NP č.504 > Jiné čteníZmrzlina & kozyMartin Selner

Nastupuju s dětmi do autobusu. Probíhá standardní scénář, kdy nás půlka autobusu chce pustit sednout a ta druhá půlka se tváří, že nás nevidí. Beru děti na zvířecí farmu, aby taky viděly, že existují i jiná zvířata než tučňáci z Madagaskaru.

Logicky se ptají, proč tam vlastně jedeme. „Budou tam různá zvířátka – krávy, kozy, prasata..." snažím se vzpomenout si na všechno, co bychom tam mohli potkat.


„Možná i zmrzlina, že jo?" napadne jedno z dětí.


První stádo, které na farmě spatříme, je mateřská školka. Mé děti je zdraví. Ale na některých členech stáda jsou vidět určité rozpaky, protože pozdrav neopětují. Rozpoznaly, že mé děti nejsou úplně standardní. Nemám jim to za zlé. Když se s něčím nepotkávám, taky nevím, jak k tomu

přistoupit. Slíbím si, že sem budu děti vodit častěji.


Odvádím je tedy ke kozám. Od koz už vím, co můžu čekat.


„Co to je?" zkouším je.


„Koza."


„Koza nám dává mlíko a z něho vyrábíme třeba sýr. A když je to koza, tak to bude jaký sýr?"


„Plátkovej?"


„Kozííííííííí!" napomenu je. Výraz ty vole pronesu jen v duchu.


Pomalu se přesouváme dál a já spoléhám na to, že prasata nám přinesou větší štěstí. Jedno z dětí cestou zakopne o kořen stromu, což by mi normálně nevadilo. Ale kořen měl takovou velikost, že je pravděpodobně vidět i z vesmíru. Já i dítě chvíli přemýšlíme, jestli přijde pláč.


Pomáhám mu na nohy. Ukazuje mi špinavé kalhoty. „Vypadáš jak prase," zhodnotím stav jeho oblečení. „Tak si pojď najít chlívek." Začne se smát.


Chvilku jdeme spolu za ruku. Po každém pádu je dobré mít se koho chytnout. Věřím, že je to v tuhle chvíli pro něj užitečnější než pláč. Pohladí mě. Pro mě je to signál, že chce, abych ho pohladil já. Když to udělám, uleví se mu. Cestou přemýšlím, co je větší umění – zda někoho pohladit, nebo si o to pohlazení říct.


Před námi se objeví chlívek s prasaty. Děti jsou pochopitelně nadšené, protože to tu příšerně smrdí. Některé nemohou pochopit, jak ta prasata můžou žít v takovém svinčíku. Poté, co jsem jim připomněl, jak vypadá jejich pokoj, jim to tak nepochopitelné už nepřipadá.


„A co jedí prasata?"


„Všechno."


„To jsou jak brácha," vzpomene si jedno z dětí na domov.


Při odchodu si všimnu, že některé děti mají na sobě tolik špíny, jako by na farmě strávily celý měsíc. Je to až umění se za tak krátkou chvíli zprasit. A pokud ne, říct si o pohlazení je už umění určitě.


Martin Selner autor / Martin Selner selner84.blogspot.cz VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv