NP č.404 > Téma číslaTak daleko, tak blízkoZuzana Brodilová, Tomáš Malík

Na sklonku minulého roku začal v Maďarsku platit nový zákon, který zahnal bezdomovce do ilegality. Pokud je policie přistihne opakovaně na ulici, hrozí jim několikadenní vězení. Vydali jsem se do Budapešti zjistit, co novinka přinesla a jak se místním na ulici žije.

 

Na prohlídku mimořádně rozlehlých bezdomoveckých útulků v jedné z nejchudších čtvrtí Budapešti nás zve Miklós Molnár, šéf sociálních programů křesťanské charitativní organizace Oltalom. Na úvod se dozvídáme, že kolem pět i set lidí v zimních měsících sem nepř ichází ani tak kvůli ekonomické kr izi, nedostatku pracovních př íležitost í nebo vysoké zadluženosti domácností. Tím důvodem je podle něj spíše nedostatek sebeúcty. A jakoby tohle tvrzení předznamenávalo charakter zařízení, které budoucnosti svých obyvatel přisuzuje jen velmi smutné vyhlídky. Místo, jež za dvacet let neprošlo zásadnější renovací, předčí ta nejhorší očekávání.

Interiér většího z obou zařízení, které kdysi bývalo autoopravnou, se od dob, kdy v něm stála rozbitá auta, asi příliš nezměnil. Chladně působící montážní hala s oprýskanými dlaždicemi a kovovými palandami pojme více než sto lidí. Říká se tomu „Vyhřívaná ulice“ a přespání se zde mužům i ženám poskytuje zdarma. Hala se zavírá jen dvakrát denně, kdy se během krátké přestávky provádí plošná dezinfekce.

Přestože jsou dvě hodiny po poledni a venku panuje příjemné počasí, většina postelí je obsazená. Někteří pospávají, někdo jen tak leží a dívá se do stropu. Na jedné z postelí si právě muž sundavá obvazy z rány. Jeho asi padesátiletá sousedka s dětskými sponkami ve vlasech si zase celou dobu přerovnává svůj jediný majetek – tašku plnou špinavých plyšových hraček, s nimiž si polohlasem povídá. Na první pohled je zřejmé, že i tady je bezdomovectví často spojeno s neléčeným psychiatrickým onemocněním.

Apokalyptickou atmosféru ještě podtrhují sociální pracovníci v bílých uniformách, kteří s formuláři v tvrdých deskách obcházejí jednotlivé postele. Se vzrůstajícími rozpaky se našeho průvodce doptáváme, zda by zdejším obyvatelům nevadilo, kdybychom udělali několik fotek. V odpověď se halou ozve informativní zahřímání služby, že se bude fotit a komu se to nelíbí, ať skryje hlavu do dlaní. Následuje pokyn, že můžeme začít. S omluvnými pohledy pořídíme minimum snímků a hledíme, jak se dostat co nejrychleji pryč.

 

Dobří hoši v akci

Vysokou návštěvnost nevábného útulku vysvětluje i existence zákona, který má lidi bez domova vyhnat z ulic. To ostatně potvrzuje i ředitel celého Oltalomu Gábor Iváni, když popisuje praktiky místní radnice: „Náš distrikt má velmi mladého a ambiciózního starostu, který se na bezdomovectví specializuje. Městská část pořídila tři velká černá auta se silnými reflektory na střeše. Posádky si říkaly ‚Dobří hoši‘ a jejich úkolem bylo projíždět ulicemi a vyhledávat osoby žijící bezdomoveckým stylem života. Pokud na někoho narazily, namířily na něj reflektor a doprovázely ho dokud neopustil hranice čtvrti.“

Ačkoliv tento „projekt“ je v současné době zrušený, bezdomovci stále nejsou vítanými obyvateli. Nemalé problémy mají také prodejci budapešťských streetpaperů – ze stálých prodejních míst je v rušnějších čtvrtích policie ráda vykazuje tam, kde nebudou tolik na očích. Mezitím pokračujeme v útulku do druhé, menší budovy s benevolentnějším režimem. Proplétáme se labyrintem chodeb mezi jednotlivými místnostmi s různě odstupňovanými nároky na nocležníky a stoupáme ze suterénu až do druhého patra. Do zdejších pokojů po čtyřech se společnou kuchyní se dostanou jen ti, kteří mají minimální stálý příjem a mohou si dovolit platit nájem v přepočtu okolo 750 Kč měsíčně. Poslední fází místního systému prostupného bydlení je pak pět standardních sociálních bytů, které se nacházejí v jiné části města. Jak se dozvídáme, náročná cesta za lepším v nich de facto končí – v posledních pěti letech se podařilo nalézt normální bydlení jen jednomu jejich nájemníkovi. Kromě denního centra se v budově nachází ještě zvláštní trakt určený pro migranty zejména z afrických zemí, kteří nemluví maďarsky. Při cestě ven pak míjíme také špitální část útulku s padesáti lůžky pro pacienty bez domova, které z nějakého důvodu odmítly běžné nemocnice. „Plný servis, dvě jídla denně a stálý lékařský personál,“ říká Miklós Molnár a jedním dechem dodává, že lidé bez domova sem v podstatě přicházejí zemřít.

Vinit provozovatele útulků z toho, že jejich zařízení leckdy připomínají spíš nedůstojná odkladiště těch, kteří nezvládají nároky doby, a místo toho, aby jim pomáhali jejich situaci řešit, problém spíše konzervují, by bylo snadné. Jenže provozovatelé se jen přizpůsobují sociální politice státu, na němž jsou závislí. I proto pracuje v zařízení, jehož deklarovaným účelem je pomáhat pěti stům potřebných, pouhých šest sociálních pracovníků. V tomto počtu můžou fungovat maximálně jako špatně vycvičená ostraha. „Všechny maďarské vlády posledních dvaceti let byly mimořádně úspěšné v poštvávání poskytovatelů sociálních služeb proti sobě v boji o zdroje,“ říká k tomu aktivista Bálint Vojtonovszki a dodává: „Až se z toho jejich úsilí smrsklo na netečné udržování statu quo.“

Není proto divu, že příjemci nejsou pro poskytovatele služeb skutečnými partnery – nekomunikují koneckonců ani mezi sebou. Příliš hlasitě vystupovat v zájmu lidí bez domova a usilovat o systémovou změnu by pro ně bylo za stávajících podmínek zároveň existenčně ohrožující.

 

Právníka či brýle?

S Bálintem Vojtonovszkim se setkáváme v budapešťském parku Anne Kéthely. Sochu sociální demokratky, která musela Maďarsko opustit po nepodařeném povstání v roce 1956, obklopuje několik laviček a také téměř dva metry vysoký plot. „Je tu v naprostém bezpečí, říká Bálint směrem k bustě na podstavci. „Skutečně nehrozí, že by ji snad svým spánkem obtěžoval nějaký bezdomovec. Řeší se to v Praze taky tak?“ ptá se nás se zřetelnou ironií.

Bálint patří ke skupině A Város Mindenkié (AVM – Město je pro všechny), ale mnoho podrobností se od něj nedozvíme. Ačkoli je kontaktní osobou pro média a ve skupině zodpovídá i za mnoho dalších věcí, Bálint má status tzv. přidruženého člena. S bezdomovectvím nemá přímou zkušenost a AVM je převážně bezdomoveckou skupinou. Pravidla skupiny říkají, že s médii mluví jen ti, kdo na ulici žijí nebo žili.

AVM, která vznikla v roce 2009, přitom není v Maďarsku druhořadým statistou. Čítá na třicet členů, z nichž 80% tvoří současní či bývalí bezdomovci. Už při letmém pohledu na anglickou verzi jejich internetových stránek se lze dočíst o projektu bezplatných pouličních právníků, zastavení úředního pokusu zlikvidovat přístřešky chudých v lese za Budapeští nebo o projektu „glasses for the masses“, během kterého se podařilo nashromáždit a lidem bez domova na základě bezplatného vyšetření optikem rozdat velké množství starších dioptrických brýlí. Ke zhlédnutí je i mnoho videí (část z nich s anglickými titulky) – třeba z demonstrace, při které několik desítek členů AVM a jejich sympatizantů vsedě zablokovalo kancelář jednoho z politiků, jenž se zasazoval o zákony proti bezdomovectví.

Na seznamu toho, co se skupině během tří let fungování podařilo, je i video z demonstrace proti zákonu o bezdomovectví. Skupina ji spolu s dalšími spřízněnými pořádala v roce 2011 – šest set lidí si při ní lehlo na znamení solidarity s místními bezdomovci před maďarský parlament...

 

Policejní akademie v režii bezdomovců

Zákon kriminalizující bezdomovectví vstoupil v platnost v listopadu 2011, navzdory protestům AVM, odborníků i mnoha lidskoprávních organizací. Funguje tak, že pokud policisté chytí člověka bez domova „při činu“, mohou ho potrestat pokutou padesáti tisíc forintů (asi pět tisíc korun). Pokud se jeho „přečin“ během šesti měsíců zopakuje, pokuta se násobí a může vystoupat až na sto padesát tisíc forintů ( asi 15 tisíc korun). Když nezaplatí, může jít na dva měsíce do vězení. Podle Bálinta policie zákon příliš často nevyužívá. „Někteří policisté vědí, že lidé na ulici nejsou kriminálníci a raději by honili zločince. Na to, aby brali tyhle lidi na služebnu, jsou také často dost líní“, vysvětluje. Záhy dodává, že někteří policisté s chudými sympatizují. I tak se ale eviduje na osm set případů uplatnění zákona – většina bezdomovců ovšem vyvázla s napomenutím.

O to, aby se lidé bez domova nesetkávali se šikanou, se ostatně zasazuje i AVM. „Nedávno jsme pro policisty organizovali školení,“ vzpomíná Bálint. „Když poprvé vstoupili do místnosti, byli myslím všichni jako opaření. Nebyli to vysocí hodnostáři, ale ani pochůzkáři a jenom ti, kteří mají zájem. Ti nejhorší samozřejmě nedorazí. I tak to ale bylo přínosné – lidé, proti kterým policie obvykle zasahuje, tu najednou byli v roli jejich partnerů.“ Od Bálintových kolegů se poté dozvídáme, že někteří z účastníků školení zasahovali i na zmiňovaném protestním sit-inu, když blokující postupně vynášeli z kanceláří. Prý se ale chovali velice slušně.

 

V tančírně

Když další den přicházíme do prostor, které AVM využívá, jejich rozlehlost nás překvapí. Velký sál s pódiem a zrcadlem přes celou stěnu zůstává v sobotu prázdný, v knihovně ale nad štosem papírů diskutuje několik lidí. Dál je tu kuchyň, konferenční sálek, několik menších místností a také veranda vedoucí do malé zahrady. Bývalou tančírnu v přízemí jednoho ze starých činžáků přímo v centru Budapešti dostala skupina do užívání zdarma od jedné z neziskových organizací zaměřených na bezdomovce. Podle Bálinta za tím nebyly ale sympatie ani altruismus: „Hodně je kritizujeme, tak uznali, že jsme potřební a tenhle prostor nám dali.“

Bělovlasý Gyula Balog, se kterým se zde rovněž potkáváme, je ve skupině od začátku. Stereotypní představě bezdomovce se vymyká už tím, že se o politickou aktivizaci lidí ve stejné situaci pokoušel již před vstupem do AVM. „Mluvil jsem třeba na demonstraci skupiny ,Člověk na ulici‘. Nikoho jako já tam neměli, tak jsem se jich ptal, jestli mezi sebou mají aspoň nějaké bývalé bezdomovce. Ani ty neměli. Trochu jsem pak čekal, jestli mě třeba nepřizvou. Ale neudělali to.“

Vzhledem k této i dalším podobným zkušenostem přicházel na úvodní výcvik pořádaný AVM ve spolupráci s americkými Picture the Homeless (viz rámeček) spíše se skepsí. „Myslel jsem si taky, že lidi přímo z ulice nemůžou v něčem takovém uspět. Zmýlil jsem se, protože jich tam bylo mnoho a zvládli to výborně,“ říká Gyula Balog. Ačkoliv osobně znal většinu věcí, s nimiž se na výcviku setkal, dodnes na něj vzpomíná jako na intenzivní zážitek. „Běhal mi mráz po zádech. Ti Američané byli tak dynamičtí, že na konci třídenního tréninku byli všichni plní energie a odhodlaní tohle rozjet.“

Cesta jeho kolegy, bývalého motorkáře Csaba Pappa, který je v AVM rok a půl, byla o něco méně přímočará. „Vůbec první akcí AVM bylo čištění lesa, ve kterém byl i squat, kde jsem tehdy žil. Pamatuju si to dost přesně, takže vím, že tenkrát v televizi běžela Formule 1 a mně se nikam nechtělo. Odpovědnost jsem nepřevzal,“ směje se. Když se o něco později přestěhoval na ubytovnu, jeho spolubydlícím se stal člen AVM. „V jednom kuse mluvil o tom, že v AVM dělali to a pak zase ono. Působilo to na mě jako pěkná idealistická pohádka, která nemůže nic změnit. Chtěl jsem se ale naučit anglicky a skupina pořádala kurz. Začal jsem chodit, postupně poznal další lidi a zjistil jsem, že to smysl má. Ve skutečnosti lze dosáhnout spousty věcí.“

Intenzita vztahu a hrdost, kterou její členové vůči skupině cítí, je zřejmá nejen z drobností, jako je malá placka s logem připnutá na oblečení. Když v souvislosti s AVM použijeme omylem označení „organizace“, Csaba hned zareaguje: „Rozhodně nejsme organizace. Jsme demokratická, nehierarchická skupina, která je nezávislá. To, co děláme, děláme bez toho, abychom dostávali honorář“. A Gyula jej doplňuje: „K organizaci patří taky dominance jednoho nad druhým a tomu se snažíme bránit. Nikdy například nehlasujeme, protože když hlasováním vyloučíte menšinu, moc demokratické to není. I když to zabere hodně času, snažíme se vždy dosáhnout konsensu.“

 

Sobě a vládě

Mohutný záběr AVM logicky navozuje otázku financování. „Když jsme byli na setkání bezdomoveckých skupin v Bruselu, tvrdili nám, že si musíme nejprve zajistit peníze a pak si rozmyslet, jak s nimi naložit,“ uvádí nás do problematiky Gyula. „Děláme to naopak. Jde o princip, ale také o zkušenost, že s propracovanou strategií je získávání peněz jednodušší,“ vstupuje do hovoru Bálint. Zároveň pokračuje v roli překladatele a vše, co nám říká, tlumočí také kolegům do maďarštiny. „Máme zásadu nepřijímat peníze od politických stran. Chtěli nás zaštítit zelení a ačkoliv se s nimi na mnoha věcech shodneme, je pro nás taková podpora nepřijatelná.“

Zdrojem financí jsou tak především drobní přispěvatelé a sami členové AVM. Klíčovou roli hraje Facebook a 2500 sympatizantů, které lze v případě potřeby peněz či materiálu oslovit s žádostí o podporu. Financovat je třeba především konkrétní projekty, ale také fond, který umožňuje členům bez domova používat telefon a internet. Nějaké peníze tu jsou i pro osobní potřeby členů, kteří se ocitnou v nouzi.

Skupina má také svou „akademii“, kde se krom angličtiny pravidelně vyučuje také historie nebo třeba kung-fu. Probíhají tu i jednorázové výcviky, jako je mediace, kdy za členy AVM přicházejí odborníci zvenčí, nebo naopak výcviky, které organizují členové AVM (např. výcvik pro policii či pro sociální pracovníky).

Další specialitou je pravidelný týdenní pořad na jednom z veřejných rádií. Ten má na starost „motorkář“ Csaba, který je také hlavním tvůrcem programu i tím, kdo pořad zaměřený především na sociální problematiku moderuje.

Jinak se AVM dělí na tři základní pracovní skupiny. První, ve které je i Gyula, vyvíjí tlak na uznání práva na bydlení a vytvoření sítě sociálního bydlení. V praxi to obnáší akce, které upozorňují na enormní množství prázdných bytů ( jen v Budapešti je na 2000 dlouhodobě neobsazených městských bytů) a kontrastují je se stále se zvyšujícím počtem lidí na ulici. I proto se letos v červnu uskutečnil již druhý tzv. pochod „prázdných bytů“. Osmým budapešťským distriktem prošlo při této příležitosti za zvuků samby více než dvě stě demonstrujících lidí. Krom upozornění, že velká část volných bytů je městská, je na stránkách skupiny zároveň dostupná analýza (v maďarštině i angličtině) s konkrétními návrhy, jak s těmito byty naložit (např. poskytování těch, jež čekají na renovaci či demolici, k dočasnému užívání). Do agendy skupiny patří také obrana lidí, členů i nečlenů skupiny, před vystěhováním, které se jim v několika případech skutečně podařilo zastavit. Prostřednictvím zvláštní skupiny se AVM snaží zapojit také více lidí bez domova do chodu pomáhajících organizací, nad jejichž pravidly a cíli mají prozatím jen malou kontrolu. Na otázku po zkušenostech s organizacemi, které by měly sloužit potřebám lidí bez domova, se Csaba i Gyula na sebe krátce podívají a jejich doposud uvolněné rysy ztvrdnou. „Hlavně ti větší poskytovatelé nepomáhají ani tak nám, ale hlavně sobě a vládě. Dost nás nemají rádi, protože je tvrdě kritizujeme,“ vysvětluje Gyula. „Především ne ně musíme tlačit, aby se soustředili na problém bezdomovectví od základů a neprovozovali jen nic neřešící útulky,“ dodává. Dostat poskytovatele do většího kontaktu s potřebami lidí na ulici stojí podle něj spousty energie. A Csaba k tomu jen lakonicky dodává: „Nejsem proti poskytování služeb bezdomovcům, ale zcela jistě proti současnému systému poskytovatelů služeb.“

Oba za sebou mají spoustu zážitků se sociálními pracovníky, kteří s nimi zacházeli jako s pouhými objekty péče. Bálint pak jejich nekompromisnost trochu zjemňuje: „Jsou tu také dobří poskytovatelé služeb, kteří se snaží jít nad rámec toho, co od nich systém požaduje. Ti ostatní nás nenávidí, i když za ně děláme jejich práci. Vědí, že máme pravdu. Sami nejlépe vidí, jak je jejich práce marná – je to naprostá ztráta času. Jde stále o stejný problém strnulých institucionálních řešení – vězení a vězni, psychiatrické léčebny a pacienti, útulky a bezdomovci.“

Když Bálint hovoří o věznicích, začne se Gyula usmívat. „Někdy to začne i trochu splývat, jako když tuhle zimu zrenovovali dva městské útulky a iniciativně v nich zřídili i několik menších zamřížovaných cel. Naštěstí se nám to podařilo zastavit.“

 

Jak daleko je Budapešť?

Pokud po cestě z Prahy do Budapešti na pár hodin usnete, můžete po probuzení snadno nabýt dojmu, že jste vlastně nikam neodjeli. Jen jakoby někdo zahýbal měřítkem. Vyklenuté mosty, luxusní vily, zapomenuté relikty minulosti... vlastně všechno je tu důvěrně známé. Jen pokaždé tak nějak větší.

Ani ve společně sdílených dějinách a jejich ideologiích se tenhle rys nezapře. Příběhy o velikosti národů Rakouska-Uherska, bratrství států Varšavské smlouvy či o kultivovaném středoevropanství, tvoří nejen součást maďarské paměti, ale známe je i z Čech. Jenže jsme je tu často prožívali v jakýchsi opožděných odrazech. Nejen autonomie a sovětské tanky přitom potkaly Maďarsko dříve. Leckdo si asi vzpomene na relativně nedávné výlety do Maďarska jakožto výspy pokroku, kde bylo často k vidění to, co mělo do Čech dorazit až o pár let později.

Maďarský zákon proti bezdomovectví nebude mít dost možná dlouhého trvání – některé organizace už připravují jeho napadnutí u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Přesto znamená jeho schválení významný předěl ve vnímání bezdomovectví – od problému, který se týká celé společnosti k pouhé patologii zaviněné individuálním selháním. Zákonitě se od způsobu definice odvíjejí také možná řešení. Hlubší systémová, anebo taková, která lidi bez domova zasunují kamsi hluboko do společenského nevědomí – na geografické či symbolické periferie. Přijde-li i tentokrát z Maďarska nějaká inspirace, doufejme, že v podobě skupiny jako je A Város Mindenkié.

 

 

 

 

Novodobí bezdomovci

První bezdomovci v novodobém Maďarsku se objevili už na přelomu let 1989 a 1990. Tehdy se zavřela řada továren i dělnických ubytoven a řada bývalých dělníků skončila přes noc na ulici, nebo v čekárnách na nádražích. Když je odtud policie začala vyhánět, organizovali z obav před umrznutím demonstrace.

K řešení situace vznikly první ubytovny pro bezdomovce a řada těch, kdo je zakládali, působí v sociálních službách dodnes. „Problém je, že už dvaadvacet let přemýšlejí jen o zítřku – potřebujeme pro tyhle lidi přístřeší, aby neumrzli. Nedokážou nabídnout víc,“ říká o nich Bálint Vojtonovszki, aktivista skupiny A Város Mindenkié. Situace se ale mezitím změnila, a to nejen v tom, že chudí jsou spolu s krizí a Mezinárodním měnovým fondem vnímáni jako hlavní maďarská škodná.

Podle různých odhadů žije dnes v desetimilionovém Maďarsku mezi třiceti a padesáti tisíci lidí bez stálého domova. Jen v Budapešti je přitom na ulici nejméně deset tisíc lidí a tento počet v důsledku přetrvávající ekonomické recese spojené s propouštěním a exekucemi stále stoupá. Čísla proporčně srovnatelná s co do počtu obyvatel téměř poloviční Prahou však trochu klamou. Do hry totiž vstupují další stovky lidí žijících v nuzných podmínkách v lesích na okraji Budapešti, odříznutých od jakékoli pomoci zvenčí. Jde převážně o Romy z chudého severovýchodu Maďarska, kteří se kvůli vysoké nezaměstnanosti bezúspěšně vydali do Budapešti za prací a lepším životem. 

 

Picture the Homeless je progresivní organizace založená a vedená lidmi bez domova se sídlem v Bronxu. Vznikla v roce 1999 v reakci na pokusy tehdejšího republikánského starosty Giulianiho kriminalizovat bezdomovce. Jejím cílem je prosazování systémových změn, které by vedly k úplnému zániku bezdomovectví. V roce 2009 přijali členové Picture the Homeless pozvání do Budapešti a uspořádali zde třídenní seminář, který vyústil v založení skupiny A Város Mindenkié fungující na obdobném principu. Sloganem organizace je heslo nemluvte o nás, mluvte s námi.

 

Maďarská A Város Mindenkié v současné době čítá okolo třiceti stálých členů, z nichž 80% žije či žilo na ulici. Za tři roky jejího trvání jí prošlo více než padesát lidí bez domova a podařilo se zorganizovat desítky podpůrných happeningů a demonstrací. Nejen svým členům nabízí bezplatné vzdělávací semináře, právní podporu apod. V současnosti je jedním z důležitých cílů skupiny rozšířit své aktivity do Debrecínu na severovýchodu země, kde rovněž žije velké množství lidí bez domova. Své zkušenosti by rádi předali do dalších zemí střední a východní Evropy.

 


autor / Zuzana Brodilová VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA autor / Tomáš Malík VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv