NP č.528 > HerbáriumČerný poklad jménem vanilkaJana Vlková

Budou Vánoce a rubrika přináší příběh z dalekých zemí, protože všechny naše rostliny teď spí.

Vanilka patří do vánočního cukroví. Ty skutečné vanilkové lusky jsou příšerně drahé. Má to svůj důvod. První vanilka se dostala do Evropy se španělskými dobyvateli. Sebrali ji aztéckému vládci Montezumovi stejně jako další nejen kulinární poklady. Aztékové sami vanilku nepěstovali, ale dováželi ji od Totonaků. Vanilovník plocholistý je liána z čeledi vstavačovitých, je příbuzná s orchidejemi. Ke svému zdárnému růstu potřebuje vlhké tropické klima, ale také opylovače. Zdárný vývoj plodů v Mexickém zálivu zajišťovali kolibříci a endemické včely.

 

Evropanům vanilka moc chutnala. Musel ji mít pochopitelně i největší mlsoun všech dob Ludvík XIV., který měl opravdu úplně všechno. Rozhodl, že vanilku bude pěstovat ve svých koloniích. Volba padla na klimaticky podobný ostrov Bourbon, který se dnes jmenuje Réunion.


Vanilkovníkovým liánám se tam docela dařilo, ale nenesly vůbec žádné plody. Zahradníci i botanikové dumali, jak to vyřešit. To už věděli, že na ostrově nejsou žádní opylovači. Občas se to někomu podařilo v badatelském měřítku. Pro průmyslový rozvoj měl ale rozhodující vliv objev dvanáctiletého sirotka. Edmond Albius byl otrok a v historických pramenech je jeho objev datován rokem 1841. Vyvinul jednoduchou technologii. Používal jen své šikovné prstíky a třísku z bambusu. Sedm let po Albiově objevu se podařilo dovézt do Francie prvních deset kilogramů vanilky. Následoval raketový rozvoj produkce. V roce 1853 to bylo 267 kg a v roce 1989 už 200 tun. Albius získal svobodu zrušením otroctví v roce 1848, ale zemřel chudý roku 1880, aniž by cokoli získal ze svého objevu.

 

Stejně jako kakao nebo káva i vanilkové lusky potřebují složitou přípravu, aby se v nich aroma rozvinulo. Tady je ve dvou větách proces, který trvá dlouhé týdny. Lusky se spaří v teplé vodě, pak se nechají zapařit zabalené do deky. Následně se suší ve stínu a pak se nechávají dozrát v dřevěných krabicích, kde se teprve vytváří aroma. Měřítkem ceny, respektive kvality, je barva a délka lusku.

 

Hlavní chemickou sloučeninou, která určuje aroma, je vanilin. Je to jedna z prvních synteticky připravených vůní, protože její výroba je velmi levná. Existuje celá řada reakcí, které mohou dostat aroma z pochopitelných surovin, jako například hřebíček nebo kurkuma, ale také méně pochopitelných, jako je dřevný dehet nebo odpady při výrobě papíru.


autor / Jana Vlková VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv