Takoví jsme byli zaostalí. Dnes když dělá někdo víc věcí najednou, tak dělá „multitasking". Zadaří-li se, tak dokonce „multitaskuje".
Ten rozdíl v názvosloví je důležitý. Když jste totiž dělali víc věcí najednou v časech šumáku a televizních přestávek s hrajícími si koťaty, dělali jste to proto, že jste byli nemehlo, budižkničemu, přetrhdílo, levák, jelito, případně vám byla diagnostikována lehká mozková dysfunkce. Když však „multitaskujete", konáte cosi epochálního. Neboť k multitaskingu nás prý všechny vycepovala nejpokročilejší technologie naší doby. No ano, všechny „ty internety" a displeje z tekutých krystalů, jež objevil zapomenutý pražský rodák Friedrich Reinitzer (abych si taky zamultitaskoval), nás prý svedly k tomu, že už se dnes nesoustředíme a jsme všichni přetrhdíla, která mají na liště deset otevřených oken, skáčou z jednoho do druhého a ve výsledku je z toho jen zánět karpálního tunelu.
Dlouho jsem byl k rozhodujícímu rituálu našich časů, takřečenému multitaskingu, vysoce tolerantní. Nepřišlo mi, že by odnaučoval lidi myslet, jak nás strašili angažovaní experti, neboť jsem si byl zcela jist, že lidé myslet neuměli ani v časech šumáků, ani v časech jakkoli svěcených vod, a angažované experty všech časů z toho nevyjímám, právě naopak. Taktéž jsem netrnul hrůzou, že nám multitasking a všeobecná kolektivní porucha pozornosti zabrání stvořit nějaká velká díla, neboť dobře znám ty, co by ta velká díla chtěli napsat, a vím, že bude mnohem ekologičtější, když do jedenáctého, textověeditorového okna na liště, napíšou díla malá, ba co nejmenší.
Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.
Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.
Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.
