NP č.385 > RozhovorVjemy a pojmyMartina Křížková, Alexandr Budka

S Martinem Myšičkou o hereckých odborech, Dostojevském, fyzice a dospívání za normalizace.

 

Aktuální číslo NP se věnuje pracovnímu prostředí, jaké je to vaše?

Moje hlavní činnost je v divadle, mým pracovním prostředím je tedy divadlo. V nejužším slova smyslu je to jeviště, respektive jeviště Dejvického divadla, kde jsem nejčastěji. Prkenná podlaha, poměrně nízký strop, neboť jsme v suterénu činžáku, a žádná okna, protože denní světlo na jevišti je pro osvětlovače velká překážka.

Jeviště má rozměry přibližně šest krát osm metrů. Pod ním jsou šatny, máme tam společnou místnost, čekárnu-kuřárnu, kde si děláme kafe. Holky mají jednu společnou šatnu, kde mají sprchy a umývadla a záchod, stejné to máme i my. Pánskou šatnu jsme si nechali nakonec rozdělit na menší a větší část, takže mezi sebou můžeme zavřít dveře. Jsou „zvukotěsné“ a oddělí nás, když je někde moc bujaro ve chvíli, kdy chceme klid.

 

Většinu dne tedy strávíte bez denního světla?

V prostoru, kde je jeviště a hlediště, byla kdysi cvičebna Orlu, možnost otevřít okna, které jsou částečně zapuštěné ve fasádě, tam byla. Máme ale novou přístavbu, kde je uskladněná dekorace, takže to už dnes nejde. V zimním období jdu za tmy do divadla, za tmy z divadla, ale tak to má asi víc profesí.

 

Kolik hodin denně pracujete?

Vytížení je různé. Někdy může mít herec několik dní volno a někdy se to může sejít skutečně tak, že ráno je zkouška, odpoledne může nastat záskoková zkouška nebo schůze a večer představení. My jsme repertoárové divadlo, to znamená, že každý měsíc se otáčí deset až třináct různých inscenací. Každá se hraje dvakrát nebo třikrát, ty starší méně. Lidi mají průměrně mezi patnácti až dvaceti představeními v měsíci, ale je to různé, má to vlny.

Některé roky jsme zkoušeli čtyři nové inscenace za sezónu, některé roky jenom dvě. Vytížení zase záleží na tom, jak je kdo obsazován do rolí. Někdo má volno, aby si odpočinul, když toho má moc, nebo potřebuje čas na jinou práci. Když mají holky malé děti, tak hrají méně, aby to mohly zvládat. Samozřejmě se může stát, že má někdo volno, protože z různých důvodů roli nedostane. Naše divadlo je tak malé, že si můžeme dovolit luxus si všechno domlouvat skoro rodinně, poměrně pružně podle situace, což je výhoda proti velkým divadlům.

 

Kromě divadla i filmujete a hrajete v seriálu Ulice, kolik vám to bere času?

Zrovna jsem měl pracovně velmi intenzivní měsíc, protože moje herecká partnerka z Ulice Zuzana Vejvodová otěhotněla, takže bylo nutné předtočit spoustu dílů, než bude mít břicho tak velké, že už to nepůjde. V seriálu je tempo úplně jiné. Točí se kolem šestnácti obrazů za den. A když to vyjde tak, že mám hrát ve většině z nich, je to honička. Když k tomu zkouším v divadle, natáčí se třeba už od šesti od rána, abych pak mohl jet na zkoušku, potom se třeba musím vrátit ještě něco dotočit a večer mám zase představení. Ve filmování obecně nehraje čas, ve smyslu pravidelné pracovní doby, roli. Točíte podle potřeby ráno, v noci, v sobotu, pondělí, svátek, nesvátek, fungují tam úplně jiná pravidla. Docela se mi líbí přísloví, že herec buď leží, nebo běží. Někdy není do čeho píchnout a pak je toho až moc. Nemůžu říct, že bych pořád pracoval, to ani nechci, ale někdy mám dny, kdy jsem v práci až šestnáct hodin. A to jsem vlastně nemluvil o přípravě na zkoušky, učení se textu nebo udržování se v nějaké fyzické kondici.

