NP č.506 > KulturaSní androidi o obětních beráncích?Ivan Adamovič

Jaké je pokračování Blade Runnera? A proč to film schytal od Asiatů přes feministky po teenagery? Osobní recenze Ivana Adamoviče.

Legendární sovětský režisér Andrej Tarkovskij jednou řekl, že když točí sci-fi, snaží se, aby se držela co nejblíže nám známé reality, jinak divákovi uteče do neskutečna. Možná měl tuhle poučku na mysli Ridley Scott, když po vydařeném snímku Vetřelec vstoupil podruhé do sci-fi řeky v roce 1982 s noirovým futuristickým thrillerem Blade Runner. Produkčně nákladný film zpočátku téměř propadl.

 

Kdo má něco proti? Všichni?
Nicméně když za Scottem v roce 2011 přišli producenti z filmové společnosti Alcon s nabídkou udělat pokračování, řekl prý režisér, že na toto setkání čekal 35 let. Chtěl režírovat sám, ale závazky na jiných filmech mu to neumožnily. Proto chtě nechtě musel akceptovat Kanaďana Denise Villeneuva (Příchozí). Oba sdíleli zálibu v uměleckých, někdy až vyumělkovaných filmových obrazech. Horší to bylo se scénářem. Ten má sice skvělé nápady, ale většina kriticky uvažujících diváků se shodla na tom, že je prostě příliš doslovný. Co jednička naznačovala a spíše zatajovala, to dvojka rozebere do nejmenšího detailu. Dialogy jsou neskutečně patetické a opět dovysvětlí vše, co by náhodou mohlo někomu v ději uniknout.


Počáteční nadšené kritiky vystřídala studená sprcha v kinech. Návštěvnost byla chabá a nároky kvůli skvostné jedničce příliš vysoké. Dvojka se navíc brzy stala obětním beránkem nejrůznějších skupin s pocitem menšinovosti a slízla to snad za celý Hollywood. Nejdřív se ozvaly ženy. Sice film neviděly, protože na něm nebyly, ale proč asi na něm nebyly? Protože to je veskrze chlapský film, hraný muži, vyrobený pro muže. A když se v něm objeví žena ve větší roli, je to buď počítačový program, nebo bezcitná androidka. Po ženách zabouchaly na dveře oddělení stížností mladí. Že prý je film plný odkazů na původní snímek, ale copak my jsme mohli vidět a prožívat film natočený dříve, než jsme se narodili? V podstatě film pro pamětníky? My vám kašleme na mladého Harrisona Forda, my ho známe už jen jako dědu!

 

Jsme jen paměť
Palbu kritiky pak převzali bojovníci za politickou korektnost. Snímek je plný asijských motivů... ale ne Asiatů! Taková xenofobie! No a do čtvrtice všeho dobrého – samozřejmě feministky. Film o budoucnosti vězí svým podáním žen hluboko v minulosti. Říkají. Když ženské hrdinky, tak magorky, virtuální společnice nebo prostitutky. Není snadné být v dnešní době vypravěčem příběhů. Pro mě je Blade Runner 2049 filmem o paměti a o médiích, což jsou ostatně velmi blízká témata. Média přenášejí naši paměť mimo naši tělesnou schránku. Svým způsobem jsme pouze paměť a nic jiného – alespoň dívka Joi je bytost redukovaná na shluk dat v paměti systému nebo přenosného média. Vydává se do ohrožení života, když svou existenci omezí jen na „flashku". Moment, copak se nemohla uploadovat do cloudu? Nemohla protože... ve světě Blade Runnera neexistuje internet. Kdyby existoval, hrdinové by ho používali.


Originál jako hodnota
Takhle jsou hrdinové autonomními agenty v realitě. Všimněte si, jak často pracuje agent K s médii nejrůznějšího typu. Chodí a poptává se. Jde do archivu. Hrabe se v jakýchsi paměťových destičkách. Kukátkem nahlíží do něčeho, co prostě vypadá jako čtečka mikrofiší. Využívá paměť radiace otištěnou v dřevěném koníkovi. Podobně jako u původního filmu nahlíží do obrazu a vidí v něm hloubku, což je přesně to, v co vypravěči obrazem doufají. Je tu využíváno dokonce i médium DNA. Přes všechnu bezvýchodnost je nový Blade Runner pozitivní v tom, že neukazuje svět zcela rozpuštěný v simulakrech bez vnitřku, v obrazech obrazů. Pořád tu existují pojmy jako originál, skutečná vzpomínka či důkaz existence. Ve světě prchajícím do virtuality to není málo.


autor / Ivan Adamovič VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Umění na půl cesty / Ivan Adamovič > NP č.520 > Téma čísla Jedenáctitisícový Humpolec má od letošního dubna galerii, jakou mu může závidět i Praha. Popřípadě Brno. číst dále Krásná geometrie / Ivan Adamovič > NP č.530 > Příběh Ikonické geometrické kompozice Zdeňka Sýkory mizejí z veřejného prostoru. Jeho žena Lenka neúnavně bojuje za jejich záchranu. číst dále Vydechněte si! / Ivan Adamovič > NP č.509 > Kultura Víte, že metro má své plíce? Většina z nás zná jejich výdech, prudký nápor vzduchu v některých stanicích, třeba na Vltavské. Známých je také několik výdechových komínů či „povrchových kiosků“. Teprve publicista Jan Charvát ale provedl důkladnou vizitu celého tajuplného systému. číst dále

Nejčtenější články z tohoto čísla

Autismus & cukrárna / Martin Selner > NP č.506 > Jiné čtení Rád své děti beru někam, kde autistu běžně nepotkáte, protože si myslím, že to prospívá oběma skupinám – jak zdravým lidem, tak ve finále i mým autistům. Pro obě skupiny to ale může být velice náročné, vzájemný střet se tedy snažím mírnit různými nástroji. Jako užitečný nástroj se naposledy ukázal jahodový řez. číst dále Kam chodí vlaky na záchod / Jakub Yellen > NP č.506 > Téma čísla Při cestách po železnici nám vždycky vrtalo hlavou, kam všechny ty vlaky chodí na záchod, když se jim naplní jejich vakuová bříška. Zašli jsme se na to přeptat do depa kolejových vozidel v pražské Michli. číst dále Hurá! Mašina! / Redakce > NP č.506 > Téma čísla Kolem železnice se tetelí taková intenzivní, čímsi neodolatelná a neodbytná aura. Jako by nějakou magnetickou silou k sobě tato aura přitahovala vše, co se kolem ní mihne. číst dále Singularita přijde do roku 2045 / Darek Šmíd > NP č.506 > Novinky / Technoskop Spojíme superinteligenci s vlastními mozky, nebo si ji necháme utéct? číst dále
celý archiv
//