NP č.361 > Téma číslaNárodní popkulturní památky?Jan Stern

V České republice existuje institut kulturní památky a národní kulturní památky. Určité artefakty minulosti - od kostelů až po rychlík Strela - jsou chráněny zákonem. Není po zhruba sto letech existence toho, co lze nazvat popkultura, načase chránit i nějaké ty památky popkulturní?

 

Rozhodli jsme se v naší redakci, že projekt Národní popkulturní památky zahájíme, prozatím alespoň zcela neformálně, bez nároku na jakékoli právní důsledky. Máme jistou výhodu: zatímco staré mlýny a rychlíky by leckdo opravdu byl ochoten srovnat se zemí kvůlivá hypermarketu či hodit do starého železa, popkulturní památky mají tu zvláštní vlastnost, že se v jistém smyslu chrání samy. Jsou-li opravdu zapsány v duši národa, mají-li opravdu právo na tento hrdý titul popkulturní památky, neustále přežívají a odolávají náporu popkulturních hypermarketů.

 

SÁHNĚME SI DO SVĚDOMÍ...

Belgičané mají své Šmouly a Tintina, Němci svou Včelku Máju, Maďaři Rubikovu kostku, Francouzi Tři mušketýry, Asterixe a Obelixe či četníka Cruchota, Švédové Pipi Dlouhou punčochu a Abbu, Italové Fantozziho či Pinocchia, Poláci Bolka a Lolka i Sexmisi, Rusové Mrazíka a Vlka se Zajícem (Nu pogodi!), Angličané Jamese Bonda, Medvídka Pú, Harryho Pottera nebo Sherlocka Holmese. Američané pak mají všechno ostatní, od Mickey Mouse až po Star Trek. Je naše popkulturní torna snad prázdná?

Určitě ne. Ale zdá se, že v jiných zemích existuje vůči popkulturnímu bohatství větší úcta. U nás jako by uznání hlubšího významu tohoto pole kultury cosi bránilo. Je to jakási obrozenecká tradice, která říká, že hodnotné je jen to, co napodobuje vysokou kulturu západních sousedů a dokazuje tak naši rovnocennost, zatímco vše „kulturně nízké“ hrozí nás rozložit a připomíná nám méněcennost národa vydupaného obrozenci ze země?

Nebo je v tom ono věčné podezření, že popkultura je vlastně z principu cizorodým prvkem, čímsi v opozici k čisté kultuře lidové, a vlastně projevem kulturního imperialismu (nejspíše amerického)?

Nebo nám snad v laskavém vztahu k vlastním popkulturním dějinám brání politika, neboli skutečnost, že mnoho z pop-legend vzniklo v době, která nám není politicky sympatická, a bojíme se, že adorací Maxipsa Fíka bychom mohli souběžně jaksi hájit teze Kapitálu či Otázek leninismu?

 

HURVÍNKOVSKÁ VLNA

Ať je to tak nebo tak, je načase se skrupulemi vůči našemu národnímu pokladu zamést. Vedle Chrámu svatého Víta, Národního divadla, kubistické architektury a rožnovského skanzenu máme také Hurvínka, Švejka, Cimrmana a Čtyřlístek. Na to chceme v tomto čísle upozornit. A myslím, že onen jurodivý, zpola recesistický nápad na Národní popkulturní památku, možná jednou ztratí odér překvapivosti a uchopí ho se záměry zcela vážnými na ministerstvu kultury.

Co by takový zcela vážně míněný zákon o Národní popkulturní památce mohl obsahovat? Nejsem právník, ale dovedu si představit, že když tu někdo chce oživit osudy Hurvínka či Čtyřlístku v 3D kvalitě a s pixarovskými efekty, nebo se je nadšeně pokouší poslat do konkurenčního boje s těmi americkými „rybičkami Nemo“ (či jak se všechny ty mrštné potvory jmenují), když někdo chce překódovat tyto české šperky do rozměrů globálních multikin, možná by měl od státu dostat pořádnou podporu, neboť to, zda evropskými kiny bude burácet americká rybička nebo náš Hurvínek, by snad strojvůdcům české kultury nemělo být jedno, ne?

Není snad Fantomas či Cruchot mnohem větší reklamou Francie než všechny katedry francouzské literatury dohromady? Nebylo by lepší nasypat pár milionů na 3D Hurvínka, aby mohl dobýt i jiná kina než česká, než platit reklamní spoty lákající turisty do Česka na Karlštejn a Karlův most? Přežene-li se Evropou hurvínkovská vlna, oni si tam dobře zjistí, kde je Hurvínek doma, a děti už donutí své rodiče, aby za ním v létě vyjeli. Public relations už má dneska každý, měl by ho mít i stát a kultura. Jenže toto PR, nemá-li skomírat, se nemůže věčně dělat s Hradčany a úmornými artovými filmy, bodujícími možná na festivalech (ale ani tam už dávno ne).

 

DO ÚTOKU!

Intelektuální naříkání nad pokleslostí a komercí už – narozdíl od rychlíku Strela – patří do starého železa. V kulturní globalizaci platí to samé, co v té politické: buď v ní budeme hráči, anebo oběti. Své Pyšné princezny jsme si o Vánocích před hollywoodskými Santa Clausy uhájili, teď je třeba přejít do protiútoku!

Angličané dobře vědí, že jejich identita není jen ve Westminsteru, a tak vodí své turisty i do Baker street a ukazují jim Bondova auta. Kam bychom mohli vodit někdy v budoucnu zahraniční turisty – anebo aspoň ty české! – my? Kde jsou naše popkulturní poklady? V tomto čísle chceme udělat základní mapu a zvolit, čí nárok na titul Národní popkulturní památky je bezesporu nejvyšší. Otočte stránku a vstupte do panteonu české popkultury.

 


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Sociologie amarounů / Jan Stern > NP č.453 > Fejeton Často přemýšlím nad tím, jací jsme my Češi. Myslím, že o sobě moc nevíme. Říkáme o sobě třeba, že krademe. Ale krade se všude po světě a mnohde mnohem víc. Říkáme o sobě, že pijeme. No, to nelze zpochybnit, pijeme hodně, pijeme víc než Rusové a Dánové. Pijeme Ligu mistrů. Leč přesto před nás statistika Mezinárodní zdravotnické organizace předsadila ještě jeden více kořalnický národ – Moldavce. Takže žádné Nagano, žádný Bělehrad, pouhé důstojné Chile 62. Myslíme si o sobě třeba taky, že jsme ateisté. A přitom každý druhý kolem mě věří na horoskopy, reinkarnaci, UFO a ilumináty. Kdepak, všechny tyhle definice jsou mimo. číst dále Košatéři, končíme! / Jan Stern > NP č.462 > Fejeton Existuje takový hezký obrat: nemoc z povolání. Vymysleli ho kvůli učitelkám, ale ono z každého povolání člověk dříve či později onemocní. číst dále Pasivista / Jan Stern > NP č.498 > Fejeton Jsou věci, na které nejsem zrovna hrdý. Třeba že jsem viděl všechny díly seriálu Dva a půl chlapa. Ale pak jsou věci, za které se nestydím, ač mi leckdo naznačuje, že bych měl. Třeba za to, že jsem pasivista. číst dále Taláršou / Jan Stern > NP č.504 > Fejeton Za mého mládí bylo možno v televizi spatřit leccos. Třeba jste sáhli do takového rukávu a nahmátli jste tam pračku, ledničku, v ideálním případě všechno. Nebo se házely koule do takového velkého klobouku. Anebo se utkávali zaměstnanci Závodu kuličkových ložisek se zaměstnanci Textilany, aby se ukázalo, kdo má lepší zaměstnance. číst dále
celý archiv