NP č.479 > Téma číslaZ trpaslíka obremFilip Malý

Čekají ho světlé zítřky, nebo může Slunce znenadání zhasnout a lidstvu zbydou jen oči pro pláč?

Není to tak dávno, kdy byli lidé přesvědčeni, že je hvězdná obloha statickou kulisou obklopující Zemi a že roli svrchovaného dirigenta veškerého nebeského pohybu sehrává tajemný prvotní hybatel, Bůh. Když pomineme nejrůznější předkřesťanské kulty, přisoudila na dlouhých patnáct století ptolemaiovská představa vesmíru Slunci úlohu pouhé zemské oběžnice mezi Venuší a Marsem. Jak známo z Danta, v tomhle do středověku přetrvávajícím kosmologickém modelu vypozorovaném z pohybu planet zbylo dost místa i na devět pekelných kruhů a nebeský ráj kdesi za Saturnem. Teprve na začátku 16. století se výsadní pozice Země nejen otřásla, ale i rozpohybovala. Církev sice kacířskou myšlenku heliocentrického uspořádání planet, která nutně zamávala také chápáním postavení lidstva v kosmu, nepřijímala s nadšením, ale přes různé peripetie už za tři století oficiálně připustila, že by na ní něco mohlo být, když z indexu zakázaných knih vyškrtla zásadní Koperníkův spis De Revolutionibus. Doba pokročila a dnes už víme, že Země není nejenom středobodem vesmíru, ale že i naše Slunce je v podstatě drobek, chudý příbuzný mocnějších hvězd, navíc z galaktické periferie.

 

Prach z prachu

Z hlediska stáří je Slunce, dalo by se říci, v nejlepších letech. Se svými 4,6 miliardami odsloužených let je totiž přibližně třikrát mladší než vesmír sám a do doby jeho konečné expirace mu minimálně jednou tolik zbývá. Slunce se zrodilo, jak astrofyzikové rádi poeticky říkají, z nenápadného prachového mračna, jakéhosi chuchvalce hmoty, který se zprvu líně otáčel kolem své osy a současně se vlivem vlastní přitažlivosti smršťoval. Právě v jeho středu se nakonec Slunce zformovalo, přičemž spotřebovalo většinu kosmického smetí, z něhož je naše sluneční soustava tvořena. Zbývající titěrné promile hmoty pak padlo na vše ostatní, co je v naší sluneční soustavě k vidění.

Díky rozvoji spektrometrie a jaderné fyziky dnes docela dobře tušíme, jak náš domácí tzv. žlutý trpaslík i jeho vzdálení příbuzní z jiných částí vesmíru fungují. Viditelně začal zářit teprve poté, co byla vlivem rostoucí hustoty a tlaku v jeho nitru zažehnuta termonukleární reakce, při níž se slučují čtyři vodíková jádra do jednoho jádra hélia a první svazek uvolněné energie v podobě záření se za značných porodních bolestí dostal až na sluneční povrch. Světlo sice, jak známo, cestuje celkem svižně a třeba vzdálenost od Slunce k Zemi si ukrátí za slušných osm minut (svítí ještě?), přesto se první fúzí vzniklé paprsky prodraly ven až po deseti milionech let, díky nekončící sérii částicových srážek uvnitř slunečního nitra.

 

Umořeni Sluncem

Zdálo by se, že Slunce má svého paliva takřka nevyčerpatelné zásoby, neboť z hlediska hmotnosti jej tvoří ze tří čtvrtin právě vodík – zbytek pak připadá na heliový „popel“ a jen dvěma procenty jsou v něm zastoupeny všechny ostatní prvky. Pravdou ale je, že v jeho jádru, které je od termonukleárně neaktivní slupky prozatím neprostupně izolované, zbývá vodíku už jen něco málo přes třicet procent. Až za nejméně pět miliard let „dohoří“ i jeho poslední zbytky, začne se jeho jádro vlivem drtivé gravitace opět smršťovat, ohřeje se na desetinásobek své současné teploty, čímž se z odpadního hélia stane palivo druhé generace, a současně dojde k zažehnutí přeměny vodíku na hélium i ve vnějších slunečních vrstvách. Tou dobou se z titěrného trpaslíka stane rudý obr. Otesánek, který jistě schramstne Merkur i Venuši, a pokud Země ujde jejich osudu, ohřeje se stejně do té míry, že dojde k odpařování oceánů a život, jak jej známe, přestane být možný.

Tak jako v životě, i ve vesmíru platí, že obezita není známkou vitality a zárukou dlouhověkosti jsou naopak střídmé tvary. Slunce sice není nijak masivní hvězdou, přesto se svou životností pohybuje ve vesmíru v pásmu podprůměru. Úspornější hvězdy, kterých je zdaleka nejvíce, se mohou klidně dožít i sta miliard let, zatímco ty násobně mohutnější svítí jen desítky milionů let. Předposlední, důchodové stádium čeká Slunce po spotřebování veškerého paliva. Jeho jádro se scvrkne do tělesa menšího než Země s obrovskou hustotou, vnější slupky vyvrhne do prostoru, a než se stane „mrtvým černým trpaslíkem“, bude několik set miliard let postupně chladnout.

 

Zlé dvojče?

Přinejmenším pár let tak, zdá se, lidstvu na vyřešení lapálie s rozpínajícím Sluncem zbývá. I když do té doby se mohou vynořit i zásadnější výzvy, ať už v podobě mimozemské invaze zlodějů těl nebo neochvějného člověčího puzení přetvářet svoji domovskou planetu do stále méně obyvatelné podoby. Přítrž všemu by však mohl učinit ještě jeden astronomický koncept, jímž se ještě před pár lety vědecké kruhy seriózně zabývaly. Jde o sluneční dvojče, záhadného červeného trpaslíka s výmluvným názvem Nemesis, velmi zvolna obíhajícího okolo naší centrální hvězdy, který s sebou v okamžiku přiblížení ke Slunci přináší zkázu v podobě ze svých drah vychýlených komet a asteroidů.

Předpoklad existence Nemesis přitom nevychází z nebeského pozorování (měla by být schovaná za Sluncem), ale ze zjištění paleontologů, že mezi posledními dvanácti přírodními katastrofami, které na Zemi zlikvidovaly většinu tehdejšího života, je s jistými odchylkami znepokojivá časová pravidelnost 27 milionů roků, což představuje dobu jednoho oběhu onoho hypotetického smrtícího červeného trpaslíka okolo Slunce. NASA sice v roce 2011 vydala zprávu, že se ve světle posledních pozorování jeví existence Nemesis jako nepravděpodobná, ale člověk nikdy neví...


autor / Filip Malý VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Princezny s b rokovnicí / Filip Malý > NP č.488 > Téma čísla Japonský režisér Hajao Mijazaki, legenda anime, ohlásil v listopadu svůj triumfální návrat k celovečerním kresleným filmům pro děti i dospělé. Co lze vysledovat za uplynulé čtyři desítky let jeho výjimečné tvůrčí éry? číst dále Z trpaslíka obrem / Filip Malý > NP č.479 > Téma čísla Čekají ho světlé zítřky, nebo může Slunce znenadání zhasnout a lidstvu zbydou jen oči pro pláč? číst dále

Nejčtenější články z tohoto čísla

Sluneční bláto / Zuzana Brodilová > NP č.479 > Téma čísla Sluníčkář se loni stal nálepkou roku. Značkovat každého, kdo odmítá vlnu rasistické nenávisti a nebojí se uprchlíků, je stupidní. I nenávist ale někdy patří k životu. Jak udržet rovnováhu mezi růžovým slizem a všeobjímající záští? číst dále Vontové a postvontové ve městě / Pierre Hibšman > NP č.479 > Referát Dneska děti ulice stahují nízkoprahové kluby. Dřív je polykaly samosprávné party kluků (i holek), pro které dobrodružství nekončilo zavřením knížky. číst dále Rodina je můj život / Tomáš Havlín > NP č.479 > Uličníci Prodejce Nového Prostoru obvykle navštěvujeme v Praze nebo v Brně. Za Annou Stojkovou jsme se však tentokrát vypravili do Olomouce. číst dále Císař pán je vůl! / Tomáš Schejbal > NP č.479 > Téma čísla Pokuta za urážku policisty nás vrací do zašlých časů, kdy se zneuctění autority majestátu trestalo v lepším případě žalářem. číst dále

Chci pomoci konkrétním lidem bez domova a v nouzi

Podívejte se profily našich nejlepších prodejců, kterým nechybí zodpovědnost a poctivost, ale chybí jim zázemí, oblečení, obuv nebo nějaká speciální pomůcka, aby se mohli cítit spokojeně a žilo se jim lépe. Našim prodejcům můžete přispět na jejich konkrétní potřeby nebo přání.
Chcete se o jejich osudu dozvědět víc? Děkujeme všem dárcům.

celý archiv
//