NP č.476 > Téma číslaIdyla ve strániTomáš Malík, Tomáš Havlín

Dva roky provozuje Praha 9 bezejmenný projekt, který dává přístřeší lidem bez domova. Vyrazili jsme na kopec u Kolbenky.

Není to tak dlouho, co se na předvolebních billboardech radního z pražské devítky Tomáše Holečka (ODS) objevilo poněkud výhružné heslo Osoby bez domova mimo obytné zóny. Zcela v intencích zdejšího otravného evergreenu „řešení“ bezdomovectví jeho zametením pod koberec, řeklo by se na první pohled. Když ale nahlédneme pod pokličku místní tušené politiky vytěsňování bezdomovců mimo dohled bydlících, nelze se nakonec ubránit uznalému pokývání hlavou. Je to už dva roky, kdy se rozhodla radnice Prahy 9 nejen dohlížet a trestat, ale zároveň těm, kteří nemají střechu nad hlavou a přežívají, kde se dá, nabízet bydlení ve stavebních buňkách. Za údržbu a úklid přilehlých prostranství.

 

Bydlení z kopce

S křepkým šedesátníkem Milošem jsme, dá se říci, staří známí. Když jsme do kdysi průmyslových Vysočan, čtvrti dnes proslulé množstvím heren a sběren, zavítali poprvé, přivítal nás ve svém skromném příbytku v torzu zbourané truhlárny s pohostinností sobě vlastní, tehdy ještě se svou dlouholetou partnerkou Janou (NP 420). Když nyní, o tři roky později, hledáme obyvatele stavebních buněk nedaleko parku na Klíčově patřícího pod Prahu 9, narážíme shodou okolností právě na něj. Svou Janku před rokem kvůli pokročilé cukrovce pochoval, ale dozvídáme se, že měl zároveň tak trochu štěstí v neštěstí. Jako dlouholetý Vysočaňák bez střechy nad hlavou natrefil na pracovníky městského úřadu, slovo dalo slovo a za nedlouho bydlel po deseti letech na ulici zase ve „vlastním“.

Vysloužilá stavební buňka, kterou nyní obývá se svým psím kamarádem Richiem, nemá prý k ideálu daleko. Za jedinou nevýhodu Miloš považuje, že je trochu z kopce, má tendenci občas po svahu mírně cestovat, a také noční návraty do dřevotřískové boudy bez elektřiny a tedy i osvětlení bývají někdy dobrodružné. Na prostranství na kopci přímo pod ohybem vysočanské radiály stojí nedaleko sebe všehovšudy tři takové buňky. Docela tu profukuje a zvuková kulisa nefalšované pražské dopravní tepny také není pro každého. „Už to ani nevnímám, hluk ani zima mi nevadí. S chůzí je to teď horší, takže mám dost volného času a dal jsem si tu práci a hodinu počítal jen kamiony, které tudy projedou. Vyšlo mi, že za den jich bude tak patnáct tisíc,“ říká s nakažlivým úsměvem a stále patrným valašským akcentem.

Od Miloše se nám dostává vřelého pozvání do útrob jeho spartánsky zařízené příbytku, mj. bez kamen. „Jezdí sem pan Tůma z Městské policie, a když něco potřebujete opravit, tak se postará o půjčení nářadí. Dostat můžete i materiál. Zbytek je na vás,“ vysvětluje Miloš, jak to celé funguje, a ukazuje přitom na příčku z OSB desek rozdělující dvě původně propojené buňky. Ještě nedávno totiž na jejím místě nebylo nic, takže si nemohl dopřávat rytmů svého oblíbeného rádia Kiss, aniž by přitom rušil svého souseda s partnerkou. Prohlížíme si přitom standardní nájemní smlouvu na přístřeší, kterou je jen potřeba co tři měsíce obnovovat, abychom se z ní dozvěděli přesně totéž, co už dříve od Miloše – může tady bydlet zdarma výměnou za udržovací a úklidové práce.

Snad jen komunitní duch se tady příliš nepěstuje. Možná i proto, že buněk je tady na palouku jen hrstka, takže když se ptáme na sousedy mimo bezprostřední dohled, Miloš jen pokrčí rameny a nasměruje nás dolů po svahu směrem ke Kolbence. „Běžte se podívat na ty jejich ovce. Ty jsou taky od města. Tůma mi je taky nabízel, ale já na tom moc nejsem,“ dává nám Miloš tip. Když se máme k odchodu, štěstí se na nás usměje podruhé. Na obzoru se zjeví Jitka Křížková se svým kolegou z odboru životního prostředí. Zkušeným okem obhlídne, jestli má Miloš naklizeno a dostane se mu mírného pokárání za koberec, který venku už pár měsíců větrá. „Copak jste dneska, Miloši, papal,“ stáčí se pak rychle debata k tomu, jak to jde. Za pár minut je dnešní inspekce u konce. „Máte jedničku s hvězdičkou.“

 

Na pražské vesnici

Sto metrů níže po stráni, na dohled od zdejší dominanty – mohutného parovodu vedoucího podél železniční trati, je ve vzduchu cítit kromě kvetoucích třešní i určité napětí. Někdejší prodejce Nového Prostoru Roman z dob začátků časopisu tuší, že se asi jdeme podívat za prodejci současnými, kteří mají buňku jen pár desítek metrů od té jeho. I když jsou tu Martin s Martinou po čerstvé sousedské hádce, při níž došlo i na nějakou tu ránu, docela v nelibosti, Roman pozvání na cigaretu neodmítne a rozpovídá se, jak to tady chodí. „Je to jak kde, ale náš pozemek má soukromého majitele a za to, že tu s přítelkyní bydlíme, se mu staráme, aby nezarůstal travou a aby tu nikdo nedělal bordel,“ vysvětluje. Roman loni v listopadu naletěl podvodníkům, kteří mu za odvedenou práci nezaplatili, a skončil se svou družkou ve stanu tady na kopci, kde si jich všimla městská policie. Měsíc na to jim sem podobně jako ostatním radnice Prahy 9 dopravila zachovalou stavební buňku.

Když se vydáváme dál, jdou nám Martin s Martinou zvesela v ústrety. Ve viditelně stále doutnajícím sousedském sporu šlo prý hlavně o dlužné peníze a pošramocené vztahy v poslední době eskalovaly natolik, že aby se vyhnuli dalším konfliktům, stěhují se raději do buňky opodál. Martin s Martinou tu mají díky prodeji Nového Prostoru tak trochu výjimečné postavení, protože nemusejí odvádět úklidové práce se stejnou pravidelností jako ostatní. „Město uznalo, že nemá smysl, abychom přicházeli o peníze z našeho zaměstnání, takže to tu uklízíme, jen když máme čas,“ ozřejmuje Martina, v čem by mohl být také kámen úrazu. To málo volna, který mají, si krátí péčí o co do velikosti, zbarvení i temperamentu hodně různorodou pětičlennou psí smečku a sledováním televize, jež jim z autobaterie vydrží běžet na jedno nabití i týden.

Správci nevelkého městského ovčího stáda opodál si nás po zastávce u jejich sousedů zprvu prohlížejí s nedůvěrou. Po chvilce váhání se ale taky nakonec rozpovídají. Jarda dřív dlouho pracoval v živočišné výrobě, staral se o krávy, kozy i ovce a celkem mu to přirostlo k srdci. Když se s Margitou dozvěděli od pracovníků úřadu o možnosti mýtit jim vymezené prostranství od plevele a náletových dřevin s pomocí těchhle nenáročných přežvýkavců, nebylo co řešit. Sám Jarda se zhostil nutnosti vybudovat ovcím zastřešené zázemí více než se ctí, takže deset metrů nad jejich buňkou se nyní tyčí profesionálně vypadající dřevěný ovčín s ohradníkem.

Naše zastávka na úbočí nad Kolbenkou končí u potůčku, kam místní chodí pro vodu, jejíž nezávadnost sem prý pro jistotu čas od času chodí kontrolovat pracovníci hygieny. Před námi se rozprostírá utěšený ovocný sad, jehož pronikavá vůně spolu s ozývajícím se ovčím bečením vytváří takřka dokonalou iluzi probouzejícího se vesnického jara.

 

Mimo radar

Do zákulisí pozoruhodného projektu, který přes svou bezmála dvouletou existenci trochu příznačně postrádá jméno, dává nahlédnout odbor životního prostředí a dopravy vysočanské radnice. Zmíněná paní Křížková tu má za dveřmi s poněkud matoucím označením výdej rybářských lístků na starosti agendu stavebních buněk obývaných lidmi bez domova. „Mým úkolem je dostat je v životě dál. V prvé řadě jim pomoci vyřídit si doklady, což není snadné, protože většina jich je mimopražských. Krom toho s nimi řeším i jejich zdravotní stav, případně hledání zaměstnání a lepšího bydlení,“ vypočítává, co má někdejší sociální kurátorka kromě koordinace úklidu a sepisování nájemních smluv v gesci.

Když se doptáváme na to, jak snadné či obtížné bylo na Prahu nezvykle vstřícný projekt rozjet, přidává se k rozhovoru i vedoucí odboru Pavel Morávek. „Naše výhoda je v tom, že máme místostarostu a šéfa městské policie, kteří říkají, že po zlém to stejně nepůjde, takže se pokoušíme o kombinaci různých přístupů,“ vysvětluje. Prvotním impulzem podle něj byla potřeba uklidit znečištěná veřejná prostranství. „Problém je v tom, že když si bezdomovci postaví někde tábor, udělají tam obvykle šílenej čurbes, což když se stane blízko zástavby, zpravidla to ostatním začne rychle vadit. Tak jsme jim rozdali ve spolupráci s městskou policí pytle a zorganizovali svoz odpadu, a ono to fungovalo. Holt žít musejí vedle sebe tak jako tak, jde o to jak,“ vysvětluje magistr Morávek. Úvaha je to nakonec celkem prostá: tam, kde jsou stavební buňky s lidmi, kteří se starají o přilehlá prostranství, rázem není nepořádek.

V buňkách od města dnes po jednom či po dvou žije přibližně čtyřicítka z odhadem tří set lidí bez domova na Praze 9, přičemž část osazenstva se průběžně mění s tím, jak se některým daří najít si standardnější formy bydlení. Kvalifikační kritéria pro poskytnutí buňky jsou minimální, stačí chtít a prokazatelně delší dobu žít a pohybovat se na „devítce“ bez střechy nad hlavou. Finanční zátěž pro městskou kasu je prý v podstatě minimální. Bouda z druhé ruky přijde nanejvýš na deset tisíc a převoz s usazením na místo dalších patnáct set. Největší potíž tak spočívá hlavně v nalezení vhodného umístění. „Vůbec první buňka byla v ulici Pod Šancemi vedle sběrného dvora. Když tam přijede auto a dvůr je zavřený, zákonitě náklad shodí vedle. Buňku jsme tam dali právě z důvodů, aby k tomu nedocházelo. Byly okolo toho velké boje s veřejností, ale nakonec lidi uznali, že je to v pořádku, a stojí tam dodnes. Jindy jsme dali buňku do Hrdlořez vedle skládky a vzbudilo to takovou bouři nevole, že jsme ji museli zase odvézt. Je nutné hledat takové místo, kde to nebude budit ne snad pohoršení, ale blbý emoce,“ říká Pavel Morávek.

Naše poslední otázka směřuje k budoucnosti celého projektu. „Z publicity máme trochu strach, jak z té pozitivní, tak negativní,“ odpovídá s úsměvem vedoucí odboru a dodává: „Naše původní idea byla napřed buňka a pak třeba plnohodnotnější městské bydlení – dejte se nejdřív trochu do pořádku, udělejte něco pro sebe a pak může přijít nějaký posun, jenže dávat lidem byty v dnešní době… Politicky v tom problém nevidím, většině radních se ten nápad líbí, ale… Rádi bychom se k téhle myšlence časem vrátili, jen prozatím hledáme tu správnou cestu.“

 

***

Na schůzce s pracovníky odboru zaznívá opakovaně jméno radního pro dopravu a životní prostředí Tomáše Holečka, až to působí, že je projekt do značné míry především jeho politicky opečovávaným dítětem. Zbývá už jen zjistit, jestli je vážně všechno zlato, co se třpytí, a pražská devítka je opravdu na české poměry co do řešení problematiky bezdomovectví tak nezvykle progresivní, nebo jde hlavně o ono okřídlené heslo z plakátu – dostat lidi bez domova z pohoršených veřejných očí a v důsledku naruby obrácené rčení o tom, že cesta do pekla bývá dlážděná dobrými úmysly.

Tomáš Holeček na své peripetie s billboardem z roku 2014 nevzpomíná rád. Říká, že většina kritiků nepochopila, co jím chtěl říct. O lidech bez domova mluví s respektem a zdůrazňuje, že je není možné házet do jednoho pytle. „Máme tady bezdomovce, co ovládá čtyři světové jazyky, vysloužilého plukovníka, stejně jako vraha. Ke všem je potřeba přistupovat individuálně, a když se podaří překonat prvotní potíže a vybudovat určité návyky, může to podle našich zkušeností docela dobře fungovat.“

Dozvídáme se, že buňkami to pro něj zdaleka nekončí a rádi by na radnici spustili v dohledné době třeba program městských parkovišť, která by mohli v rámci plnohodnotného zaměstnání hlídat právě lidé bez domova. „Taky se hodně těším na to, že se nám snad brzy podaří umístit prvních šest lidí do standardních bytů,“ říká radní Holeček. Když zmíníme pochybnosti, které ventiloval vedoucí odboru pan Morávek, zda je na něco podobného společnost připravená, je o poznání optimističtější. Mluví o sociálním cítění, které by měl mít v nějaké minimální míře každý, a že je potřeba si uvědomit, že se spousta lidí nedostala na dno jen vlastní vinou. „Nebojím se toho, že by se snad vzedmula nějaká obrovská vlna nevole z toho, že rozdáváme byty bezdomovcům. Pořadníky na městské byty se v poslední době vzhledem k jejich ceně obrovským způsobem ztenčily. Lidé nám byty spíše vrací, protože jsou velké a drahé. Jestli se najde jeden dva nebo deset kritiků, tak to neberu z hlediska 55 tisíc obyvatel Prahy 9 za nějak zásadní číslo,“ rozptyluje obavy Tomáš Holeček.


autor / Tomáš Malík VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA Tomáš Havlín autor / Tomáš Havlín VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Život v garáži / Tomáš Malík, Tomáš Havlín > NP č.397 > Téma čísla Bydlet v garáži je v lecčems krajní podobou chudoby. Cynicky řečeno, na chudobu by stačilo i méně. Na dvou pražských místech ale také vidíme, že ani v garáži nemohou být lidé šťastní. Pokud by snad byli, stejně budou muset za svým štěstím odejít.   číst dále Po stopách kuřáků opia / Tomáš Malík > NP č.444 > Dějiny přítomnosti „Všechno, co člověk v životě dělá, a to včetně lásky, děje se v rychlíku, který se řítí ke smrti. Kouřit opium znamená rozjetý vlak opustit; zabývat se něčím jiným než životem a smrtí." Jean Cocteau číst dále Labutí píseň autíček / Tomáš Malík > NP č.440 > Téma čísla Život světských obnáší vůni svobody, tvrdou řeholi a ne vždy snášenlivé reakce okolí. Mají kolotoče šanci i v 21. století?  číst dále Na shledanou v chudobinci / Tomáš Malík > NP č.385 > Pošli to dál Bez většího zájmu médií a bohužel také odborné veřejnosti došlo začátkem září k jednomu z nejrazantnějších zásahů do sociálních práv obyvatel ČR.   číst dále Pěkný Žižkov - klidně bez vás / Tomáš Malík, Zuzana Brodilová > NP č.335 > Téma čísla Podoba českých měst se díky záměrům investorů v posledních letech mění. Jejich aktivitu mohou usměrnit především radnice. Příklad Žižkova, jedné z nejsvéráznějších čtvrtí v Česku, bohužel dokazuje, že námluvy radních s developery nejsou výjimkou.   číst dále Kult americké panny / Tomáš Malík > NP č.452 > Téma čísla Panenská čistota se zdá být posledních pár desítek let statkem s pochybnou hodnotou. Za oceánem však přichází znovu do módy. číst dále Něco jsem vybudoval / Tomáš Havlín, Tomáš Malík > NP č.440 > Téma čísla Václav Kočka starší je tak trochu kolotočář bez kolotočů. Příští rok to bude už padesát let, co v Praze na Výstavišti pořádá tradiční Matějskou pouť.  číst dále Ekonomie orgasmu / Tomáš Malík > NP č.430 > Téma čísla Jméno Wilhelma Reicha, někdejšího enfant terrible rodící se psychoanalýzy, jehož závěry týkající se sexuality považoval Freud za inspirující, ale na svou dobu příliš odvážné, dnes něco řekne jen málokomu. Přesto právě on se výrazně zasloužil o odtabuizování společenského pohledu na sex. číst dále
celý archiv