 

ZÁZRAK Z DEJVIC

Fungují v Česku herecké odbory?

Za zájmy herců vystupuje herecká asociace. Je to organizace, která je částečně odborová, částečně má rysy profesního cechu, který by měl sdružovat co nejvíc herců a být hlavně v kontaktu s produkcemi, s televizemi. V ideálním případě by měla existovat kolektivní smlouva, která by nám zaručovala alespoň minimální pracovní podmínky, abychom nebyli jenom nájemní žoldáci, se kterými si každý může dělat, co chce, protože každý je nahraditelný. Aby byl, co se týká natáčení, zaručen například minimální honorář. Je tu i otázka tantiém při opakovaném vysílání. Herec by měl mít nárok na nějakou odměnu, protože je i spoluautor díla. Třeba v České televizi se tohle podařilo kdysi zařídit, ale jinde ne.

 

Zní to rozumně, proč se asociaci v tomto ohledu ne zcela daří?

Jednoduše řečeno, má stále málo členů, mnoho herců do ní nevstoupilo, nebo o ní dokonce ani neví. Jakmile se řekne odbory nebo sociální otázky, lidé na to koukají skrz prsty, protože jim to zavání socialismem. Ono se ale ukazuje, že ani tehdy to nevzniklo jen tak, ale jako jakási protisíla. Na jedné straně jsou zaměstnavatelé, v našem případě produkční, kteří chtějí za co nejméně peněz vyprodukovat co nejvíce. Na druhé straně jsme my zaměstnanci: herci, nebo jiné profese, kteří chtějí mít jistotu a přijatelné podmínky. Slušný honorář vám ale nikdo jen tak nedá, takže podobné sdružení má svůj význam.

Herecká asociace má ale ještě další aktivity: každoroční udělování cen Thálie nebo podporu herců, kteří se ocitnou v nouzi. Jakési odbory tedy existují. Sám jsem členem, bohužel ale nemůžu říct, že bych byl aktivní, nicméně platím příspěvky a párkrát jsem byl na valné hromadě.

 

V Dejvickém divadle jste odbory založili?

V rámci Dejvického divadla oficiální odbory nemá nikdo potřebu zakládat. V některých divadlech myslím existují, ale jak jsem říkal, my se domluvíme.

 

Jak si vysvětlujete neustávající popularitu Dejvického divadla?

Těší mě, že to říkáte. Existují ovšem i pozitivní fámy. I jinde hrají skvělí herci nebo se urodí dobré věci. Pravdou je, že jsme od začátku chtěli dělat divadlo po svém, nebýt žoldáci, kteří drží hubu a krok, ale spolutvůrci něčeho společného. Důležité je, že každý v souboru je individualita, má svůj názor a zároveň je schopen se spolupodílet na kolektivní práci, být součást organismu, což vyžaduje i nějaká omezení. Například když se hledá při zkoušení řešení nějaké divadelní situace, každý říká nápady s vědomím toho, že se vybere to nejlepší a ne to, co řekl, protože to řekl zrovna on. Také máme skvělou techniku a ostatní personál divadla, se kterými jsme těsně propojeni.

Nedílnou součástí všeho je, že Mirek Krobot, náš šéf, zcela vědomě nechce, abychom ustrnuli, vykrádali sami sebe. Dramaturgický plán nebo i hosté, které zve, všechno je zacíleno k hledání stále něčeho nového. Když nějaká vlna kulminuje, jinde už vzniká nějaká jiná. Nebojí se experimentovat. Jsme malé divadlo, takže si můžeme dovolit dělat menšinové žánry a nemusíme hrát pro masy. Nyní se daří, ale je to i díky našemu mediálnímu obrazu. Když jedeme na zájezd do velkého divadla, je plno. Dříve to nebylo. Samozřejmě lidi chodí na ksichty, na značku, na srandu a pak už zaplať pánbůh taky na zkušenost. Ví, že když jsme tam byli minule, bylo to dobré.

 

Před dvěma lety jste v divadle i režíroval, láká vás režie?

Režie mě lákala od samého počátku. Dokonce jsem kdysi jako náctiletý v jednom ochotnickém souboru režíroval pohádku. Když jsem se ale hlásil na divadelní školu, cítil jsem se na režii mladý a nezkušený. Proto jsem volil herectví. Nicméně studoval jsem i fyziku a jsem zvyklý přemýšlet racionálně. Režie mi přijde jako dobrý průsečík prožívání a analýzy a to mne přitahuje. Je to možnost tvorby s větším přesahem. Zároveň po vlastní zkušenosti, která byla v podstatě pozitivní, si uvědomuji, kolik to obnáší práce a jaká je to zodpovědnost. K režii bych se chtěl rozhodně někdy vrátit, ale vím jistě, že nikdy nebudu režisér na plný úvazek. Moje gros je herectví.

 

ŽOLDÁCI ULICE

Existují v herecké profesi nějaké vrcholy?

Jsou to věci relativní. Z pozice médií je určitě vrcholem, jakmile někdo dostane nějakou cenu. Zvedne se vlna zájmu. Dostal Thálii, Radoka, Českého Lva, Oskara. Dalším vrcholem může být, když se herec vůbec dostane do nějakého prestižního prostředí, nebo získá velkou roli, důvěru. Zrovna nedávno jsem přemýšlel o tom, jak je vlastně pro herce bolestivé, když roli nedostane. Nejde jen o to, že nemá práci, ale prožívá to i tak, že asi není dost dobrý. Existují ještě i vnitřní vrcholy, když si uvědomíte, že jste zvládl něco, co bylo dříve v nedohlednu, nebo když se na konci práce a velkého úsilí podaří, že vznikne něco výjimečného.

 

Stává se, že když herec roli dostane, začne se bát, že neztvární-li svoji postavu dobře, další příležitost již nebude?

Nejlepší je udělat maximum a dál nic neřešit. Čím víc budu zkoumat, jestli obstojím, nebo neobstojím, tím víc budu paralyzován. Tréma je vlastně strach ze selhání, z nízkého ohodnocení. Když se divák dívá na jeviště, tak nechce vidět někoho, kdo je ztrémovaný, ale chce prožívat nějaký zážitek.

Sám jsem ohledně filmování měl pocit, že troskotám. Několikrát jsem byl na prahu nabídky. V nejužším kole jsme byli dva – a pak to dostal ten druhý. Stalo se mi to asi třikrát a šlo o velké role. Měl jsem pocit, že se s natáčením míjím. Prožíval jsem to a ptal se sám sebe, proč to tak je. Je to nějaká moje nekvalita nebo slabé vyzařování či malá chuť to dělat? Nebo to může být i tak, že potřebuji čas na jiné věci, na rodinu, na sebe či se také dotknout toho, že ne vždy se všechno daří? Nicméně jsem to prožíval.

 

Často hrajete v Dostojevském, je to náhoda, nebo vás nějak vnitřně oslovuje?

Dostojevskij se nedá vůbec přejít jen tak mávnutím ruky. Je jako studna, jeho romány jsou nadčasové. Nemůžu říct, že bych ho nyní četl, ale znám ho. Jde o skoro až drásající četbu, která je někdy extrémní, ale pro divadlo, kde je třeba hrát věci výrazné, jsou jeho figury jak rydlem dělané. On se dotýká archetypálních postav, základních myšlenek, přístupů k životu. V posledním ročníku na DAMU, když jsme zkoušeli Idiota, jsme si sáhli na to, co jsem pro sebe pojmenoval jako herecká synchronicita. Když se člověk něčemu intenzivně vnitřně věnuje, pak zcela nutně se s tím musí zkonfrontovat i jako člověk. Minimálně v tom smyslu, že když studuji nějakou postavu, nutně mě začne napadat: a nechtěl bych taky žít takhle? Jsem to já, to co se ve mně rozeznívá, nebo ne. A kdo jsem vlastně já? Pokud to nemám v sobě vyřešené, tak se s tím zcela nutně v reálném životě začnu nějakým způsobem potkávat a potýkat. V Idiotovi nám bylo všem kolem čtyři až pětadvaceti. Kdo měl nějaký vztah, začal prožívat krize, kdo byl sám, se vášnivě zamilovával. I v tomhle je herectví vzrušující.

 

Sledujete divadelní kritiku?

Přiznám se, že moc nesleduji, i když je to součást profese. Mně by se líbilo, kdyby divadelní kritika byla celkově víc s námi na jedné lodi. Kdyby třeba někdo přišel na zkoušky, podíval se na premiéru, na dvacátou reprízu, a pak to porovnal. Pokusil se nám dát čerstvé oči, nějakou zpětnou vazbu. Už se to občas dělá, ale málo.

 

Říkal jste, že Dejvické divadlo jste založili hlavně proto, abyste nebyli žoldáci. Nyní ale hrajete v seriálu Ulice, to je hodně námezdní práce, ne?

Váhal jsem do toho vstoupit, vstoupil jsem a zatím to stále vidím pozitivně. Ale samozřejmě, je to dobře fungující továrna na nekonečný seriál. Vše je určené tempem. Za osmnáct natáčecích dní se musí natočit deset dílu, takže je vlastně zázrak¸ že to vůbec takhle vypadá.

Pro mě je pozitivní, že moje postava nemlátí prázdnou slámu, ale hrajeme poměrně vyhraněné dramatické situace na téma vznikajícího domácího násilí. A to je pro mne nejen herecká výzva, ale i mne těší, že můžeme divákům zprostředkovat pohled na bohužel aktuální téma. Jsme napojeni, tedy nejen my herci, ale i scénáristé, na organizaci Bílý kruh bezpečí, kde se tímto problémem reálně zabývají. Navíc tím, že hraji hodně a často, se před kamerou otřískám. V divadle už nervozitou netrpím, protože mám za sebou přes dva tisíce představení. Hraní před kamerou je velmi jemná a citlivá záležitost a jedna z důležitých věcí je být takzvaně v pohodě. Což znamená mít už něco natočeného. Mám možnost získat zdravou rutinu. Když se řekne: „Akce!“, nedostanu křeč.

Jsem rád i za setkání s lidmi, kteří tam pracují, samozřejmě i za peníze a určité zviditelnění se.

 

ALCHYMIE NEUTRIN

Často hovoříte o své spiritualitě, jste věřící člověk?

Nejsem v žádné církvi a myslím, že nikdy nebudu. Církev beru spíš jako sdružení, kde si lidi navzájem pomáhají najít cestu právě ke spiritualitě. Paradoxně sám jsem se k ní dostal od hrubého materialismu, přes fyziku, vědu a kvantovou fyziku, kde se mi najednou hmota rozpadla. Ukazuje se, že energie a hmota je dvojí projev téhož. Od energie přes fyzikální zákony už je jenom krůček k nějaké základní ideji, duchu.

Mnozí fyzici jsou takzvaní redukcionisti. Věří tomu, že když podrobně poznají zákonitosti mikrosvěta, tak budou moci popsat teoreticky celý svět. A to mě od fyziky vlastně odvedlo, protože jak se říká, Shakespearovi Sonety si z rovnice neodvodím.

 

Jak se vaše souběžné studium fyziky a herectví doplňovalo?

Jsou to protipóly. V první chvíli fungovaly jako vzájemná brzda. V herectví sebeanalýza či přílišná sebereflexe v mém případě vedla k trémě a dalším blokům. Na druhou stranu bohémský přístup mi jaksi neumožňoval se dokonale soustředit na vědu. Zjistil jsem ale, že racionální myšlení je kotva, díky které nelítám jako hadr na holi. Mám v hraní zábrany, ale jsem si jich vědom. Nyní hledám cestu, jak se zábran zbavit, a pak je jen otázka vůle a odvahy, jestli to udělám nebo ne. Postupně odbourávám svoje bloky. Myslím si, že se mi daří tohle každým rokem vybalancovávat.

 

Vy jste se díky fyzice stal trochu terapeutem sám sobě.

