NP č.523 > Jiné čteníDěti apokalypsyStanislav Komárek

Dobře si vzpomínám, jak jsem jako katastroficky naladěný pubescent tento svérázný text s nadšením louskal, netuše, že se jedná o výhonek mnohem starší a bujně rozvětvené tradice. Od očekávání katastrof nebývá nikdy daleko k jejich záměrnému plánování a uskutečňování, byť často ne zcela vědomému. Nacistické Německo je nejkrystaličtějším příkladem takového milenarismu, už zbaveného všech křesťanských rysů, který očekával a záměrně přivozoval zánik starého a vznik nového světa – uskutečnit se podařilo jen první část, zato alespoň v rámci Německa téměř perfektně. Tento příklad je jistě nejkřiklavější, ale představa, že svět bude za lidské hříchy či lidmi zničen, se objevuje stále znovu a jaderné šílení dvacátého věku pro to mnohé udělalo. Je nápadné, že k čínské a vůbec žlutoasijské tradici apokalyptika a stálé očekávání katastrof nepatří, jak jsem si měl teď v Singapuru a Malajsii zase možnost uvědomit. Ne že by k Číně nepatřily katastrofy, ale z nějakého důvodu se Dálný východ na zánik všehomíra netřese. Že srší optimismem dnes, jsem měl možnost řadukrát vidět, ale očití svědkové mi popisovali, že i v nejtěžších dobách šedesátých let dělala Čína vždy dojem, že to nejlepší bude teprve (a brzy) následovat. Řídí-li ostatně svět neosobní princip tao, není pádného důvodu k obavám: daremní vládcové podle něho sice nemusejí jednat a země pustne, ale svět jako celek je jaksi samoregulující a není třeba se o něj zásadnějším způsobem strachovat.