NP č.383 > Téma číslaKouzelníci mezi námiMartina Křížková, Alexandr Budka

Šluknovsko se bouří. V kraji, kde chybí perspektiva pro všechny, se na dřeň obnažily problémy, které se přehlíží již dlouho.

 

Malé hřiště je obsypané dětmi. Rodiče se proplétají mezi nimi nebo posedávají u venkovních stolků restaurace místního kulturáku. Je příjemně ospalé odpoledne, které v pohádkové krajině hladí podzimní slunce. Ve vzduchu voní káva, je slyšet cinkání sklenic a tlumený hovor, který je jen chvílemi přerušovaný dětským křikem. Houpačky, prolézačky, pískoviště. Asi šestiletý chlapec pomáhá nahoru do umělohmotného domku o něco menší blondýnce. Oba se tváří vážně, rozesmějí se, až když je holčička šťastně nahoře spolu s ostatními. Nebylo by na tom nic divného, kdyby kluk nebyl Rom stejně jako dobrá polovina přítomných. A kdyby hřiště nebylo v Rumburku, samém srdci Šluknovského výběžku, který již několik týdnů poutá pozornost protiromskými bouřemi.

Pochod rozzlobených lidí prošel kolem hřiště o víkendu před dvěma dny, další se chystá zase v sobotu. „Média situaci vyhrotila,“ opakují dokola všichni, kteří ještě mají chuť odpovídat na dotazy novinářů. Pomyslná stavidla emocí a letité frustrace se otevřela a zastavit je nebude snadné. Pokud se o to opravdu někdo vážně pokusí.

 

POD VĚŽÍ KOSTELA

Bílá třípatrová budova postavená v klasickém duchu pozdního socialismu s neonovým nápisem Ubytovna na boku skýtá zblízka stejně neutěšený pohled jako vedlejší kostel. Ve Varnsdorfu je zná každý. V udržované okolní zástavbě vyčnívají jako kameny na cestě. V jejich historii se symbolicky odrážejí potíže celého kraje. Kostel chátrá od roku čtyřicet pět, kdy původní němečtí farníci město nuceně opustili a unikátní novogotickou stavbu z počátku minulého století vzal do správy československý stát. Červené glazurované cihly, ze kterých je kostel postaven, se vydrolily, kostelní lavice se v tichosti použily na stavbu chat v okolí zdejšího rybníka, zbytek byl rozkraden nebo se ztratil neznámo kam. Od roku osmdesát devět probíhají spory mezi městem a státem o jeho vlastnictví. Existuje místní sdružení, které se snaží kostel zachránit. Ve městě se ale ozývají hlasy, že by se místo toho mělo dělat spíše něco pro lidi.

Ubytovna je podstatně mladší a dlouhá léta patřila k textilce Elitka. Bydlely tam převážně mladé holky, které v továrně pracovaly. Půlka zdejších tam za nimi chodila, obvykle potají a v noci. „Pořádek se tam porušoval vždycky,“ říká zdejší rodák, třicátník Michal Šatník. Po revoluci textilka téměř zkrachovala a razantně omezila výrobu. Ubytovny po čase nebylo třeba. Před devíti lety sem do ulice T. G. Masaryka město začalo stěhovat Romy. Původně to nevypadalo až na tak špatný nápad. Ubytovna měla sloužit jako azylový dům a později jako prostupné bydlení pro sociálně slabé. Lidé v ní měli pobýt dva tři měsíce, než se jejich aktuální situace vyřeší, a jít dál. Záhy se ovšem ukázalo, že obvykle nemají kam.

Paní Santošová (jméno na přání změněno) přišla na ubytovnu jako jedna z prvních. Dům, ve kterém původně ve Varnsdorfu s rodinou bydlela, byl v havarijním stavu a město se rozhodlo jej kompletně zrekonstruovat. V ubytovně měla být jen pár měsíců. Nyní tu žije již devět let. Má šest dětí, dvě dospělé, které jsou v současnosti ve „vlastním“. Stejně jako ona mají k dispozici pokoj o výměře dva na čtyři a půl metru. K tomu společnou kuchyň a sociální zařízení na patře, nízkoprahový klub pro děti a malou posilovnu pro dospívající a dospělé. Vše ve velmi spartánském provedení.

