NP č.531 > Téma číslaExistuje pravda na jevišti?Redakce

To, co se odehrává na jevišti, nikdy není pravda. Je to dohoda několika dokonale smluvených lidí, kteří šest až osm týdnů zkoušeli najít, uchopit a zapamatovat si takovou sestavu jevištních úkonů, aby přetvořili abstraktní pojmy jako láska, lež, touha, zrada, spravedlnost či pravda ve smyslový zážitek diváka.

Pro zjednodušení si představte, že váš mozek sestává ze dvou částí. První je aktivní většinu bdělého času, dokáže odhalit lež i lháře, pomáhá vám neustále se orientovat ve světě kolem vás. Tu druhou část aktivujete při četbě knihy, sledování filmu či divadelního představení. Funguje pouze v případě, že jí to ta první část dovolí, dá si pohov a umožní vám věřit něčemu, co není pravdivé. Třeba tomu, že dva herci na jevišti na sebe vytasí dýky, protože se nemají rádi a jeden druhého chce zabít.


Co se ale stane, vloudí-li se na jeviště pravda? Například i v tak nicotné podobě, jako je zakopnutí představitele hlavní role, způsobí, že se mozek okamžitě zorientuje a vyšle vám signál, že toto do nazkoušeného představení nepatří a že nezakopl Hamlet, nýbrž nervózní herec Vomáčka.


Pokud se na jeviště vetře pravda, divák vždy zpozorní. Je-li nepravděpodobně dlouhá pauza mezi replikami, hned nastane mezi herci na jevišti, ale i mezi diváky v hledišti, velmi zjitřená situace. Něco totiž není v pořádku. I tři vteřiny takového napětí mohou být silnější, autentičtější, a tedy pravdivější zážitek než sebebrilantnější divadelní konstrukce.


Mezi diváky jsou pak oblíbené ty momenty, které jsou něčím živé, něčím jedinečné, něčím vpravdě pravdivé, a zlatý fond divadelních vzpomínek často tvoří vzpomínky právě na to, co do představení nepatřilo.


Stejně tak herci po představení si v šatně nebo klubu nepovídají o tom, jak nesmrtelné věty Hamlet pronáší a jak dobře odrážejí člověka, ale i oni se vracejí k momentům, kdy je zaskočila na jevišti pravda. Třeba:

 

1. herec: „Tys mi tam stál blbě!"
2. herec: „Kde?"
1. herec: „No před tím bodnutím!"
2. herec: „Ne, mám tam značku, stál jsem na ní!"
1. herec: „Nekecej, stál jsi blbě, kryl jsi mě, já jsem to tam musel jak debil vobcházet!"
2. herec: „Hele, nemel, když tě bodli, tak ses pak ještě drbal na noze."


To je totiž pravda, která tvoří příběh ne o Hamletovi, ale příběh o představení Hamleta. Velká dramata obyčejných herců, kteří leží bodnuti v louži červeného barviva a snaží se podrbat se na noze.


Osobně mám rád divadlo, které balancuje na hraně nečekaného, pravdivého. Divadlo, které nenechá mozek v klidu, které nutí diváka být stále ve střehu. Protože pouze tehdy, když si mozek neodpočine, přichází skutečný zážitek.


autor / Redakce VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Protiběh / Stanislav Komárek > NP č.531 > Jiné čtení Tímto prapodivným slovem se překládá do češtiny neméně podivně znějící Jungův termín „enantiodromie". číst dále Krvavý Vilém a Franz Josef aneb Loutky na frontě / Libor Hruška > NP č.531 > Téma čísla Za americkými vojáky přijela do Koreje Marilyn Monroe, hrdinové první světové války museli být rádi i za Kašpárka se Škrholou. Na frontě, v zajateckých táborech i v lazaretech, tam všude zvedali morálku mužstva čeští loutkáři. Působili na obou stranách barikády – v rakousko-uherské armádě i v řadách československých legionářů. O tom, jak bylo pro vojáky divadlo důležité, jsme si povídali s Richardem Matulou, autorem výstavy Loutky na frontě, která je nyní k vidění v Chrudimi. číst dále Takovej ostřejší dramaťák / Jakub Yellen, Jan Štěpánek > NP č.531 > Téma čísla Ostré, kruté, brutální, pravdivé, očišťující. Takové umí být divadlo, když ho uchopíte jako rituál, což je jeho prapůvodní funkce. Ideální nástroj pro terapii. S Lízou Urbanovou o divadle utlačovaných, metodě brazilského režiséra Augusta Boala, která pomáhá opravovat i hodně rozhašené duše. číst dále Jak se tiskne divadlo / Štěpán Materna > NP č.531 > DIY Od stanice metra Želivského je to co by kamenem dohodil. Průmyslový areál sevřený mezi Olšanské hřbitovy a nákladové nádraží ale působí ponuře, jako by se nacházel na dohled od konce světa. K tomu tma a sněhové vločky a bloudící slečna, která se u brány ptá vyjíždějícího řidiče, kde že je ten FutLab. Přidávám se k ní a společně se nám podaří najít nenápadné správné dveře. Ujistím se, že mám v kapse plastové držátko, které se mi utrhlo z moka konvičky a těším se, že se mi dnes večer podaří vytisknout si podle něj nové. číst dále
celý archiv