NP č.529 > Téma číslaBacha,bude humor! (úvod k tématu čísla)Redakce

Humor je dřina. Je nepředvídatelný, i když pečlivě secvičený, dělá si, co chce. Čím víc se ho snažíte krotit, tím víc se vymyká. A když ho necháte jen tak, zboří diváky i na místech, kde jste to vůbec nezamýšleli.

K přesné definici humoru jsme se usilovně snažili dopracovat přes rozhovory s lidmi, kteří se jím takřka dennodenně, nebo chcete-li profesionálně zabývají. Herci, klauni, standupisté, profesoři herectví, filmoví kritici... Nakonec se nám podařilo objevit v každém textu kousek té skládačky a složením pospojovat chemický vzorec, jenž už na konci třicátých let minulého století přesně pojmenovali V+W ve sborníku Nové české divadlo, kam pánové rukou společnou o humoru napsali: „Jsme totiž přesvědčeni, že je nutno humor pokládat za přírodní sílu, za živel. Kdyby lidský svět vyzařoval světlo a kdyby se toto světlo rozložilo hranolem, nepochybně by tato spektrální analýza ukázala, že humor je neobyčejně důležitou součástí chemické struktury lidského vesmíru, v němž se vyskytuje ve všech možných formách sloučenin i ve stavu volném."


Při rozhovoru v klubu divadla ABC, tedy na místech, kde V+W působili, jsme s hercem a dlouholetým profesorem herectví Jaroslavem Vlachem (str. 22–23) k humoru kromě chemie přiřadili také matematiku. V herecké praxi je totiž usazení vtipu (pauzou, tónem hlasu, zakašláním, telepatií s hereckým kolegou) záležitostí matematické přesnosti. O setinku se zpozdíte, a vtip nefunguje. Ale i když jde všechno tak, jak je secvičeno a nazkoušeno, stejně to není zárukou toho, že se lidé budou bavit. Voskovec s Werichem k proměnným připočítávají také atmosféru, která naplňuje prostor mezi jevištěm a sedadly, tento „no man's land", jak mu trefně říkají. A atmosféra může někdy být z naprosto záhadných důvodů zcela zmražená. „Oni ti lidé nakonec můžou tleskat jako blázni, jen se prostě sešla parta, která má pocit, že přišla na Umění a je nevhodné se smát..." popisuje Jaroslav Vlach vrtochy nepředvídatelných diváků.


Protože nás na humoru zajímaly všechny polohy, i ty extrémní, nadhodili jsme filmovému kritikovi Kamilu Filovi námět na úvahu – trapno ve filmu. Kamil ve svém textu vydestiloval myšlenku, že 19. století se trapnu ještě vyhýbalo, ale moderní a postmoderní umění se do něj od nějakých 60. let minulého století zakouslo naplno. V českém prostředí pak především ve filmech režisérů takzvané nové vlny, kde je život člověka najednou nasycen trapností, komunikačními chybami, nedorozuměními a zkraty. Za všechny jmenujme trilogii o rodině Homolkových, kterou díky transparentnímu trapnu tak milujeme.


Trapno a zesměšnění pak podle Fily vedlo i k pádu komunistické diktatury, kdy po projevu předsedy strany Milouše Jakeše, ve kterém se cítil jako kůl v plotě, ztratil režim jakoukoli autoritu a lidé ho přestali brát vážně. Humor dokáže velké věci. Chtěný i ten nechtěný.


autor / Redakce VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv