NP č.361 > Téma číslaNárodní popkulturní památky?Jan Stern

V České republice existuje institut kulturní památky a národní kulturní památky. Určité artefakty minulosti - od kostelů až po rychlík Strela - jsou chráněny zákonem. Není po zhruba sto letech existence toho, co lze nazvat popkultura, načase chránit i nějaké ty památky popkulturní?

 

Rozhodli jsme se v naší redakci, že projekt Národní popkulturní památky zahájíme, prozatím alespoň zcela neformálně, bez nároku na jakékoli právní důsledky. Máme jistou výhodu: zatímco staré mlýny a rychlíky by leckdo opravdu byl ochoten srovnat se zemí kvůlivá hypermarketu či hodit do starého železa, popkulturní památky mají tu zvláštní vlastnost, že se v jistém smyslu chrání samy. Jsou-li opravdu zapsány v duši národa, mají-li opravdu právo na tento hrdý titul popkulturní památky, neustále přežívají a odolávají náporu popkulturních hypermarketů.

 

SÁHNĚME SI DO SVĚDOMÍ...

Belgičané mají své Šmouly a Tintina, Němci svou Včelku Máju, Maďaři Rubikovu kostku, Francouzi Tři mušketýry, Asterixe a Obelixe či četníka Cruchota, Švédové Pipi Dlouhou punčochu a Abbu, Italové Fantozziho či Pinocchia, Poláci Bolka a Lolka i Sexmisi, Rusové Mrazíka a Vlka se Zajícem (Nu pogodi!), Angličané Jamese Bonda, Medvídka Pú, Harryho Pottera nebo Sherlocka Holmese. Američané pak mají všechno ostatní, od Mickey Mouse až po Star Trek. Je naše popkulturní torna snad prázdná?

Určitě ne. Ale zdá se, že v jiných zemích existuje vůči popkulturnímu bohatství větší úcta. U nás jako by uznání hlubšího významu tohoto pole kultury cosi bránilo. Je to jakási obrozenecká tradice, která říká, že hodnotné je jen to, co napodobuje vysokou kulturu západních sousedů a dokazuje tak naši rovnocennost, zatímco vše „kulturně nízké“ hrozí nás rozložit a připomíná nám méněcennost národa vydupaného obrozenci ze země?

Nebo je v tom ono věčné podezření, že popkultura je vlastně z principu cizorodým prvkem, čímsi v opozici k čisté kultuře lidové, a vlastně projevem kulturního imperialismu (nejspíše amerického)?

Nebo nám snad v laskavém vztahu k vlastním popkulturním dějinám brání politika, neboli skutečnost, že mnoho z pop-legend vzniklo v době, která nám není politicky sympatická, a bojíme se, že adorací Maxipsa Fíka bychom mohli souběžně jaksi hájit teze Kapitálu či Otázek leninismu?

 

HURVÍNKOVSKÁ VLNA

Ať je to tak nebo tak, je načase se skrupulemi vůči našemu národnímu pokladu zamést. Vedle Chrámu svatého Víta, Národního divadla, kubistické architektury a rožnovského skanzenu máme také Hurvínka, Švejka, Cimrmana a Čtyřlístek. Na to chceme v tomto čísle upozornit. A myslím, že onen jurodivý, zpola recesistický nápad na Národní popkulturní památku, možná jednou ztratí odér překvapivosti a uchopí ho se záměry zcela vážnými na ministerstvu kultury.

Co by takový zcela vážně míněný zákon o Národní popkulturní památce mohl obsahovat? Nejsem právník, ale dovedu si představit, že když tu někdo chce oživit osudy Hurvínka či Čtyřlístku v 3D kvalitě a s pixarovskými efekty, nebo se je nadšeně pokouší poslat do konkurenčního boje s těmi americkými „rybičkami Nemo“ (či jak se všechny ty mrštné potvory jmenují), když někdo chce překódovat tyto české šperky do rozměrů globálních multikin, možná by měl od státu dostat pořádnou podporu, neboť to, zda evropskými kiny bude burácet americká rybička nebo náš Hurvínek, by snad strojvůdcům české kultury nemělo být jedno, ne?

Není snad Fantomas či Cruchot mnohem větší reklamou Francie než všechny katedry francouzské literatury dohromady? Nebylo by lepší nasypat pár milionů na 3D Hurvínka, aby mohl dobýt i jiná kina než česká, než platit reklamní spoty lákající turisty do Česka na Karlštejn a Karlův most? Přežene-li se Evropou hurvínkovská vlna, oni si tam dobře zjistí, kde je Hurvínek doma, a děti už donutí své rodiče, aby za ním v létě vyjeli. Public relations už má dneska každý, měl by ho mít i stát a kultura. Jenže toto PR, nemá-li skomírat, se nemůže věčně dělat s Hradčany a úmornými artovými filmy, bodujícími možná na festivalech (ale ani tam už dávno ne).

 

DO ÚTOKU!

Intelektuální naříkání nad pokleslostí a komercí už – narozdíl od rychlíku Strela – patří do starého železa. V kulturní globalizaci platí to samé, co v té politické: buď v ní budeme hráči, anebo oběti. Své Pyšné princezny jsme si o Vánocích před hollywoodskými Santa Clausy uhájili, teď je třeba přejít do protiútoku!

Angličané dobře vědí, že jejich identita není jen ve Westminsteru, a tak vodí své turisty i do Baker street a ukazují jim Bondova auta. Kam bychom mohli vodit někdy v budoucnu zahraniční turisty – anebo aspoň ty české! – my? Kde jsou naše popkulturní poklady? V tomto čísle chceme udělat základní mapu a zvolit, čí nárok na titul Národní popkulturní památky je bezesporu nejvyšší. Otočte stránku a vstupte do panteonu české popkultury.

 


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Per aspera ad astra / Jan Stern > NP č.490 > Fejeton Za mého dětství bylo oblíbenou kratochvílí děvčat vedení takzvaného památníčku. Asi víte, o co šlo: o takovou knížečku s prázdnými listy, kterou vám děvče dalo a vy jste mu tam měli něco napsat nebo namalovat „na památku“. Potíž byla, že jsem nikdy jaksi nepochopil tu základní poetiku žánru. Co se čeká? Kde jsou meze? Kdo jsou klasici? Já v tom naprosto plaval. V Rozumu do kapsy o tom nic nepsali a dokonce ani v Pionýrské stezce nenavedli mne na správnou stezku. A tak jsem to bral tak nějak od srdce – základ všech katastrof světa.   číst dále Singl drama / Jan Stern > NP č.456 > Fejeton Kdybych byl Američan a psal o životě třicátníků, co jsou singl, budu mít jednou týdně sloupek v New York Times, za který si po třech letech pořídím vilu v Malibu. číst dále Peklie, peklíčko / Jan Stern > NP č.458 > Fejeton Já jako fejetonista nejsem k ničemu zavázán. Na rozdíl od svých kolegů nejsem povinen zaznamenávat podstatné rysy epochy. Když chci, můžu psát klidně o beďarech. A můj pravidelný čtenář ví, že chci nezřídka. Leč občas se v epoše utrhne cosi tak podstatného, občas mineme tak epochální civilizační milník, že mi to nedá a začnu se hnípat v něm, namísto v pupíncích. A dnes je právě ta chvíle. Nemohu totiž nezaznamenat, že do našeho světa sestoupilo takřečené selfie, neboli selfíčko. číst dále Jelitasking / Jan Stern > NP č.510 > Fejeton Za mého mládí – které nutno přiznat ztrácí se poněkud v mlhách dávnověku – když někdo dělal víc věcí najednou, říkali jsme o něm, že dělá víc věcí najednou. číst dále
Odběr novinek

Dobré zprávy z NP Chcete vědět, co je u nás nového? Přihlašte se k odběru newsletteru.

Zásady zpracování osobních údajů