NP č.377 > Téma číslaTady jsem psem?Olga Pavlova, Tomáš Havlín

V českých útulcích žije kolem tří a půl tisíce psů. Kolik jich chovají české domácnosti, to si asi nikdo netroufne odhadnout. Jak se dotkne němých tváří změna v zákoně, podle níž už pes nebude pouhou věcí?

 

V Praze udeřila letní parna a my vstupujeme na prosluněnou plochu autobusového nádraží u stanice metra Roztyly. Rozhlížíme se a bez váhání zamíříme k blízké budově jednoho z mobilních operátorů. Neprojdeme však dveřmi na fotobuňku – krátce před nimi odbočíme na úzkou pěšinu, která nás zavede hlouběji do travnatého podrostu. Míjíme stanový přístřešek člověka bez domova a před námi se záhy otevře široká kotlina. Na jejím dně rozeznáváme nejen bývalý masokombinát a ošuntělé sklady, ale také Dog Point – nový „depozit“ pro psy, jenž by mohl nahradit končící útulek v Libni.

 

„PŘEHNANÝ“ VZTAH

„Zatím je to tady takové provizorní – všechno recyklujeme. Sloupky a pletivo jsme našli v areálu, boudy jsme zase stloukli ze skříní, co nám přivezli lidé,“ vítá nás Míša u dvou nízkých stavení, která jsou obehnána plotem. Prostranství mezi nimi je poseto rozkousanými hračkami. Třiadvacetileté studentce zahradnictví na zemědělské univerzitě v Suchdole se motá pod nohama hned několik psů: je tu postarší rotvajler Buck, jehož ošetřovatel Pavel dokázal proměnit z divočáka v relativně klidného psa, fenka Majda, která přišla do útulku z pražské garsonky i s osmi štěňaty, anebo bílý voř íšek Coco, „zachráněný“ ze Slovenska, kde se smí zatoulaný pes zabít hned po odchytu. Na všechno pozorně dohlíží zvědavý kozel, jenž se sem zatoulal z blízkého chovu.

Míša označuje svůj vztah ke psům za „až přehnaný“. V posledních pět i letech pracovala ve čtyřech útulcích, avšak v žádném z nich nebyla spokojená. „Myslím si, že na začátku to každý dělá z přesvědčení, ale pak mu hrábne a spíš než psům začne pomáhat sám sobě. Jakmile do toho začneš vidět víc, tak tě vylifrujou,“ tvrdí. Se třemi přáteli se proto rozhodli udělat to po svém. Podařilo se najít vhodný pozemek a od letošního března spolu pracují na jeho zvelebení. „Na začátku to tady bylo hrozné, prostě bordel. Spousta suti a všude odpadky,“ vzpomíná Míša. Také díky nedělním br igádám, na které může př ijít kdokoli, se ale podařilo dát prostor celkem do kupy. Přesto je před of iciálním prázdninovým otevřením ještě potřeba stihnout spoustu věcí. I proto Míša váhá nad otázkou, jak hodnotit nový zákon, podle kterého by pes už neměl být pouhou věcí. „Nevím, to jsem si nestihla nastudovat,“ krčí rameny.

 

CHRÁNIT ZVÍŘE NEBO VLASTNÍKA?

Uvedená změna, obsažená v novém občanském zákoníku schváleném Nečasovou vládou, nese pel revoluce a tak se o ní také referovalo ve většině zdejších médií. Skutečně, nový civilní kodex, jenž musí ještě projít parlamentem, obsahuje v paragrafu 487 ustanovení, které fundamentálně mění pohled na živé tvory odlišné od člověka: „Živé zvíře není věc.“

V důvodové zprávě návrhu zákoníku si pak můžeme přečíst, že toto ustanovení, které dokonale koresponduje s obecným míněním a citem, není v evropském kontextu nijak avantgardní. Již mnoho zemí se vymanilo z dogmatu římského práva, které pohlíželo na zvířata jako na „bučící nástroje“, a vydalo se cestou dereifikace zvířat. Alespoň rétoricky pokročilo v tomto směru nejdál Rusko, jehož kodex výslovně zakazuje nakládat se zvířaty v rozporu se zásadami humanity.

Člověk cítí, že si musí zchladit hlavu. Pohleďme znovu na paragraf 487. Dále se v něm praví, že za určitých okolností se lze na zvířata znovu dívat jako na věc – pochopitelně, protože za škodu způsobenou zvířetem by měl odpovídat pán, nikoli zvíře samo. Důvodová zpráva poté tvrdí, že úprava v občanském zákoníku je sice také vedena ekologickými hledisky a etikou ochrany zvířat, avšak „dané problematiky si všímá hlavně z pohledu vlastnického práva a jeho ochrany.“ Znamená to, že exekutor mi psa nesebere. I že pokud někdo poškodí nebo zabije mého čtyřnohého miláčka, budu já na něm za citovou újmu moci vysoudit peníze v hodnotě mého miláčka čtyřkolého. Co úprava naopak pochopitelně netabuizuje, je chov maxima zvířat na minimálním prostoru za účelem maximálního zisku, proměnu živých tvorů v penězovod, který je po vyčerpání možné zabít a rozprodat.

Pro představu, jak široký bude mít dopad ustanovení, že „zvíře není věc“, je dobré vyslechnout si názor Josefa Dubna. Mluvčí Státní veterinární správy, která mimo jiné kontroluje podmínky v chovech nebo přezkoumává podněty k týrání zvířat, říká: „Z našeho pohledu je toto stanovisko nadbytečné, my budeme dále postupovat podle veterinárního zákona a zákona na ochranu zvířat. Někteří lidé si ale snad díky němu lépe uvědomí to, co je už nyní nabíledni.“

Jediný kritický hlas tak paradoxně zaznívá od lidí, kteří mají zájem na ochraně zvířat. „Je to příšerný. Bavily jsme se o tom s Martou Kubišovou a jsme z toho obě špatné,“ říká Zuzana Semelová z Ligy na ochranu zvířat. „Dosavadní ustanovení zvířata chránilo – obce měly povinnost postarat se o ně jako o ztracenou věc,“ vysvětluje zástupkyně organizace, která na území ČR spravuje sedmnáct ze sto pěti útulků. „Ale teď žádného starostu nedonutíte, aby na útulek přispíval. Opravdu mám strach, protože útulky skončí,“ prorokuje.

 

AŽ SE TO ROZJEDE…

Ponuré vize je zatím možné brát s rezervou – vývoj jako na Slovensku, kde se psi utrácejí, by v Česku asi nebyl politicky průchodný. Také právník Petr Šťastný říká: „Osobně bych to tak černě neviděl.“ Další paragrafy nového zákoníku podle něj zachovávají povinnost obce pečovat o nalezené zvíře. Pražský advokát ovšem zároveň dodává: „Odpovědi na současné nejasnosti přinese až praxe.“

Útulek Dog Point na okraji Kunratického lesa si s podobnými úvahami hlavu lámat nemusí. Jistě, velikostí zřejmě nikdy nedostihne velkokapacitní městské útulky, avšak jeho existence zároveň nezávisí na obecních příspěvcích. „V Praze pobírá dotace od města jen Troja, ostatní útulky žijí ze sponzorských darů. Uživit se tím nedá, ale psi se tím uživit dají,“ říká Míša, jež sama neskrývá dávku entuziasmu. „Mně by po předchozích zkušenostech přišlo blbý na tom vydělávat. Radši to budu dělat ve volném čase a zdarma.“

Ačkoli nějací mecenáši se už objevili – například uživatelé serveru nyx.cz uspořádali pro útulek dva benefiční večírky – finančně musejí zatím táhnout depozit Míša a její přátelé. „Doufáme, že se to rozjede,“ věří mladá studentka. Cestou k tomu je podle ní útulek přátelský ke psům i lidem. Co to konkrétně znamená? Žádné izolované kotce, nýbrž psi pěkně pohromadě jako v rodině. Žádné vybírání podle fotek jako v Tróji, ale přímý kontakt se psem, kterého je klidně možné přijít jen tak vyvenčit. Samozřejmostí je transparentní účetnictví na internetu a pro nové vlastníky psů možnost vrátit dočasně psa do útulku, pokud zrovna pojedou na dovolenou. Když přičteme plánované akce pro děti, zdá se, že by to mohlo fungovat. Opuštěným psům by tak přibyl o jeden důvod k radosti navíc. Lidem možná také.

 


autor / Olga Pavlova VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA Tomáš Havlín autor / Tomáš Havlín VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv