NP č.417 > Téma číslaJednou za rokOndřej Slačálek

Každý rok se do Letů u Písku sjíždějí významní truchlící, avšak vina jako by zůstávala stát někde opodál. Uchováme si neposkvrněnost? A potřebují Romové svou vlastní národní paměť?

Vystupujeme z autobusu a první, čím se Lety ohlašují, je intenzivní zápach. Je těžké vzpomínat na lidi, kteří tu přišli o život, když naše smysly okupuje místní prasečák.
Pietní akt těžko něčím překvapí. Přítomna je asi stovka lidí, začíná se státní hymnou. Kardinál se modlí, velvyslanci pronášejí zdravice, prezident i členové vlády se omluvili a nahrazuje je náměstek. Květiny, věnce a velká slova. Za rok většina řečníků pronese něco podobného. S Jozefem, starším Romem z jednoho severočeského předměstí, si v pauzách mezi projevy vzpomínáme na slova z Krylovy Písně neznámého vojína. „A jednou za rok se páni ustrnou - a přijdou poklečet... A co na to neznámý vojín?“
Něco je přece jen jiné než každý rok. Třeba přítomnost arcibiskupa. U některých přítomných vyvolává úšklebky a stranou pronášené otázky, o kolik peněz z církevních restitucí se s chudými Romy podělí. Ale kdoví, třeba si církev skutečně uvědomila, že zášť proti Romům je něco tak silného a tak v rozporu s křesťanstvím, že je třeba proti ní vystoupit. Aspoň takto.
Zatímco se kladou květiny, za památníkem roztáhli dva mladí Romové transparent. Ondra z ústeckých Předlic a Imra z Ostravy drží velkou plachtu s nápisem Zbourejte prasečák na místě romského koncentráku v Letech. Právě velkokapacitní farmy nedaleko památníku se týkají i některé projevy. Z řady pietních a často formálních slov vystupuje projev aktivisty Miroslava Brože: „O Romech se jedná bez Romů. Výsledkem toho je, že každé české romské ghetto má kamerový systém, ale žádné z nich nemá dětské hřiště... Společnost do sebe nikdy nepřijme menšinu, na místě jejíž genocidy provozuje prasečí farmu,“ zahřímal Brož a sklidil velký potlesk.
„Když vidím tu hanbu, mám chuť ten prasečák prostě zapálit,“ říká mi Jozef. „Mám ženu, děti, všechno bych to ztratil, i těch prasat by mi bylo líto, ale na tohle se přece nejde jen tak dívat.“ Vlastně nevím, co mu mám odpovědět.
Cestou zpět k autobusu si ještě prohlédneme expozici. V několika jakoby-táborových dřevěných domech si čteme tabule, připravené památníkem Lidice, který Lety dnes spravuje. O lidech z pracovního kárného tábora se zde dozvíme, že se v Letech „měli naučit pracovat“. Skoro jako bychom četli dobovou propagandu. A celý text končí slovy: „Nacisté české a moravské Romy téměř důsledně zlikvidovali, a to včetně jejich předválečné elity. Pokud se tedy koncem třicátých let v řadě českých a moravských obcí realizovala integrace části Romů do většinové společnosti, válečné poměry ji přerušily. Po válce sice dochází k přílivu Romů ze Slovenska zejména do Čech, ale jejich společenská a kulturní úroveň je odlišná. Nejen tato okolnost měla vliv na to, že se soužití s Romů s většinou v české společnosti vyvíjí nelehce a s obtížemi.“
Takže se prý „realizovala integrace“, škoda jen, že Češi proti svým „integrovaným“ sousedům štvali, nahnali je do tábora a vydali je nacistům. Asi je pořád pokládali za málo integrované... Na místě jejich tehdejšího utrpení stojí dnes obhajoba většiny, kterou, chuděrku, „válečné poměry“ připravily o české „integrované“ Romy a daly jim ty slovenské, s „odlišnou společenskou a kulturní úrovní“. Těžko si představit větší urážku. Z místa paměti se pro menšinu stává místo ponížení.

 

