NP č.502 > Jiné čteníAutismus & prokletíMartin Selner

Každý rok v létě jezdíme s dětmi na tábor. Nějakou dobu nám trvalo prolomit prokletí, kdy jsme s dětmi mohli přijet sice kamkoli, ale všude jen jednou. Majitel ubytování nás díky stylu našeho pobytu už pak nechtěl nikdy vidět. Dnes už jezdíme třetí rok na stejné místo. Máme štěstí. I když zkuste vysvětlit autistickému dítěti nebo jeho rodičům, že mají štěstí.

Jedno z dětí se rozbrečí ještě dříve, než z autobusového nádraží vůbec stihneme vyjet. Má práce je o empatii, snažím se ho uklidnit.


„Nebreč, prosím tě. Uteče to rychle," pokusím se o obvyklou frázi.


„Zapomněl jsem doma svačinu."


„A kvůli tomu brečíš?"


„Měl jsem tam oříškovou čokoládu."


„Sakra, tu bych si dal taky," je mi nás teď líto obou.


Rodiče mávají na odjíždějící autobus, očekává se to od nich. Oni jsou vůbec v pozici, kdy se toho od nich očekává strašně moc. Během těhotenství měli devět měsíců, aby se připravili na to, stát se rodičem. Dokonce o tom existuje i několik knížek s usmívajícím se dítětem na přebalu. Nikdo vás ale nenaučí stát se rodičem postiženého dítěte.


Jen co vyjedeme z Prahy, zbylé děti instruuju, aby si svačinu nesnědly hned. „Máme před sebou dvě hodiny cesty," snažím se odůvodnit svůj požadavek. Samozřejmě už nikdo z nich svačinu nemá.


Během cesty se snažím děti trochu navnadit na to, co nás během tábora čeká. Vyprávím jim, kam všude se půjdeme podívat. „V okolí je několik rozhleden, je z nich krásný výhled," uzavřu svůj motivační proslov.


„Doufám, že to není do kopce," vysloví jedno z dětí své obavy.


Pokaždé jsem překvapený, jak se děti během tábora chovají docela jinak. V batůžku mají kromě hraček samozřejmě i svůj autismus, ale některé chování přece jen zůstane v Praze. Na táboře ho nepotřebují. Všude kolem bude jen příroda a méně lidí představuje i menší nebezpečí.


Cesta je pro děti dlouhá, takže ke konci už začnou zlobit.


„Jestli budete dělat bordel, tak půjdete pěšky," pohrozím jim.


„Aspoň se vyčurám," vrátí se mi jako bumerang.


Zanedlouho vystupujeme. Na děti i sebe jsem hrdý, jak jsme cestu zvládli.


Až se začne dětem stýskat, přijdou první pohledy od rodičů. A až se začne stýskat mně, pokusím se vzpomenout, proč jsem kdysi svoji práci začal dělat. A hlavně pro koho.


Martin Selner autor / Martin Selner selner84.blogspot.cz VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv