NP č.377 > Téma číslaVodítko pěkně nakrátkoAlexandr Budka

Chov psů se těší v české společnosti neotřesitelné přízni. Zároveň je jedním z nejzjevnějších příkladů morální paniky. Jako by nás čtyřnohý relikt nepokořené přírody uprostřed našich měst přitahoval i provokoval zároveň.

 

Být majitelem psa, obzvlášť takového, který není gaučovým mazlíčkem, znamená ztělesňovat pro mnoho lidí značné bezpečnostní riziko. S takovým je třeba se náležitě vypořádat. Proto je psům zapovězen vstup na mnoho míst a jejich chov je regulován obecními vyhláškami. Dříve byla aspoň nařízení formulována tak, že pes musel být „pod kontrolou chovatele“. To znamenalo, že chůze na volno byla povolena, pokud bylo zřejmé, že pes zůstává ovladatelný. Dnes jsou však vyhlášky striktní, takže pohyb bez vodítka a košíku je myslitelný jen na nemnoha speciálně vyčleněných „venčících“ loukách. A tak platí: bez vodítka do města nelez.

 

ČESKÉ UNIKUM

Tento legislativní stav paradoxně vůbec neodpovídá každodenní realitě. Jsme národ pejskařů a tolerance i sympatie ke psům jsou u nás vysoké. Záleží pochopitelně pes od psa, ale například v Praze lze počítat s tím, že pokud budete procházet centrem bez vodítka, policisté vám sice nezasalutují, ale ani nezasáhnou. Revizoři v metru se leckdy projeví velkomyslně a netrvají na jízdence pro čtyřnohého společníka. Prodavačky mají pod pulty skryté pytlíky piškotů. A ostatní lidé dovedou v praxi dobře rozlišit vychovaného psa, který si důvěru zaslouží. Kdyby o to šlo, mohli by psi přežít na ulici jenom z darů.

Tyto poměry jsou ve světě ojedinělé. Třeba na Ukrajině a východě vůbec se lidé při setkání s německým ovčákem panicky tiskli ke zdem domů či ho obcházeli velkým obloukem. Vůbec nedokázali pochopit, že by se mohlo jednat o neškodného společníka - pes této velikosti byl v jejich zkušenosti zafixován jako lidožravá bestie používaná k ostraze a bezpečnostními složkami. Na Balkáně a jihu Evropy vůbec jsou psi považováni za nečistá zvířata, běžně se vyskytují v toulavých smečkách a vztah k nim je chladný. V západní Evropě je zase pes ve velkoměstě spíše ojedinělý zjev, na který nejsou lidé běžně zvyklí. Z tohoto hlediska jsme skutečně naprostým rájem pejskařů.

 

PRESUMPCE VINY

Hranice vnímání se ovšem posouvá. Zatímco právní katalog dále klasifikuje psa jako domácí zvíře, získáváme pod tlakem médií stále více pocit, že ona němá tvář je spíše zvířetem divokým. A to nikoli zvířetem zkroceným, které je člověka zvyklé poslouchat a následovat, nýbrž dokonce divokým zvířetem zajatým, jemuž v alotriích brání pouze překážky, které mu obezřetný člověk postavil do cesty – vodítko, náhubek či klec.

Můžeme si vybavit Hitchcockovy Ptáky a připomenout si, jak snadno mohou dosud nevinní tvorové pozbýt důvěry a stát se trvalým zdrojem neklidu. Obdobně platí v případě psů: argumentovat, že pes je nějak vycvičen, má určitou povahu a bezproblémové chování, chovateli před zákonem nijak nepomůže. Zvláště jedná-li se o psa velkého či dokonce z některých obzvlášť vyhlášených „nebezpečných“ plemen.

Často zmiňované omezení chovu „bojových“ ras (nic takového ve skutečnosti neexistuje) nebo povinné zkoušky chovatele či psa by nakonec možná přispěly k vymanění ze stavu kolektivní viny. Existovala by alespoň možnost jasně prokázat kvality a bezproblémovost psa. Ostatně k mnoha činnostem je třeba nějaké to osvědčení či zkoušky.

Stav, kdy si psa pořizují lidé neschopní ho zvládnout, je jistě neblahý. Trpí tím pes, okolí i ostatní zodpovědní chovatelé. Opatření, která nejsou v jejich případě potřeba, pak zhoršují kvalitu soužití psa a člověka. Žádný košík nebo vodítko totiž nemůže nahradit kvalitní výchovu a socializaci, naopak psa stresují a mohou vést k útoku. Dobře vychovaný pes zvyklý pohybu na volno si je vědom své odpovědnosti a představuje mnohem menší riziko, než neurotizovaný yorkšír na vodítku – běda, když se majiteli vyškubne!

 

OBEC V OHROŽENÍ

Milovníkem psů jistě nemusí být každý. Na vztahu k nim se mohou podepsat špatné zkušenosti s kličkováním mezi výkaly i dávné atavismy zasuté v podvědomí. Podobně jako jsme po předcích zdědili ostražitost k hadům a pavoukům, znepokojují nás tesáky šelem. Desetitisíce let společného soužití s ochočenými psy se v nás pere se statisíci let, kdy byli lidé vydáni ostrým zubům téměř napospas. Není tedy divu, když nějaký příslušník lidského rodu občas podlehne nutkání dokázat si svou poměrně nedávno nabytou převahu.

