NP č.499 > Téma číslaPísně, které odpojují hlavuBenjamin Slavík

Úvaha o vhodné hudbě k běhání, v níž nezazní jméno jediného interpreta

Je to notoricky známý obraz: běžící postava se sluchátky v uších. Jako by běhání bylo s poslechem hudby pevně spojeno; jako by ani nešlo vyběhnout a při tom si nepustit nějakou hudbu.

 

Jenom těžko lze sestavit nějaký ideálně platný běžecký playlist; každý má jiný vkus, všichni na estetické podněty reagují jiným způsobem. Někoho stejná píseň dojme, někoho požene vpřed, někoho připraví ke spánku, někoho smrtelně znudí. Navzdory tomu se však lze pokusit stanovit obecná kritéria hudby vhodné k běhu. Do takto určených předpokladů si pak bude každý moci dosadit ty své vlastní tracky.


Předpokladem dobrého běhu je plynulost, pravidelnost a pevná frekvence. Není ani tak podstatné, zda je běh rychlý nebo pomalý, spíše je třeba, aby reprodukoval určitý vzorec navazujících pohybů těla. Aby prostě stále opakovaně nekončil a nezačínal. Tento nárok pak tedy neuspokojí experimentální hudba, takové skladby jsou totiž plné různých zlomů, nenávazností, srážek různých harmonií spíše než jejich přirozeného rozvíjení. Mnohem pravděpodobněji naopak bude použitelná hudba, které vládne pevný rytmus. Taneční tracky na základě této logiky mohou pomoci odpojit hlavu a mobilizovat tělo, elektronické beaty dost možná samy povedou pohyby běžce, aniž by o nich musel jakkoli přemýšlet. Hiphopové skladby k takovému principu připojí dále třeba chytlavé slogany a spousty zábavně znějících řetězců sprostých slov. Všichni podobné prázdné, a přitom plné hlášky máme rádi. Současná popkultura je na nich do značné míry založená. Moderní francouzská filozofie jim říká simulakra.


Ačkoli ideální zvukový podklad dobrého běhu vyžaduje přítomnost určité „mechaničnosti“, stále neplatí, že taková hudba by neměla být nositelem emocí. Jde spíše o to, že některé hudební emoce se pro běhání hodí více než jiné. Taková selekce se pak nabízí úplně sama: pozitivní energie udrží běžce v pohybu spíše než ty negativní. Zároveň ale nemusí být neefektivní zkusit běhat při poslechu kapel, jejichž estetickým programem je zachycení stavu snění a vytržení z reality. Samotná psychoanalýza „snovou práci“ klasifikuje jako stav mezi bdělostí a spánkem. Podobné přechodové fázi by pak dost možná mohlo odpovídat také rozpoložení běžce. Ten se nezamýšlí nad okolním děním, svým způsobem je mimo realitu. Stále ji nějakým způsobem registruje, sám se však na ní nepodílí, spíše jí tak nějak proplouvá. Hudební tip lze tedy směřovat ke skupinám žánru shoegaze. Jejich písně totiž většinou obsahovaly pevný rytmus, ale zároveň posluchače braly pryč z reality. A protože obraz běžce je notoricky spojen s obrazem úspěchu nebo vítězství. Představu jakéhokoliv triumfu pak hudebně ilustrují popové písně. Komu jinému než vítězi by se navíc pouštěla „vítězná popová skladba“? Není pak náhodou, že takové písně, tedy popové hity, zároveň uspokojí dva výše jmenované předpoklady hudby k dobrému běhu: pevný rytmus a pozitivní emoce.

 


autor / Benjamin Slavík VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv