor / Tomáš Havlín VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv