Často pracujete se staršími lidmi, musíte tedy narážet na fyziologické limity paměti. Nesnižuje se tím hodnota takového pramene?
My naše narátory nezkoušíme z toho, co se stalo před x lety v konkrétní den a hodinu, jde nám spíš o reflexi emocí, které tehdy prožívali. Navíc s dlouhodobou pamětí lidé nemívají potíže, ukazuje se, že ty zastrčené, dávno prožité události se v hlavě uchovávají. Vnímám to tak, že paměť není nějakým depozitářem myšlenek, ale pracuje jako dynamická složka našeho bytí. Vlastně díky ní přežíváme – zkušenosti nám pomáhají snáze překonat současné problémy. Při naší práci spíš míváme problémy se střednědobou pamětí starších narátorů, ta rozhovory ovlivňuje mnohem víc. Pokud je mezi prvním a druhým třeba měsíc pauza, lidé se začnou opakovat, na nahrávkách pak máme dva stejné příběhy.
Alespoň máte kontrolu.
To ano, z tohohle pohledu je to dobře. Ještě ale k vaší předchozí otázce: Ne, neděláme rozdíl mezi informacemi získanými od třicetiletého a devadesátiletého člověka.
Ten dříve narozený, tipnul bych si, navíc dokáže lépe strukturovat své vyprávění, svůj životní příběh. Je to tak?
Ano, u devadesátiletých se příběh klene k nějakému závěru. Lidé od určitého věku opravdu dokážou lépe strukturovat své zkušenosti, třicetiletí prostě ještě nevědí, kam došli na své životní pouti. Dobře je to vidět na našem prvním orálně-historickém projektu Sto studentských revolucí, v rámci něhož jsme hovořili se stovkou studentů, kteří zažili listopad 89. Výzkum jsme realizovali v letech 96 až 98 a teď se ke stejným lidem vracíme po dvaceti letech. Z původní stovky jich máme devadesát dva.
V čem se jejich vzpomínky proměnily?
V devadesátých letech jim bylo kolem třicítky, to jejich vyprávění bylo hodně popisné, dneska je těm lidem padesát a mnohem víc tehdejší události interpretují. Je tam znát větší životní zkušenost.
Z nahrávek pamětníků dáváte dohromady archiv. Kdo do něj má přístup?
K hrubým, v naprosté většině neautorizovaným nahrávkám se dostanou zatím pouze badatelé na požádání. Pokud s tím pracujeme dál, chceme-li rozhovory například vydat, musíme si redigovaný text nechat autorizovat.
Předpokládám, že v tu chvíli často dojde na autocenzuru. Neztrácejí tím vzpomínky původní syrovost, opravdovost?
To bez debat, při autorizaci si člověk uvědomí: Ježíš, já toho napovídal! Tohle pryč, tohle pryč, tohle pryč. Pak je zajímavé pojmout analýzu rozhovoru i z pohledu toho, co v něm lidé mít nechtěli, co z té své, řekněme paměti, vyškrtali. Musíte si uvědomit, že se pohybujeme ve třech časových rovinách. Ptáme se na minulost, která se udála před dvaceti třiceti lety s tím, že se na ni koukáme z pohledu doby dnešní. Pak je tu ale ještě budoucnost – narátor ví, že se rozhovor bude archivovat, že s ním budou pracovat budoucí generace.
Může ovlivnit pozdější interpretaci dějin.
Máte pravdu, ten pramen je velice subjektivní, ale je to stejné, jako když jdete do archivu, kde zkoumáte nějaké listiny. Ty se také nějakým způsobem schvalovaly, škrtalo se v nich. Neplatí, že co je psáno, to je dáno.
Co lidé ze svých životů nejčastěji retušují během autorizací?
Já bych řekl, že jsou tu dvě roviny. Za prvé lidé se nechtějí příliš odhalovat v osobních věcech, otevírat své třinácté komnaty, což je ale naprosto pochopitelné. Vedle toho je tu ještě rovina politická, protože my děláme rozhovory hlavně s lidmi, kteří nějakým způsobem vystupovali před rokem 89, a to na různých stranách té pomyslné barikády, ať už to byli mocipáni, kariéristé, disidenti, nebo ta takzvaná šedá zóna. Ale existuje i spousta lidí, kteří neretušovali v rozhovorech, zdá se, nic, i když takové tvrzení se těžko prokazuje.
Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.
Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.
Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.