Cizáci proti historikům
Příběh paměti Letů se přitom táhne už od první poloviny devadesátých let. Ne že by se o romském holocaustu předtím vůbec nemluvilo, věnovali se mu i historici. Jenže genocida Romů se stala spíše součástí vyprávění o „zločinech nacismu na českém národě“. Vina českých úřadů a dozorců se nezdůrazňovala. Když dělal historik Ctibor Nečas rozhovory s přeživšími, ptal se jich především na Osvětim. Lety byly pouhá podkapitola, přestupní stanice ke genocidě.
Situace se změnila v devadesátých letech - jenže i poté byla některá témata pro české prostředí „příliš“. Česko ovšem chtělo na Západ a bylo tlačeno k novému přístupu. Této situace pak využili dva cizinci, díky nimž ví Česko o své minulosti mnohem více: spisovatel Paul Polansky a novinář Markus Pape. Ani jeden z nich nebyl historikem, přesto české historiky v lecčems zahanbili: ukázali jim důležité prameny, kterých dosud nedokázali využít (například protokoly z vyšetřování a soudu velitele tábora Janovského), udělali rozhovory s řadou svědků. A také upozornili, že pokud historici do svého neutrálního jazyka přejímají příliš často jazyk pachatelů, zpronevěřují se své roli. Zatímco Polansky zveřejnil o Letech soubor rozhovorů s přeživšími Tíživé mlčení (1998), knihu básní a román Bouře, Pape vydal knihu A nikdo vám nebude věřit (1997), která se pokouší o shrnutí všech dostupných faktů.
Česká společnost se vůči vpádu „cizáků“ zachovala spíše rezistentně. Polansky přišel o přístup do archivů - jeho vyprávění o té době znějí nepravděpodobně, pokud uvážíme, že jde o devadesátá léta a demokratický režim. Některá z jeho tvrzení ale potvrzují i další svědci. „Chodil jsem do archivů, když to znemožnili Polanskému,“ vzpomíná bývalý chartista Václav Trojan. „Když jsem chtěl nakopírovat některé materiály, řekli mi po měsíci, že se jim porouchala kopírka, po dalším měsíci si vymysleli zase jinou výmluvu. Až později jsem zjistil, že jednali na instrukci z ministerstva zahraničí.“ Česká republika se bránila tomu, aby měla na mezinárodním fóru psí hlavu spolupachatelů, navíc zapírajících.
Úder vrátili i čeští historici. V brožuře Historikové a kauza Lety vydané roku 1999 Historickým ústavem Akademie věd mohli plně využít poněkud bohatýrský způsob práce Paula Polanského s některými historickými fakty. Zatímco Ctibor Nečas se omezil na dokumentaci, Jaroslav Valenta v patřičně vyhroceném eseji zdůraznil obranu historie před aktivismem a diletantstvím a také to, že šlo o „protektorátní“, nikoli „český“ tábor a že tedy o české vině nemůže být ani řeči. Historie dodala „vědecké“ argumenty ideologii národní nevinnosti, brožura se stala vítaným zdrojem pro nacionalistické politiky od Klause po Ransdorfa. Údajným „diletantům“ se zapomnělo poděkovat za to, že upozornili historiky na dosud nezhodnocené prameny, i za to, že jim nastavili zrcadlo. Zůstat v roli strážců národní cti, vhodné možná tak pro 19. století, bylo pohodlnější.
Mezitím se odehrálo ještě jedno malé drama. Prasečák poblíž tábora v Letech byl na podzim roku 1994 poněkud záhadně zprivatizován právě v době, kdy se začalo mluvit o nutnosti jeho zbourání. Jeho cena pak začala utěšeně růst, až se začalo říkat, že by náklady na jeho odstranění přesáhly půl miliardy korun. Opravdový unikát - vepřín na místě utrpení - pobírá evropské dotace a nikdo s ním zatím nedokázal hnout. Výmluvný symbol, shodují se jeho kritici a ptají se, zda by mohl podobný prasečák stát v Terezíně nebo v Lidicích.

 

Český četník
Do Letů se vracíme ještě jednou. Infocentrum v jihočeské obci má jen jednu místnost, a právě zde Památník Lidice „zahájil návštěvnickou sezonu“ výstavou o Františku Kánském, četníkovi a dozorci z Letů. Vystavuje se především dozorcova pozůstalost, doprovozená patetickým komentářem, který je oslavou „čestného a statečného člověka“, Čecha a vlastence, kterému se bohužel přihodilo, že dělal dozorce v táboře pro Romy.
Autoři výstavy se nepokusili pátrat třeba po tom, proč byl bývalý dozorce a pozdější údajný odbojář v roce 1950 zatčen, vyšetřován a posléze postaven mimo službu. Třeba za to mohlo jeho svědčení proti bývalému veliteli tábora, třeba něco jiného. O tom se ale na výstavě nic nedozvíme. Absence informací nicméně autorům nebrání v patetickém zhodnocení: „Český četník kráčel rovně i po šikmých cestách, které mu doba nastražila. Byl to poctivý, naplněný život.“ Frekvence slov český a vlastenecký je až ubíjející, právě tak jako dojetí z četníkova rodinného života. „Možná se dočkal i vnoučat,“ čteme v textu výstavy.
V obci těsně u tábora bychom možná očekávali výstavu o někom z vězňů. Ti ale po sobě vesměs nenechali pozůstalost. Ani vnoučat se většinou nedočkali. Výstava o dozorci by dávala smysl, pokud by naznačila morální nejednoznačnost situací, do nichž se mohli dostat lidé sloužící ve dvacátém století v ozbrojených silách. Jenže tady se žádná nejednoznačnost nepřipouští. S minimem informací se tu líčí český, vlastenecký hrdina. Očima bloudíme ještě po knihách, které se tu prodávají - většina jich je o Lidicích a Ležákách. Prodává nám je pán, který nám pohotově vysvětlí, že Lety nebyly koncentrační tábor. Jen „sběrný“... „Sbírat“ a soustředit, tedy „koncentrovat“ lidi je zřejmě rozdíl.

Vyvlastněná paměť
Tábor Lety spravuje Památník Lidice - tragédii Romů jsme tak dali do správy památníku, jehož hlavní rolí je připomínat jinou tragédii, masakr Čechů v rámci heydrichiády. To nejde brát pouze jako správní opatření, má jasný symbolický rozměr. Nejen, že se tu vůči Romům uplatňuje paternalismus i pokud jde o minulost, jako kdyby nebyli schopni postarat se o památku svých mrtvých. Tragédie Romů je navíc podřazena tragédii Čechů. Památku obětí mají ve správě potomci spolupachatelů a připomínají na jejím místě dozorce, který to určitě nemyslel zle a byl to český vlastenec.
Romové jsou zbavováni své paměti a není to jediný případ. V současné době je ve hře i podřazení Muzea romské kultury pod Moravské zemské muzeum. Jako lichá výmluva zní nezájem samotných Romů. Mnoho romských intelektuálů se o minulost Romů zajímá. Že jich je zhruba tolik, kolik bylo zkraje devatenáctého století obrozenců mezi pragmatičtějšími Čechy, těžko může být argument.
Jiná otázka je, zda Romové potřebují právě obdobu národního obrození. Lidé, kteří říkají, že nejdůležitějším bojem pro ně je zápas týkající se paměti a tábora v Letech, z nich dělají klasický národ - ten spojuje paměť společného utrpení a zápasů, pomníky neznámých vojínů či represálie proti národu. „Cikáni“, které chtěla česká pravice nahnat do koncentračních táborů a které chtěli nacisté vyhladit, ale byli něco jiného než takovým národem. Byli společenstvím potulky, ne organizované paměti. Pomstít, ale nevzpomínat, platilo pro ně. Naše společnost, posedlá minulostí, by se v tomhle odstupu od historie od nich možná mohla poučit spíš, než aby dnešním Romům nutila svoje formy paměti.


autor / Ondřej Slačálek VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Kniha pro lágr a prasečák / Ondřej Slačálek > NP č.451 > Dějiny přítomnosti Pětisetstránková kniha Tábor smrti Lety – vyšetřování začíná může vyvolávat obavy. Počtu stran se ale nelekejte, ta kniha se opravdu dobře čte. Jenže název trochu klame. Kniha není o táboře smrti. A vlastně ani moc o Letech. číst dále Krutí hrdinové / Ondřej Slačálek > NP č.435 > Téma čísla Dříve představovali jasné zlo, ukrajinské fašisty. Dnes mají být tak trochu dobrem - hrdinnými bojovníky proti nacismu a bolševismu. Je to ale o dost složitější příběh. číst dále Setkání s černým partyzánem / Ondřej Slačálek > NP č.422 > Rozhovor Z českých historiků má nejdelší zkušenost s Husákovými kriminály. Kritičnost, která ho přivedla do vězení za normalizace, jej neopouští ani dnes. Autor Mnichovského komplexu se dál věnuje historické práci – připravuje k vydání vzpomínky Josefa Serinka, cikánského uprchlíka z koncentračního tábora v Letech, který se stal partyzánským velitelem. číst dále My jsme tady / Ondřej Slačálek, Zuzana Brodilová > NP č.436 > Rozhovor Petr Uhl nikdy nepatřil k miláčkům davu, svými postoji se naopak často řadil na okraj. V minulém režimu ho stály devět let vězení, dnes je ironizován jako zpozdilý levičák. Jak se dívá na disidentská léta a polistopadové problémy? číst dále Vousaté strašidlo / Anastasie Molozina, Ondřej Slačálek > NP č.438 > Téma čísla Alexandr Dugin je dnes v západním tisku trochu za superstar. Stal se jí paradoxně díky těm, kdo na něm chtějí ukázat odpornost a nebezpečnost současného Ruska. Jeho jméno se zasvěceně zmiňuje na znamení, že novinář rozumí dnešnímu dění na východě. číst dále Žijeme v zajímavých časech / Jaroslav Fiala, Ondřej Slačálek > NP č.390 > Rozhovor Slovinský filozof Slavoj Žižek je pro mnohé ukázkou toho, že levice dokáže být pohotová a sexy. Autor desítek knih, bývalý disident a dnes účastník radikálních demonstrací dokáže zaujmout. Položit mu v rozhovoru otázku často znamená říct si o kratší přednášku. Nad dopolední kávou došlo na Havla, sociální rozdíly i počítačové programátory.   číst dále Příběh je základ / Zuzana Brodilová, Ondřej Slačálek > NP č.381 > Rozhovor S Alenou Wagnerovou jsme se setkali v pražské kavárně Slavia, z jejího prostoru trochu nesví. Mluvili jsme o emigraci, zkušenosti s osvojením dětí i umění rozhovoru.   číst dále Izrael je jako milenec / Ondřej Slačálek > NP č.384 > Rozhovor Setkat se s Tamarou Moyzes nebylo nic snadného. Rozhovor jsme museli vtěsnat mezi její příjezd z Izraele a brzký odjezd tamtéž. Řeč nebyla jen o aktuálním dění na izraelských ulicích, ale také o její umělecké práci.   číst dále
celý archiv