Člověk se učí pracovat algoritmicky, ale to asi v nějaké míře máme každý. Fyzika nahlíží určité věci z pozice pozorovatele. Je to ale jen jedna stránka věci, druhou je rozvíjení schopnosti nahlížet věci prožitkově a pak se snažit v tom najít nějaký řád, nějakou zákonitost. Když se ocitnu v neřešitelné situaci, najít způsob, jak se z toho dostat. Emoce analyzovat. To ale neznamená si je zakazovat či je oklešťovat. Propojovat vjem a pojem, to je princip meditace. Abych mohl pracovat s pojmem, musím ho nejdřív prožitkově uchopit. Některé humanitní obory pracují s mnoha pojmy, ale vytrácejí se jim prožitkové obsahy. Každé slovo se pak dá zaměnit a systém teoreticky funguje, ale když za tím není ten osobní prožitek, tak to nemá sílu. V herectví jsou v textu hry napsaná jen slova a herec do nich musí významy tělem, duší, duchem nebo jinak psychosomaticky vložit.

 

Slyšel jste již o částicích, které dosahují větší rychlosti než světlo?

Ještě jsem si nepřečetl nic jiného než novinový článek. Velmi mně to překvapilo, ale přiznám se, moc tomu nevěřím.

 

Proč?

Měřili rychlost neutrin, o kterých jsem shodou okolností psal diplomku. Neutrina jsou extrémně těžko detekovatelné částice. Neustále námi prolítávají, skrz celou zeměkouli „miliardy miliard“ neutrin, pro ně je hmota extrémně řídká, protože jsou nesmírně malá. Nedají se pozorovat přímo. Je třeba obrovské množství hmoty s velkou hustotou. Sem tam nějaké vrazí do atomu, způsobí nějakou reakci a teprve makroskopické stopy této reakce se v detektorech měří. Máme-li měřit rychlost, musíme znát dráhu, kterou částice prolítla, a čas, který k tomu potřebovala. A už v tom je potíž, že nevíme, kde přesně neutrino, které jsme detekovali, vzniklo. V rámci takového pokusu je velký prostor pro chyby. Což sami vědci hlasitě říkají. Navíc i ve vědě funguje jakési PR, je potřeba mít obrovské peníze, aby se podobné experimenty mohly dělat, takže se o nich musí mluvit, prokazovat výsledky práce. Je samozřejmě ale dobré, když se o nich píše. Skutečně se nyní v CERNu rozjíždí experiment, který by měl umožnit objevit mnoho věcí, protože v tamním urychlovači se bude dosahovat mnohem větších energií, než doposud bylo možné.

 

Co by se například dalo objevit?

První ve „frontě“ je Higgsův boson. Je to částice, která je už dávno předpovězena, ale je tak vysoce energetická a nestabilní, že může vznikat až při tak vysokých energiích, které tam teď budou mít. Jde o teorii, tzv. standardní model, která dokáže popisovat elektromagnetické, silné i slabé interakce, je vynikající, ale ví se, že je nedostatečná. Při extrémních energiích „nefunguje“ a není možné do ní zakomponovat gravitaci. Proto všichni doufají, že se při vysokých energiích objeví něco nového, co ukáže další směr budování teorií. A třeba je to už ten zmiňovaný experiment s nadsvětelnou rychlostí neutrin, nelze to vyloučit. V historii fyziky už bylo více podobných situací, kdy bylo objeveno něco zcela nemožného a které se pak staly milníky vědy a světového paradigmatu.

 

Nerozumím tomu, jak může být nějaká částice předpovězena?

Stále se vyvíjí představa o tom, jak určité věci vlastně fungují. Jsme zase u pojmů. U částic, hmoty se zkoumá chování a vlastnosti. Ale pouze nepřímo. Sledujeme nějaké makroskopické stopy v detektorech a hledají se pojmy, jak uchopit mikroskopickou realitu. Vymyslí se například pojem elektron. Dřív se myslelo, že to je nějaká kulička, která je nabitá a má určitou klidovou hmotnost. Nyní si ho představujeme spíše jako pravděpodobnostní oblak. Kvantové teorie předpovídají, že elektron je tak trochu tady i tam. Čím přesněji změřím jeho energii, tím míň vím, kde je. Když vím, kde je, tak míň vím, jak rychle se pohybuje. Jsou to takové divy. Vytvoří se systém pojmů, který dokáže popsat nějaké jevy, a pomocí matematiky dokážeme předvídat, jak se bude pozorovaný objekt chovat. A ono to kupodivu funguje. Na základě pojmů a teorií se dá zkonstruovat laser nebo gama nůž. Je to do jisté míry alchymie.

 

NADĚJE V KULTUŘE

Vyrůstal jste za normalizace, jaké to bylo?

Školní léta jsem prožil v Žatci, bydlel jsem tam do svých dvanácti let. Bylo tam velké vojenské letiště, kde táta pracoval. Pak jsme žili ve Staré Boleslavi a od dob svých studií jsem v Praze. Vyrostl jsem vlastně na maloměstě. Přišlo mi to dobré, hlavně asi kvůli volnosti pohybu, kterou jsme měli. Chodili jsme všude pěšky nebo na kole. Hrál jsem házenou.

Byl jsem pionýr. Dneska to zní blbě, ale měli jsme tam turistický oddíl, jezdili jsme do přírody na tábor. Líbilo se mi to.

Přistřihovali nám ale křidélka. Kdo vystrčil trošku hlavu, byl hned srovnaný. Přišlo mi to normální a docházelo mi to tak nějak postupně. Vyrůstal jsem v rodině, kde jsme neměli nikoho perzekuovaného, kdo by tvrdě narazil, takže jsem neměl srovnání. Později jsem studoval matematické gymnázium v Praze. A každým rokem jsem víc a víc vnímal, že to v čem žijeme, je takový Absurdistán. Byl jsem v systému, jen tak jsem proplouval. Ve věku, v jakém jsem byl, to ještě šlo. Nevidím na tom ale nic pozitivního. Naštěstí pro mě v mých devatenácti přišla revoluce.

 

Zajímáte se o politiku?

Vadí mi rozdělení pravice, levice, je to umělý model. Člověk má obě ruce. Strany pravice a levice vystupují tak, že se nemohou dohodnout, že jsou v podstatě v naprostém antagonismu, pak se ale dozvídáme, jak si rozdělují trafiky a ve skutečnosti spolu „pečou“. Myslím si, že společenské problémy začínají u jednotlivců, u každého z nás. Je důležité, co dělám, jak se chovám, kde a co nakupuji, co čtu a co nečtu, anebo co čtu, ale myslím si o tom svoje. Tím mohu změnit to, co se bude vyrábět, prodávat, co bude in.

Neexistuje ale jeden platný správný model, kterým by se měl člověk řídit. Ten si musí každý neustále vytvářet sám. A společnost respektive stát by mu k tomu měl vytvářet podmínky. Díky internetu a sociálním sítím se dnes může velmi rychle rozšířit každá dobrá myšlenka, když se někde urodí. Blokády informací už nebudou možné, jako tomu bylo dřív. Ale aby se mohly „rodit“ nové myšlenky, aby člověk měl možnost se kultivovat, nalézat inspiraci, souznění, sdílení a třeba i vzory, tak je myslím nutné, aby se podporovala kultura v nejširším slova smyslu. V tom vidím jakousi naději.

 

Ivan Trojan někde řekl, že Dejvické divadlo by mohlo relativně brzy skončit.

Doufám, že ne. Máme grant ještě na dva a půl roku. Mirek Krobot už několikrát anoncoval, že už asi pak nebude pokračovat. Pro mě je důležité to „asi“. Divadelní historie ukazuje, že vrcholné období jednoho divadla je kolem deseti let, pak se rozpadá nebo vyhnije nebo je rozprášeno z jiného důvodu. My hrajeme již patnáct let, tak uvidíme, co nás čeká. Vše, co má svůj začátek, má i svůj konec.

 

_______________________________-

 

Martin Myšička (1970) je divadelní a filmový herec. Po studiu na gymnáziu začal studovat obor subnukleární fyzika na Matematicko-fyzikální fakultě UK a DAMU. Obě školy úspěšně dokončil v roce 1995. O rok dříve obdržel Cenu Alfréda Radoka za titulní roli knížete Myškina ve hře Idiot. Po dokončení studia působil v Západočeském divadle Cheb, v Divadle v Řeznické a získal i stálé angažmá v Národním divadle. Od roku 1997 je stálým členem Dejvického divadla, i nadále ale hostuje v jiných pražských divadlech. V Dejvickém divadle také v roce 2009 režíroval hru Joea Penhalla Krajina se zbraní. Účinkoval mimo jiné ve filmech: Šeptej (1996), Jedna ruka netleská (2003), Karamazovi (2008), Občanský průkaz (2010). V současnosti hraje v TV seriálu Ulice. 

 


autor / Martina Křížková VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA autor / Alexandr Budka VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Bezvětří v českých lesích / Martina Křížková, Alexandr Budka > NP č.371 > Reportáž „Podnikání“ za hranicí zákona se v Česku zřejmě vyplácí. Případ cizinců zneužívaných při práci v lesích, na který upozornil NP letos v lednu, se policii stále nedaří úspěšně prošetřit. Stejně jako předchozí aktivity hlavních aktérů.   číst dále Doba kamenná / Martina Křížková > NP č.345 > Téma čísla PŘEŽÍT NA ULICI VE MĚSTĚ, JAKO JE PRAHA, NENÍ JEDNODUCHÉ. JEDNÍM Z BEZDOMOVCŮ JE I BÝVALÝ CHEMIK RICHARD NOVÁK.   číst dále Stručný průvodce odvykáním kouření / Martina Křížková > NP č.388 > Referát Konec roku symbolicky patří předsevzetím. Přání přestat kouřit je vedle hubnutí asi nejtradičnější. Vzdát se trvale nikotinu ale není jen tak. Řekneme vám, jak na to.   číst dále Obchodníci mezi stromy / Martina Křížková, Marek Čaněk > NP č.367 > Téma čísla Velká firma vyhraje velký tendr. Jenomže nemá dost vlastních zaměstnanců. Tak si najme přes další firmy lidi na práci v lese. Často jsou to cizinci. Jsou jich stovky. Sází stromky, prořezávají porosty, kácí stromy. Přijedou, vydělají si a jedou domů. Už dva roky se ale objevují lidé, kteří nedostali zaplaceno, bylo jim vyhrožováno násilím a měli hlad.   číst dále S maringotkou navždy / Martina Křížková > NP č.359 > Téma čísla Dodnes jezdí skoro dvě desítky českých cirkusů. Stále se perou o čest a slávu, jak by řekl Eduard Bass, i když obvykle nedosahují proslulosti svých předchůdců. Toto je ale vyprávění o minulosti, kdy příjezd cirkusu do města byl opravdovou událostí.   číst dále Vesmír v reklamě na McDonald´s / Martina Křížková > NP č.360 > Rozhovor Na jevišti ani ve filmu ji obvykle nepřehlédnete. I když tvrdí, že je jen nástorjem tvůrce - režiséra, zůstává svá. Herečka Simona Babčáková je ovšem těžko k přehlédnutí i mimo světla ramp.   číst dále Na křídlech pochybnosti / Martina Křížková > NP č.394 > Reportáž Majitelé společnosti Penta jsou kvůli spisu Gorila aktuálně v popředí zájmu především na Slovensku. Pozornost ale zaslouží i jejich podnikání v Česku.   číst dále Novodobá asanace / Martina Křížková, David Kumerman > NP č.345 > Téma čísla ZIMA SICE PŘIKRYLA METROPOLI SNĚHOVOU PEŘINOU, ALE SOUČASNĚ ZVÝRAZNILA JINDY SKRYTÉ PROBLÉMY. BEZDOMOVCI MAJÍ ČÍM DÁL MÉNĚ MOŽNOSTÍ EXISTOVAT VE VEŘEJNÉM PROSTORU. JEJICH ŘADY SE TÍM ALE NEZMENŠUJÍ. NAMÍSTO SLOVA ŘEŠENÍ SE NABÍZÍ SPÍŠE TERMÍN ASANACE.   číst dále
celý archiv