Kdybychom v duchu našeho tématu měli povyprávět, co se na následujících osmi stranách v posledních čtrnácti dnech dělo, nejlépe by se to dalo demonstrovat parafrází textu Darka Šmída o monomýtu – jednom jediném příběhu, který je obsažený ve všech příbězích od začátku vědomé civilizace. Znělo by to asi nějak takhle: S prázdnýma rukama jsme se odpoutali od domovského kmene redakce, překonali hranici známého a vstoupili do nekomfortní zóny plné nástrah, zkoušek a podivuhodných bytostí, draze za nově nabyté zkušenosti zaplatili a pomocí nadpřirozených sil se jako páni obou světů změnění a poučení zase navrátili k rodnému stromu, ke kterému jsme naskládali naše články, jako bychom skládali kamenné úlomky meteoritu, na němž jsme ze tmy přilétli zpět do světla...
Byl to super výlet. Zjistili jsme, že každá fikce je s největší pravděpodobností lží. Že bez lži by se náš svět zřejmě zhroutil. Že skrze záměrně lživý a manipulativní příběh odhalujeme o světě i něco pravdivého. Že sebeklamně lžeme každý den i sami sobě a každý den svým lžím i věříme. Že k odhalení cizí lži musíme její mechanismy a zákulisí znát mnohem důkladněji než pravdu. A že jsme zahlceni lavinou banálních mikropříběhů, ve které zůstala zavátá stopa toho základního, prapůvodního metamýtu, v němž bylo lidem vždy dobře a bezpečno, třebaže nás po stránce mystické a spirituální přesahoval. A nebo spíš právě proto.
Abychom to celé malinko odlehčili, chtěli jsme původně k tématu fikce udělat fiktivní rozhovor s fiktivním vědcem o jeho neexistujícím oboru, ale bohužel jsme začali rozhovorem s prokazatelně existující psycholožkou Lenkou Mynaříkovou, autorkou knihy Lež ti kouká z očí, a ta nám řekla, že při lhaní dochází ke snížení krevního průtoku ve tvářích, a naopak k jeho zvýšení na nose, takže bylo zase rychle po nápadu. Nikdo z kolegů nechtěl čtrnáct dní vypadat jako pobledlý klaun. Ale pozor! Jsme v úvodu fiktivního čísla, tady není nic jisté, a možná to všechno bylo a stále je trochu jinak.