Je bez práce, i když by o ni velmi stála. Jak říká: „Z dávek se už žít nedá.“ Jenomže práce v regionu, kde nezaměstnanost dosahuje závratných sedmnáct procent, není podle ní ani pro bílé. „Je to padlé na hlavu, ti, co si s námi chodí pro dávky, teď jdou proti nám,“ komentuje situaci a před dalším pochodem se dle pokynů policie chystá nevycházet, zavřít dveře a okna a uklidňovat děti. Její nejstarší dcera má nyní rozjednané bydlení u soukromníka. Paní Santošová pevně doufá, že se jí přesun z ubytovny povede. O zlepšení vlastní situace už ani nesní.

 

KDYŽ PŘIJEDOU NĚMCI

Varnsdorfští k červenému kostelu, jak se památce říká, postupně sestěhovali romské spoluobčany z domů v centru a hlavních ulic. Někteří dlužili na nájemném, jiní o bydlení přišli jako paní Santošová díky rekonstrukcím či obchodníkům s nájemními smlouvami. Do bílé budovy se jich postupně vešlo na dvě stě, nyní jich je o polovinu méně. Město vlastní ještě ubytovnu v Lounské ulici, která je určena rodinám s dětmi. Ve snaze alespoň trochu nájemníky motivovat, rozdělilo Centrum sociálních služeb, jež ubytovny spravuje, možnosti bydlení na tři úrovně. Část ubytovny u červeného kostela je jen na přespání. Druhá na dlouhodobější bydlení. Kdo se opravdu snaží, může se dostat do Lounské. Úplně to ale nefunguje. Volná místa vlastně nejsou a šance dostat se mimo kolotoč rozpadajících se ubytoven je ve městě minimální. Kdo chce, může se ještě odstěhovat na soukromou ubytovnu Sport nebo do paneláků kolem Kovářské ulice, které skoupili místní podnikavci a za drahé peníze je Romům pronajímají.

Kancelář tiskové mluvčí městského úřadu Romany Macové vítá v jiném světě. Příjemná světlá místnost přetéká papíry a činorodostí. Kraj se dostal do centra pozornosti, schůzka stíhá schůzku a dotazy novinářů přicházejí v infarktových intervalech. I Romaně Macové se zdá, že média situaci trochu nafukují. Chápe znepokojení obyvatel, jež je k vidění při pochodech ve varnsdorfských ulicích. Drobná kriminalita se v posledních měsících ve městě zvýšila. Je jí ale líto, že proti sobě nyní stojí dvě strany, které do té doby žili normálně. Jedním dechem ovšem dodává, že Romové pracovat nechtějí a nehledají si aktivně jiné bydlení. Svá slova se snaží doložit čísly. Město před dvěma lety zavedlo veřejnou službu. Uklízí se parky, natírají ploty, provádějí drobné opravy ve školách, školkách i nemocnici. Z tří set lidí, kteří pobírají dávky ( jsou to bílí i černí, jak poznamenává), chce podle ní pracovat jen sto šedesát, což se jí zdá málo. Ve skutečnosti ovšem město ve spolupráci s úřadem práce na více míst peníze nemá, jak vyjde najevo později. Na městské byty jsou pořadníky a jedním z kritérií, jak se do nich dostat, je bezdlužnost, což je prý u romských rodin problém.

Pak jsou tu nekonečné krádeže, které tak otravují místním život. Podle Romany Macové kradou lidé, kteří se do města nedávno přistěhovali, nejsou přihlášeni na úřadech a nepobírají dávky. Pomůže prý sada dlouhodobých opatření ve spolupráci se státem, posílení policie a stejně jako v jiných českých městech i podivné vyhlášky. Omezení pobytu venku má prý zamezit pokřikování Romů na ostatní. Zákaz popíjení na veřejnosti by měl zase posílit pocity bezpečí. „Snažíme se sem nalákat turisty, nepůsobí dobře, když na hlavní ulici vidí opilé Romy, kteří tam bivakují,“ podtrhuje Romana Macová.