Dokonale to ilustruje náš vztah k vlkům, předkům dnešních domestikovaných psů. Nejen v pohádkách hrají roli příslovečného švarc charakteru, jejich výskyt v Beskydech dodnes vyvolává alarmistické nálady a požadavky na okamžitý odstřel. Přitom počet stržených ovcí se pohybuje v jednotkách kusů a žádný smrtelný útok na člověka není hodnověrně doložen, pokud nebereme v potaz středověké legendy či zážitky ztracených polárníků.

 

PES ČI AUTO ZABIJÁK?

Lze chápat, že důvěra ve spoluobčany má své limity a opatrnost je proto na místě. Jistě ne každý chovatel skýtá záruku, že pes v jeho rukách není nezvladatelnou bestií. Riziko je to však rozhodně menší, než že se v rukách některých lidí promění v nebezpečnou zbraň jejich silný automobil. Přesto majitele silných vozů nenutíme k preventivním opatřením, která by zabránila jakémukoli riziku spojenému s provozem jejich stroje.

Strach z aut v nás zkrátka nebyl budován dostatečně dlouho, aby zanechal na psychice podobnou stopu jako strach z šelem. A rozum je jak známo mnohem slabší hráč. Dávno zapomenuty jsou tudíž britské zákony z počátku automobilismu, které vyžadovaly, aby před každým samohybem běžel zřízenec s praporkem a varoval všechny okolo. Takové opatření by přitom vzhledem k množství obětí nebylo od věci.

Kolik životů mají naproti tomu na svědomí psi? Uvádí se kolem jednoho tisíce útoků na člověka za rok, nejvíc jich však mají na svědomí malá plemena - velmi nebezpeční jsou třeba jezevčíci. Zranění s fatálními následky jsou naprosto ojedinělá, za posledních deset let tak zemřelo jedenáct lidí. Téměř nikdy je nemají na svědomí psi, kteří se běžně pohybují mezi lidmi. Nejrizikovější jsou psi zavření celý život v kotci nebo hlídající nějaký areál, když se náhodně dostanou na svobodu a chovají se jako neřízené střely. Jistěže i mezi psy se najdou deviantní jedinci a zkratová jednání, to jsou však výjimky, které nevolají po dnes tak oblíbených „systémových řešeních“.

Říká se, že útok psa je vždy chybou člověka. Dopouští se jí chovatel, ale může se jí dopustit i oběť. Pes je šelma a zasluhuje respekt. Pravidlům kontaktu zvláště s neznámými psy by se měly učit zejména děti. To, že se cizí pes bez souhlasu majitele nedrbe na hlavě, by mělo být stejně samozřejmé jako rozhlédnutí při vstupu do vozovky.

 


autor / Alexandr Budka VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Výrobci dluhů / Alexandr Budka > NP č.343 > Reportáž Exekuce jsou stále závažný problém. Nejde jen o to, že v časech krize a nejistoty roste množství dluhů. Jestli si myslíte, že zrovna vy žádné dluhy nemáte a nemusíte se tedy bát, jste na omylu!   číst dále Kdo vládne světu... / Alexandr Budka, Petr Pospíšil > NP č.374 > Téma čísla Torií spiknutí jsou desítky, vzájemně si odporují. Je velmi nesnadné a nemá ani smysl anžit se je propojit do jednoho smysluplného rámce. Představují spíše nesourodou sbírku různých představ, dokument představ o povaze moci.   číst dále Kapesní průvodce levného bydlení / Alexandr Budka > NP č.338 > Téma čísla Bez kulturních statků se leckdo docela dobře obejde, v jídle se lze uskromnit a oděv se vždy najde, zvláště pokud se nehledí na módu. Bez střechy nad hlavou se ale v našich zeměpisných šířkách obejít nedá. Jaké jsou u nás možnosti "nízkonákladového" bydlení?   číst dále Bezvětří v českých lesích / Martina Křížková, Alexandr Budka > NP č.371 > Reportáž „Podnikání“ za hranicí zákona se v Česku zřejmě vyplácí. Případ cizinců zneužívaných při práci v lesích, na který upozornil NP letos v lednu, se policii stále nedaří úspěšně prošetřit. Stejně jako předchozí aktivity hlavních aktérů.   číst dále Maloměsto, kam se podíváš / Alexandr Budka > NP č.364 > Téma čísla Malé je milé, tvrdí jedna vlivná kniha o trvale udržitelném rozvoji. Platí to ale i o městech? Označení „maloměsto“ má v sobě citelný negativní nádech, ačkoli život v něm může být o dost příjemnější než v přelidněném velkoměstě.   číst dále Tichý vítr z hor / Tomáš Havlín, Alexandr Budka > NP č.383 > Rozhovor Jaromír Švejdík je na první pohled nenápadný člověk. Ale při bližším ohledání za ním stojí nejen kapela Priessnitz a netrpělivě očekávaný Alois Nebel, ale v jistém smyslu i celý „magický“ Jeseník.   číst dále Tulák na vlnách / Alexandr Budka > NP č.380 > Téma čísla Petr pochází z Ostravy a s prošedivělými vlasy a v pestrobarevném oblečení vypadá jako typický veterán květinových dětí. Je dost těžké si představit, že se v něm skrývá protřelý mořský vlk, který brázdil více jak tři roky Atlantik na vlastnoručně vyrobené plachetnici.   číst dále Krotitel orchestrů / Alexandr Budka > NP č.376 > Rozhovor Marko Ivanović se proslavil spoluprací na uvedení Dobře placené procházky v Národním divadle, režírované Milošem Formanem. Skladateli, dirigentovi, učiteli, vedoucímu skautů a praktikujícímu katolíkovi se tak otevřela možnost v Česku záviděníhodná. Dělat a uživit se bez kompromisů tím, co ho baví.   číst dále
celý archiv