NP č.479 > ReferátVontové a postvontové ve městěPierre Hibšman

Dneska děti ulice stahují nízkoprahové kluby. Dřív je polykaly samosprávné party kluků (i holek), pro které dobrodružství nekončilo zavřením knížky.

O mýtických Stínadlech a „bouřlivém a klokotavém životě chlapců v jejich uličkách a zákoutích“ bylo napsáno mnohé: přesné ostatky odpovídající špinavé čtvrti organizovaných děcek dělníků z jatek nikdo neobjevil a stává se obecně známým faktem, že podoba knižních Stínadel čerpá z vícera zdrojů a je kombinací genia loci a dětských vzpomínek autora na více než jednu čtvrť či město. Není ovšem důvod ke zklamání: dětští buřiči, kteří se chtěli organizovat sami a uniknout všednímu a rutinnímu světu dospělých, tu byli před Foglarem i po něm. V některých městech a čtvrtích, o kterých se jako o potenciálních Stínadlech mluví, něco opravdu od konce devatenáctého století klokotalo a dosud klokotá.

 

Tíha odkazu

Doba, kdy šlo klíčovou informaci o dění v tajemných uličkách najít ve formě nápisu na zdi synagogy nebo kostela, je sice pryč, ale přesto v určitých pražských lokalitách i dnes s trochou času a trpělivosti můžete dojít pocitu, že někde kolem ještě něco bublá. Když se zrovna nenecháte srazit segwayem, můžete nalézt třeba obecné, trochu zoufale melancholické zvolání typu „Vontové, kde jste?“ (a hned u něj suchou odpověď: „Na druhé straně řeky“) nebo tradiční „Žlutá je barva naše!“, ale třeba také plakáty zvoucí na různé více či méně insidersky znějící setkání.

Dost toho taky nabízejí toulky hlubinami internetu. Některé informace a diskuze, které by vám přispěly k vytvoření obrázku o spiklenecké síti autonomních part, lze dohledat na nerdských a v době sociálních sítí roztomile prostě působících informačních webech. Pozadu ale informačně nezůstávají ani youtube nebo facebook: nová doba si žádá nové komunikační kanály a nápis křídou prostě lajky nedostane.

Metodě pronikání hlouběji a hlouběji do víru informací a středu dění, snaze mít něco společného nebo alespoň zahlédnout ty pověstné maníky se špendlíky na klopě a získat indicie do skládačky mýtu, se říká pátračství. Téhle náročné disciplíně, která si je sama sobě cestou i cílem, značně napomohla a informační vakuum dané vontskou přísahou o mlčenlivosti vyplnila kniha Mýtus zvaný Stínadla z roku 2010, která rozkrývá organizační struktury part od devatenáctého století do let devadesátých před příchodem milénia, popisuje možné informační zdroje a propírá různé foglarovské mýty. Ve vontských kruzích, aktivních v letech osmdesátých, vyvolala bouřlivé diskuze o tom, zda přemíra informací sepsaná do knihy očividně někým z vnitřních vontských kruhů nepopírá zmiňovanou mantru nevyzraďme nic, co víme. Odpověď může nabízet třeba youtube kanál Naše Stínadla, kde v jednom z videí mimo jiné zazní: „Pokud o tajemství nikdo neví, tak přestává být tajemstvím nebo generace našich předchůdců pomalu mizí a tíha odkazu padá na naše ramena.“ Několik Vontů se nám podařilo kontaktovat.

 

Dobré i nedobré vlastnosti

„Vontská organizace je svoboda od dospělých, od jejich nařízení ve škole i v oddílu,“ vysvětluje Bernard rozdíl mezi Vonty a např. skauty či junáky. „Nikdo se tě neptá na pravé jméno, na to, kolik je ti let… Můžeš projevit organizační talent, dobré vlastnosti. Nebo nedobré. Anebo dobré i nedobré.“

Party dětí z prostředí pražského Františku (tzv. Františkáni) či okolí Petrského náměstí (tzv. Petráci), které spolu vedly na přelomu 19. a 20. století mnohaleté vřavy, potkával osobně i Foglar a na jednu z jejich vzájemných příhod vzpomíná Jiří Zachariáš, autor jeho životopisu: Foglar byl, tenkrát jako skautský vedoucí, navštívit se svým oddílem Dvojka petrské kino Sibiř, kde se toho večera promítala napínavá kovbojka, a návštěvníci trnuli v očekávání bouřlivého děje. V průběhu promítání vtrhl do místnosti jakýsi mladík a hřmotně zařval: „Jiřčáka unesli kluci z Františku! Jdeme na ně! Fofrem!“ Kino se následně kompletně vylidnilo a do té doby soustředěný dav se vydal vstříc vřavě v cizí čtvrti. V sále osiřeli jen ukáznění členové Dvojky s Jestřábem, který, fascinován i lehce rozčarován z chování té neuchopitelné smečky, mohl začít střádat literární plány. Jeho příběh stínadelských Vontů, který pak formoval generace, byl příběhem o často neukázněných a hrubých mladících, nicméně mimořádně schopných v obraně svého teritoria, které je potřeba ukáznit a nasměrovat na správnou cestu, k čemuž jim mimochodem pomáhali i samozvané Rychlé šípy. Vztah mezi těmi, kdo vontstvím žili, a samotným Foglarem byl vždy složitější. „Jak pedagogické usměrňování, tak rádoby ‚šťastný‘ konec celého díla na mě působil velmi slabým dojmem. To byl svět dospělých, ze kterého jsem se snažil uniknout,“ říká Bernard. Přes kritiku nebo pozdější odklon od foglarovského pojetí mnoho Vontů přiznává, že jsou mu za leccos vděční. Nejen je, ale i celé hnutí zásadně nasměroval.

 

Františkáni, Haštaláci, Petráci

Podobnost žlutého špendlíku a židovské hvězdy, určitá semknutost a uzavřenost či společné rituály uprostřed společného, od zbytku města odděleného prostoru – to všechno může vést k domněnkám o tom, zda inspirací pro knižní Vonty nemohli být také Židé z pražského josefovského ghetta počátku 19. století. Argumentů, které ale existenci podobného, systematicky organizovaného hnutí v této oblasti vyvracejí, je ve výsledku víc než spojitostí. To ovšem nic nemění na tom, že určité party se znaky organizovaných dětských tlup se tu pohybovaly, např. již zmínění Františkáni či Petráci.

Důvodem pro intenzity jejich půtek, které jinak byly mezi dětmi z různých čtvrtí běžné, byla jakási zášť rodičů františkánů, předávaná generaci jejich dětí. Zatímco honosnější čtvrť Petráků se mohla chlubit okrasnými mlýny, píše Miloš Zapletal v zmíněné knize Mýtus zvaný Stínadla, Františkánům musely stačit jejich často rozpadající se chajdy, omšelý klášter a tamní nemocnice U Milosrdných. O to silnější byla ale jejich kolektivně utvářená identita a chuť do boje. V organizovanosti ale nezaostávali ani Petráci. Rozdělovací třídou, která tvořila hranice jedné a druhé čtvrti, jim byla dnešní Revoluční ulice a na větší z některých bitev se sem, ať už jedné či druhé straně, sjížděli na pomoc i party ze čtvrtí, které s nimi jinak byly ve sporu.

 

Postvontové mezi námi

Období skupin postvontských, tedy těch, které vznikají až po vydání prvních knih se stínadelskou tématikou, zahajuje v padesátých letech tzv. VOV (Velká obec vontská). Ta je navzdory svému názvu velikostí poměrně skromná a de facto ji tvoří jedna chlapecká parta s klubovnou na Starém městě, inspirovaná stínadelskou tématikou. Už před jejím vznikem je ale město hustě protkáno dětskými skupinami inspirovanými čerstvě vydanými díly a nápor zažívá i redakce Mladého hlasatele. I v šedesátých a sedmdesátých letech se v „uličkách“ objevuje stále větší množství pátračů. Rozmach a „zlaté časy“ ale přicházejí s osmdesátými lety.

Dochází k předání mezigeneračních zkušeností, vontské hnutí tvoří mimo jiné i kluci a dívky z neof iciálních skautských oddílů, které láká možnost úplné autonomie, které se jim jinde nedostává. Informace se předávají formou papírků a vzkazů na zdech, pořádají se hry ve městě i za ním, na plácku Anenského náměstí v Praze se pravidelně schází několik desítek lidí. Ustanovuje se větvitá organizační struktura, na jejímž vrchu je Vontská rada a Velký Vont, pátrá se po minulosti města a lidí v něm, v něčem se navazuje na tradice, rozvíjejí se ale i svátky a zvyklosti nové. Ptám se Cecila, jakou roli hrála v dětské organizaci hierarchie. „Byla to vždy vlčí smečka, takže podstatnou. Ale vyplývala z přirozeného uspořádání klukovského světa,“ vysvětluje jedna z výrazných postav tehdejšího období. „Formálně byli různí předsedové, místopředsedové a tajemníci, též radní, ať už se nazývali jakkoliv. Jejich akceschopnost ale nemusela odpovídat honosnému názvu jejich funkce,“ doplňuje Bernard.

S návratem foglarovských knih do oficiální distribuce a příchodem devadesátých let se na Městě pohybuje stále větší počet lidí, mezi jednotlivými frakcemi a proudy vznikají spory, ať už teritoriální nebo filozofické. S otevřením hranic se začínají stávat nepřáteli i bloudící turisté. Hnutí se postupně rozpadá a v průběhu let mizí z ulic. O slovo se symbolicky přihlásí v roce 1997, kdy z rozsáhlé výstavy Po stopách Rychlých šípů neznámá parta ukořistí ježka v kleci a první dětský deník Jaroslava Foglara; ve vitríně po ní zůstává dopis, černé brýle a žlutý špendlík. Věci dodnes policie nevypátrala.

 

Dění na cestě

Vontové ale zcela nevymřeli. Pohybují se mezi námi. Prodávají nám zboží v obchodech, pokutují nás za špatné parkování. Možná jste některého z nich právě potkali v metru. A v ulicích se o slovo hlásí nové party.

Výsledkem snahy zachovat odkaz hnutí je také vznik sdružení Vontové Františku, které reaguje na aktuální potřeby města a které se podílelo např. na demonstraci proti stavbě „Maršmelounu“ vedle Obecního dvora. Následovat jejich odkaz ve městě zprivatizovaných dvorků, turistů a hotelů není snadné. Na tom, jak a jestli se dá vontství aktualizovat, se neshodují ani jeho osmdesátkoví aktéři. „Nelze vstoupit do téže řeky – platí pro dění u lidí, dění doby i společnosti a společenství. Lze se však hlásit k určité cestě ‚vonství‘ – ale v jiné podobě než jsme poznali my,“ uzavírá Best.

 

Autor se rád brouzdá rosou.


autor / Pierre Hibšman VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

celý archiv