NP č.515 > FejetonČtvrtohryJan Stern

Geologové nám tvrdí, že žijeme ve čtvrtohorách. Ve skutečnosti však žijeme ve čtvrtohrách. (a zapomeňte prosím na Hunger Games a jiné pitominy.)

Když Evropané naučili příslušníky kmene Gahuka-Gama na Nové Guineji fotbal, překvapilo je, s jakou samozřejmostí ho přijali. Po nějaké době však zjistili, že domorodci hrají poněkud zvláštním způsobem: uspořádali vždy několik zápasů po sobě, aby se výhry obou celků přesně vyrovnaly. To je prvohra. Nejstarší podoba hry, kterou pohání strach ze zániku světa, jejž dnes už pociťují jen psychotici, v prvních společnostech to byl však pocit kolektivní. Psychický aparát člověka byl ještě příliš křehký, nejistý a nestabilní. Hrozil jeho rozpad a lidem se – omylem – zdálo, že s sebou může strhnout celý vesmír. Hra byl způsob, jak konci světa zabránit. Jak udržet řád a obnovit rovnováhu. Proto ta plichta.


Byly ovšem i jiné kmeny, kulturně vyspělejší než Gahuka-Gama, které s mičudou FIFA misionářů naložily ještě jinak. I ty si fotbal velmi dobře osvojily, avšak etnologové si po čase povšimli, byli-li opravdu pozorní a zorientovaní, že vítěz utkání je mezi domorodci dohodnut předem a že běhání po hřišti má spíše divadelní rysy. Mohlo by se zdát, že takto vyvstal prastarý systém Ivánek. Ve skutečnosti však šlo o druhohry. Jestliže prvochybou byla iluze, že zhroucení vnitřního může způsobit zhroucení vesmíru, druhochybou byla iluze, že psychický aparát přežívá tělo, že myšlenky mají stejnou váhu jako činy a že z onoho světa se mohou vrátit duchové a potrestat nás za zlá přání. Druhohry mrtvé usmiřují. I ti domorodci hrající ten zvláštní fotbal se vždy, jak se nakonec ukázalo, rozdělili na družstva, z nichž jedno reprezentovalo živé a druhé mrtvé. A bylo předem dáno, že vyhrají mrtví – aby dostali satisfakci a nevraceli se mezi živé jako mstivá strašidla.

 

Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.

Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.

Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Chci pomoci konkrétním lidem bez domova a v nouzi

Podívejte se profily našich nejlepších prodejců, kterým nechybí zodpovědnost a poctivost, ale chybí jim zázemí, oblečení, obuv nebo nějaká speciální pomůcka, aby se mohli cítit spokojeně a žilo se jim lépe. Našim prodejcům můžete přispět na jejich konkrétní potřeby nebo přání.
Chcete se o jejich osudu dozvědět víc? Děkujeme všem dárcům.

Nejčtenější články z tohoto čísla

Zakládání kyberkultury v Čechách / Ivan Adamovič > NP č.515 > Téma čísla První číslo časopisu Živel vznikalo v rámci debat snad šest let, v reálu snad rok a grafičce Kláře Kvízové posloužilo jako součást diplomky v ateliéru písma. Živel se pro grafiky stal pískovištěm, kde si mohli zkoušet nová písma - ke zděšení čtenářů odkojených Times New Romanem. číst dále Temné kouty srdcí / Stanislav Komárek > NP č.515 > Jiné čtení Rakouský etolog Konrad Lorenz uvedl do moderního světa tezi, že agresivita v duších lidí a zvířat vzniká spontánně, má jakýsi biologický význam a nevybíjena se hromadí jako voda za přehradou. číst dále 90. léta Tvá vláda, lide, se k tobě navrátila / Redakce > NP č.515 > Téma čísla Na každé dekádě 20. století by se dal najít celý vagón zajímavých námětů pro tvořivé uchopení. Když jsme ale někdy v lednu seděli na poradě kolem našeho kulatého redakčního stolu, nikoho ani nenapadlo, že bychom se pustili třeba do sedmdesátek. Všichni jsme chtěli devadesátky. číst dále Squatting na růžích ustlaný / Tomáš Horáček > NP č.515 > Téma čísla Někomu vyraší hrůzou vlasy na hlavě, někdo si představí dredaté nemyté lidi, kteří obsazují prázdné nemovitosti a chtějí v nich budovat komunitní centra, pořádat koncerty a party, pro jiné je problém v legálnosti celého počínání. Někdo je přesvědčen, že jediné, co tyto lidi zajímá, jsou drogy. A pro někoho jsou to prostě sympatičtí šílenci. číst dále

Nejčtenější články autora

Dobře vypečené gestapíčko / Jan Stern > NP č.454 > Fejeton Možná tomu nebudete věřit, ale jsou věci, o kterých se mi žertuje těžko. Ovšem nejspíše vás překvapí, které to jsou, či spíše, které to nejsou. číst dále Peklie, peklíčko / Jan Stern > NP č.458 > Fejeton Já jako fejetonista nejsem k ničemu zavázán. Na rozdíl od svých kolegů nejsem povinen zaznamenávat podstatné rysy epochy. Když chci, můžu psát klidně o beďarech. A můj pravidelný čtenář ví, že chci nezřídka. Leč občas se v epoše utrhne cosi tak podstatného, občas mineme tak epochální civilizační milník, že mi to nedá a začnu se hnípat v něm, namísto v pupíncích. A dnes je právě ta chvíle. Nemohu totiž nezaznamenat, že do našeho světa sestoupilo takřečené selfie, neboli selfíčko. číst dále Kurz psavého psaní / Jan Stern > NP č.467 > Fejeton – Pane Sterne, vás bychom opravdu rádi měli v našem týmu. Víte, v našich Kurzech tvůrčího psaní se snažíme naučit naše frekventanty odemykat tu pokladnici kreativity v sobě   číst dále Simonina éra / Jan Stern > NP č.461 > Fejeton Život je rozčlánkován. Na etapy. Já osobně třeba prožil etapu Julie. Robertsové, samozřejmě, v kozačkách nad kolena a se žvejkačkou. Pak přišla éra Marie, tedy Fredrikssonové, z Roxette, v elasťákách, v klipu Joyride. Pak mi vlítla do denního snění Alice na laně. Tedy Alicia Silverstoneová, z klipu Cryin od Aerosmith. Načež nastala éra Rejčl, přesněji tedy přiléhavého trička Jennifer Anistonové v Přátelích. Od Mars útočí! začala epocha Natalie. Tedy Portmanové. Kvůli jedné vánoční krizi se nakrátko vyhoupla na trůn epochy Keira, no ale pak nastoupila do zpráv na Nově Charvátová (to je ta bloncka, co se po ní slehla zem) a bylo vymalováno. Na chvilku. Než přišla Avril. Které jediné dokážu odpustit černé oční stíny. číst dále
celý archiv