NP č.511 > Jiné čteníNádraží & TucMartin Selner

Jsem s dětmi na Masarykově nádraží. Mají autismus a mají rády vlaky.

Sedíme na lavičce a jíme sušenky Tuc s příchutí barbecue. Jsem rád, že jedí aspoň tu příchuť barbecue, už takhle je někdy obtížné dostat do nich cokoli, co nějak souvisí s masem.

Opodál stojí prodejce Nového Prostoru. I on se snaží bojovat s nějakým handicapem. Nabízí noviny a jeho hlas se rozléhá nádražní halou. Musí být slyšet, protože tím největším handicapem je, že jste přehlížený. Má svá přání a sny, stejně jako mé děti.
„Já tady chci spát,“ vysloví se jedno z dětí. Že autisté milují vlaky, není nic nového pod sluncem, ale na přespávání na nádraží ještě nejsem připravený.
„To nebude problém, spát vás tu bude asi víc,“ odpovím mu a všímám si bezdomovců kolem.
„A co tu budeš jako jíst?“ zajímám se dál. Otočí se jen ke stánku s párkem v rohlíku a já si pomalu začínám uvědomovat, že to s tím přespáním myslí vážně.
Sny, to je to, oč tu běží. Mé děti si díky svému handicapu na Facebooku nikdy nepřečtou motivační citáty o tom, že všichni máme stejnou startovací čáru. Nepřečtou si to kvůli tomu, že ji jednoduše nemáme. Je otázka, jestli ji vůbec potřebujeme mít stejnou.
Abych řekl pravdu, vlastně neznám moc lidí, kteří by si zakládali na tom, abychom se narodili všichni se stejnými podmínkami. Dokonce spousta z nich tvrdí, že je díky tomu život bohatší. Všichni si ale naopak přejí, abychom měli stejnou možnost se s tím životem nějak popasovat.
Z reproduktorů se ozve hlas, který oznamuje odjezd jednoho z vlaků. Najednou stojíme u vlaku a čekáme, až vyrazí. „Jedete, nebo ne?“ zeptá se průvodčí.
„Ano,“ odpoví dítě.
„Ne,“ odpovím já.
„Tak si jeďte třeba dalším,“ oznámí nám průvodčí, za kterou se zabouchnou dveře. Já se cítím trochu provinile, děti si užívají odjezd vlaku.
„Tak půjdeme, ne?“ navrhnu. Děti ukážou směrem, odkud přes veškerý ten hluk je slyšet klavír, kterým si tu můžete čekání na vlak zpříjemnit. Výjimečně na něj hraje nějaká slečna, kteráskutečně hrát umí. Hraje natolik krásně, až se kolem zastavují lidé.
„Dobrý den,“ pozdraví jedno z mých dětí pána stojícího opodál. Pán se jen podívá, kdo ho zdravil, a pak se beze slova opět soustředí na klavír. Chystám se děcku říct, ať si z toho nic nedělá, ale ono si to vysvětlí po svém: „Asi mě nezná.“
„Jo, to bude tím,“ potvrdím mu jeho verzi, názor na toho pána si nechám pro sebe. Protože tím největším handicapem je, že jste přehlížený.


Martin Selner autor / Martin Selner selner84.blogspot.cz VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv