Historická neusazenost obyvatel Sudet, kteří do vysídlené krajiny přišli teprve před nějakými sedmdesáti lety, je jen jeden důvod, proč se tohle území nikdy nevrátilo k původní vyspělosti, blahobytu a dobré náladě. Češi se z pochopitelných důvodů už nedokázali napojit na německé myšlení, infrastrukturu, zvyky, zkrátka život, který byl ozkoušený staletími. A tak nastala dlouhá, prázdná, bezcílná vykořeněnost.
Představte si, že žijete v krajině, kde každý den narážíte na ruiny srovnaných vesnic nebo celých původně prosperujících měst. Třeba jen pohledem narážíte... I když s tím tehdejším výbuchem vášní nemáte nic společného, působí to na vás. Jedno takové místo jsme navštívili (více v rozhovoru na str. 18 a 19) a zjistili jsme míru toho působení. Je obrovsky silná. Potřebujete strašně moc síly, abyste s tím vším uměli a chtěli začít něco dělat, napravovat.
Ta síla se z nějakého důvodu, jehož popis by zabral další tři takové úvodníky, začíná pomalu objevovat. Většinou přichází prostřednictvím lidí, kteří se do Sudet stěhují za nedotčenou přírodou a potenciálem rozvoje, jenž je na celém tomhle území obrovský. Daří se jim do kraje dostávat peníze, vznikají komunity, ředí se DNA místních obyvatel, což přináší impulzy i do zdejších radnic a všechno to zajímavě a plošně ožívá.
Nikdy ale nestačí do nějakého místa jen nalít peníze, jak nám říkal kastelán zámku ve Valči, kam jsme zajeli na reportáž. „Třeba Jáchymov skoupili Italové a Rusové a pak čekali, že se z něj stane druhý Špindl. Ale nestalo se nic. To úžasné renesanční město chátrá dál," vyprávěl Tomáš Petr a říkal, že přesně tohohle se ve Valči chtěli vyvarovat. Zároveň s penězi totiž musí vždycky být někdo, kdo to celé nakopne, dá tomu výhled, myšlenku, entuziasmus... Teprve pak se začnou dít věci.
Sudety nás uchvátily a snad to v textech na následujících stranách bude znát. Zažili jsme opravdu silného genia loci. Třeba ve chvíli, kdy jsme opovrhli přespáním na zámku, natajno ulehli do starého zámeckého skleníku a dlouhé hodiny koukali prosklenou kopulí na sudetské hvězdy. Přesně tak, jako na ně tehdy koukali i původní obyvatelé a byli u toho stejně dobří i stejně špatní jako my.