 

LEPŠÍ NEŽ ŽÁDNÉ

Paní Santošovou slova o romské kriminalitě mírně rozčílí: „Všichni nahoře kradou, a když si člověk vezme pár želez, protože má hlad, hned je oheň na střeše.“ Kancelář Karla Jurišty je v přízemí ubytovny na Masarykově ulici. Je vedoucím Centra sociálních služeb, které sídlí právě tady. Životní úroveň lidí, kteří zde bydlí, se podle něj dlouhodobě snižuje. Stát seškrtává příspěvky a dávky. „Na železo chodilo pár lidí. Letos, kdy se zrušily některé příspěvky na děti, chodí skoro každý,“ odhaduje Jurišta.

Právě „chození na železo“ ale situaci ve výběžku vyhrotilo. Migrace v rámci kraje přivedla do měst nově příchozí, se kterými si místní nevědí rady. Marek Douša je novinář z Rumburka a kreslíř. Náladu v regionu popisuje v temných barvách. Lidé jsou naštvaní a jakékoliv řešení jim přijde lepší než žádné.

Podle Karla Jurišty si ale město Varnsdorf může za potíže samo. Úředníci prý byli rádi, že jim Romové nejsou na očích. Tak dlouho je stěhovali do jediného místa, až jim nyní samovolně vznikly nové „problémové“ lokality. Centrum zajišťuje základní sociální práci. Na víc nezbývají peníze. Je rozpočtovou organizací města, na provoz dostává šest set tisíc, zbytek si musí sehnat z grantů. Budovu chtěli již před lety opravit, plánovali skutečně prostupné bydlení a pomoc při hledání práce. Projekty existují, bohužel pouze na papíře. Zatím troskotají na nedostatku financí.

Na něco ale ve městě peníze jsou, připomíná Michal Šatník. Letos varnsdorfští zaplatili opravu plovárny, která byla postavena ještě před revolucí v rámci akce Z. Nová střecha, zmodernizované bazény, obnovené technologické zázemí, tobogán a vířivka podle Děčínského deníku vyšly radnici na devadesát milionů korun z vlastních zdrojů. „Chybí politická vůle,“ komentuje řečené lakonicky Jurišta.

Z Varnsdorfu do Šluknova je to přesně šestnáct kilometrů. Autobus, který několikrát denně spojuje v krátkých intervalech pomyslný troj úhelník Rumburk, Varnsdorf, Šluknov, urazí vzdálenost za tři čtvrtě hodiny. Rozpršelo se. Mezi zelenými poli ubíhají městečka a vesnice, které i po desetiletích dávají tušit dřívější eleganci. „Kriminalita tu byla vždy, jsme v pohraničí,“ říká starostka Šluknova Eva Džumanová. Připomíná letmo porevoluční pašování a prostituci. Nyní ovšem lidi obtěžují přečiny, které jsou jim blíž: servané okapy, zmizelé kanály, vykradené kůlny, zahrádky a chaty. Počet přestupků stoupl za pár měsíců o dvě stě procent.

 

JICH SE TO NETÝKÁ

Ve Šluknově si chatařů a turistů váží. Přináší do regionu peníze a práci. Starostka se obává, že pravidelní návštěvníci chaty prodají nebo vůbec nepřijedou. S ostatními starosty se dohodla na takzvaném desateru. Volají v něm po posílení policie, spravedlivějšímu rozdělení daní, které by zůstaly v místě a využily se na posílení zaměstnanosti. Chtějí také, aby byla schválena změna loterijního zákona – rádi by omezili v městech herny. Žádají též centrální registr přestupků. Ministra vnitra urgují o řešení drogové scény, která na severu decimuje mladé bez ohledu na původ. A vše pokud možno ihned, neboť občané tlačí na rychlou akci.

Šluknov už dva roky spolupracuje s Agenturou pro sociální začleňování. Jenže ta se soustředí na prevenci a podle Evy Džumanové současnou situaci neovlivní. Ráda by ovšem, aby její terénní pracovníci zmapovali život místních Romů. Protože, jak se ukazuje, málokdo z „bílých“ ho opravdu zná.

Vedení města Varnsdorf k uklidnění situace uspořádalo ještě koncem srpna diskusi s obyvateli města ve zdejším kinosále Panorama. Sál praskal ve švech. „Chtěli jsme vědět, proč sem přišli a na základě čeho by mohli odejít,“ říká o své účasti varnsdorfský podnikatel Roman. Podsaditý čtyřicátník právě toto na diskusi, kde vystoupil i ředitel Agentury Martin Šimáček, neslyšel. Pochopil ale, že věc nebude tak jednoduchá. Podle něj všichni věděli například o Chánovu, ale žili v přesvědčení, že jich se to netýká. K současné strategii radnice je spíše skeptický.

„Varnsdorf jim chce znepříjemnit pobyt ve městě natolik, aby se jim zde nelíbilo a šli dál. Tím se to ale nevyřeší,“ vysvětluje farář starokatolické církve Roland Soloch. Opravený kostel v novorománském stylu, před kterým stojí, již potřebuje jen pár dodělávek. Vedle boční zdi je vidět ještě stále lešení. Farář Soloch ho nechává přes noc hlídat, protože je z hliníkových trubek. Předpokládá, že by mu ho jinak lidé (a míní tím Romy) rozkradli.

Robert Ferenc, který vede romské sdružení Čačipen (Pravda) v osm kilometrů vzdálené Krásné Lípě, doráží na schůzku o notný čas později. Stejně jako ostatní veřejní aktéři na Šluknovsku je v současnosti na roztrhání. Jeho příchodem obraz rychle zkonkrétní. Jako terénní pracovník se pohybuje v několika lokalitách ve Varnsdorfu, Rumburku a okolí.Nově příchozí, kteří vzbouřili hladinu veřejného mínění v kraji, jsou z větší části podle Roberta Ference místní.

 

PRÁCE A ZASE PRÁCE

Lidé se stěhují z místa na místo, protože prý nedokáží platit nájmy. Města jim třeba i udělají splátkové kalendáře, ale oni prostě nemají v kapse nic. „Existenční minimum se dnes pohybuje kolem dvou tisíc korun, museli by být kouzelníci, aby z toho dokázali žít,“ říká. Lidé se bojí, aby jim sociálka neodebrala děti. V okamžiku, kdy přijdou o bydlení, se raději zadluží a odstěhují jinam.

Lidé nyní křičí, aby šli Romové do práce. „Kdyby ale věděli, jak je systém nastavený, drželi by ústa,“ podotýká Ferenc. Práce není. Sám jako středoškolák cvičně zkoušel před lety nějakou najít. Po telefonu bylo vše v pořádku, na místě pro něj jako pro Roma již nebyla.

Když bylo na jedno místo pět uchazečů, dařilo se občas někomu z romské komunity zaměstnání dostat. V současnosti ale připadá na jedno volné místo i sedmdesát lidí. Romové jsou v pomyslném žebříčku úplně vespod. „Zlobíme se na ně, že využívají naše zákony do důsledků,“ říká Pavlína Šafusová, která léta vedla varnsdorfskou neziskovou organizaci Na Křižovatce. Naráží tím na představu Romů jako těch, kteří chtějí jen pobírat dávky a nepracovat. Není si přitom ale jistá, jestli někdy dostali jinou možnost. Stejně jako Robert Ferenc pak zmiňuje i horší přístup ke vzdělání, drogy a velkou zadluženost, kterou komunita v současnosti trpí. Politici v kraji o problémech Romů ale podle ní nechtěli vědět a raději je zametali pod koberec.

Opravené náměstí s vodotryskem a zámkovou dlažbou, nové informační centrum Českého Švýcarska na náměstí, udržované domy a rozjetá stavba velkého hotelu. V Krásné Lípě je na první pohled znát, že se radnice snaží. Hned po pár větách starosty Zbyňka Linharta je jasné, že ve více směrech. Linhart svou kariéru na zdejší radnici začal před šestnácti lety v technických službách. Vysvětluje si tím, proč se zdejší radnice vymyká. Jako šéf pomocných prací Linhart Romy poznal velmi dobře osobně. Spolu s místostarostou nyní podporují hned několik neziskových sdružení včetně Čačipenu. Pod městem mají vlastní komunitní centrum a s podporou romských předškoláků a jejich rodičů se jim daří tak, že v posledních letech jen málokdo musí od nich z Lípy do „zvláštní“ školy. Spolupracují také s Agenturou, ale peníze získávají sami v grantových řízeních.

 

AKCE VYVOLÁVÁ REAKCE

Přes premiantské postavení mají i oni potíže. Rodiče školáků ze zdejší základní školy se občas bouří, že tam jejich děti chodí spolu s romskými. Bývají zpočátku pomalejší a je třeba se jim více věnovat. Ostatní to brzdí. Na zvláštní asistenty škola shání finance se střídavými úspěchy. „Každá akce vyvolává další reakce,“ vysvětluje Linhart. Městu se dařilo přes systém veřejně prospěšných prací dlouhodobě zaměstnávat osmdesát až sto lidí. Nikdo jiný by to prý v Lípě nedokázal. Umístili je i v soukromých firmách, ale do půl roku byli lidé z nejrůznějších důvodů obvykle zpět u města. I tak to ale starosta cítí jako úspěch. Letos ovšem vláda škrtá a Krásné Lípě proplatí jen dvě místa. Několik desítek lidí se tím rázem rychle dostává na dno. „Potkal jsem známou rodinu. Pán má nyní dva tisíce osm set na dávkách, jeho dlouhodobě nemocná žena o čtyři stovky méně. Vychovávají dvě děti. Nechápu, z čeho mají žít,“ říká starosta Linhart. Stát tím v Lípě ušetří plus minus čtyři miliony ročně. Jen pobyt zvláštních policejních jednotek na severu stál už miliony tři.

Jak upozornil server Aktuálně.cz, kraji ani státu se přitom nedaří dosáhnout na desítky miliard z evropských strukturálních fondů, které jsou určeny chudším evropským regionům, jakým Šluknovsko bezesporu je. Navíc to vypadá, že ani po dvaceti letech vláda nenabízí žádné dlouhodobé řešení. Na úřadu vlády se sice nyní připravuje materiál s názvem Strategie boje proti sociálnímu vyloučení. Není ovšem jasné, kdy, v jakém horizontu a hlavně s jakou reálnou politickou podporou se koncepci podaří prosadit.

Podnikatel Roman z Varnsdorfu, který, jak už bylo řečeno, doufal v zázračný lék či brzký odchod Romů někam jinam, je docela bezradný. Po chvíli váhání navrhne: „Zřejmě nám nezbývá, než spolu začít mluvit, protože žít tu spolu evidentně nějak budeme muset.“


autor / Martina Křížková VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA autor / Alexandr Budka VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Objevit svět za zavřenými víčky / Karel Veselý > NP č.383 > Kultura | Hudba Sofistikovaná elektornická hudba u nás žije ve zvláštním meziprostoru mezi akademickými experimenty a klubovým životem. Tomáš Dvořák alias Floex propojuje tyto světy na své nové desce Zorya.   číst dále Taková pěkná sobota... / Zuzana Brodilová > NP č.383 > Téma čísla Na druhou zářijovou sobotu nahlásila Dělnická strana sociální spravedlnosti demonstrace do tří severočeských měst. K protiromským shromážděním, která zde probíhají už několik týdnů, se tak přidali rasističtí profesionálové.   číst dále Sveď a smeť / Iveta Hajdáková, Michal Děd > NP č.383 > Ženská stránka Muži s výjimečnou schopností vzbouzet u žen erotické šimrání byli vždy předmětem pozornosti, závisti i opovržení. Dříve se rekrutovali zejména z vyšších tříd, jelikož prostý lid byl vázán morálními a majetkovými omezeními. V dnešní době se naopak imperativ sexuální úspěšnosti vztahuje téměř na každého.   číst dále Staň se kurátorem, strejdo / Jiří Ptáček > NP č.383 > Kultura | Výtvarné umění Za strach budícícm názvem výstavy The Best Of se kupodivu skrývá zajímavé rozhodnutí odborníků z Moravské galerie vydat svoje sbírkové fondy laikům. Servírku, architekta či ekonoma pozvali, aby se pro jednou stali autory výstavy.   číst dále
celý archiv