Muži si hrají na cyniky a ve skutečnosti všechno moc prožívají. Fotbal, sex, politiku, dějiny. Dokonce i tu lásku. Ženy jsou pomlouvány, že jsou romantické, ale zamilovaná žena jen napodobuje romantiku, kterou viděla v televizi, aby si vyzkoušela, jaké to je a jestli by náhodou o něco nepřišla, kdyby to neměla. Zamilovaná žena je jako zákaznice zkoušející si v krámě klobouky. Do zrcadla se tváří, že je Julia Roberts, ale někde hluboko v sobě stejně ví, že je Nováčková. Zamilovaný chlap je proti tomu nemocné zvíře. Zamilovanost je u muže psychická choroba. On neví, že je Nováček. On to nehraje. On se v tom vážně plácá. A tak je to i s fotbalem, sexem, politikou a dějinami.
Ovšem pozor, jakkoli je žena bytostí realistickou, a tedy pokrokovou, neznamená to, že nepodléhá vůbec žádným iluzím. Právě naopak. Přestože Nováčková ví, že je Nováčková, přestože si dává svíčky na vanu jen proto, že to viděla u Rosamundy Pilcherové, a ve skutečnosti mezi svíčkami dumá o hypotéce, jeden strašlivý mýtus, jedna děsivá iluze je do ženské duše vpletena. Nazývám to mýtus kompatibility. Je to představa, že někde je někdo, kdo je „pro mě jako dělaný“. Fatalisticky řečeno, „kdo je pro mne určený“. „Koho mám potkat“. Moje „poklička vyrobená pro můj hrnec, která se kdesi ztratila a teď je třeba ji ve světě najít, aby do hrnce nepršelo a sada značkového nádobí byla kompletní, plnohodnotná a ekologická“. Existují ženy, které tvrdí, že vědí, že svět je jen velký chaos, kde žádná poklička na žádný hrnec stejně nesedí, přesněji kde do sebe narážejí mixéry a brusky na plech, které nevědí, co si spolu mají počít. Ovšem kdesi hluboko v sobě tomu stejně nevěří. Kdesi hluboko v každé ženě sálá mýtus pokličky a racionální a uspořádané plány pokrokových žen strhává do propasti šílenství.
Carl Gustav Jung tomu říkával numinózum – něco, čemu věříme, i když o tom nevíme, ba i když tomu věřit nechceme. Ženy mají numinózum jen jedno. Muži jich mají hafo. Pořizují si je do sbírky: že musejí něco v životě dokázat (třeba přejet trabantem poušť Kalahari, i když nikdo neví, k čemu to je), že musejí bojovat za ideály (třeba za revoluci, i když se jí ve skrytu duše bojí jako čert kříže), že musejí něco prožít (třeba se válet ve zvratcích po rockovém koncertě), že musejí něco vyhrát (aby si mohli dát doutník, po němž se budou válet ve zvratcích), že musejí něco vytvořit (byť by to byl model Suchoje Su-24) apod. Jenže to víte. Jsou to tak očividné hovadiny, že ač jim nelze nevěřit, časem stejně zkorodují. Sleze jim lak. Zralý chlap ten vrak v sobě sice nemůže úplně odvézt na skládku, ale chodí kolem něj tiše, nevšímavě, byť s jistou pietou. Ale numinózum pokličky jen tak nezreziví. To je sedm metrů vysoký železný sloup v mešitě Kutub Minar v Dillí, který již několik tisíc let nerezne. Erich von, co jsem ho čítával v době, kdy jsem v sobě ještě neměl vrakoviště, tvrdil, že nereznoucí sloup dovezli mimozemšťané v talíři. Jestli sem zavlekli i pokličkovou infekci, netuším. Ale kam se hrabe ebola a všechno to ostatní, co si čas od času vymyslí farmaceutické firmy, aby jim stoupla cena akcií.
Numinózum vyléčit nelze. Ale snad je to dobře. Kdyby firma Bayer jednou vyvinula vakcínu proti syndromu kompatibility, mohla by nechtěně zabrat i na numinózum, které sdílíme všichni. Na víru, že my, lidský rod, nejsme jen smetí. Nevím, nevím, co bychom pak dělali. Nechť raději iluze zakouzlují, co zakouzlovat mají…
