NP č.476 > Téma číslaNeviditelné ženyEva Kundrátová

Čím to, že žen bez domova vídáme na ulicích mnohem méně než mužů?

Ženské bezdomovectví je úplně jiné než mužské. Většinou je skryté, neviditelné. Ženy bez domova to mají na ulici totiž mnohem složitější nežli muži. Jsou především daleko více vystaveny násilí jak fyzickému, tak psychickému. A nejde jenom o ženy, které se pohybují na ulici, ale i ty, které přespávají v různých chatičkách, boudách, garážích, stanech, nebo u příbuzných a kamarádů.

Většina takových žen v nouzi hledá ochranu u mužů, přestože od nich nezřídka bývají bity, jsou týrány, zastrašovány, vydírány, leckdy i znásilňovány. Jsou totiž nuceny volit menší zlo – lepší bývá vydržet pár facek od svého „doma“, než od ostatních cizích mužů v okolí, někdy i více najednou. Na svých mužích bývají finančně závislé, a tak je často najdeme doma jako strážkyně chatiček, stanů, zkrátka míst, kde přespávají, aby jim je vandalové nerozkradli či jen tak z dlouhé chvíle nerozbili. A tak se o spoustě těchto žen vůbec neví. Vyjdou ze svého obydlí jednou měsíčně podepsat na sociálku své papíry, pokud vůbec mají na dávku hmotné nouze nárok (o které pak doma mnohdy přijdou), jinak jsou neustále schované. Vaří, uklízejí, hlídají, muži zatím chodí na sběr, příležitostné brigády, shánějí jídlo nebo peníze. Často jsou zastrašovány, že když hlídat a poslouchat nebudou, muži je vyhodí. Žádná z nich nechce přijít o střechu nad hlavou, a tak raději tiše trpí. Zastrašují je, že jim stejně nikdo nepomůže, protože pro policii jsou nedůvěryhodné, prostě jenom bezďáci.

Některé ženy jsou dohnány k tomu, aby za cenu ponížení vydělávaly peníze svým vlastním tělem. Vydělávají peníze nejen pro sebe, ale právě i pro svého přítele, protože ti se většinou nechají od těchto svých žen živit. Vydělávají tímhle způsobem peníze také pro své děti, na jídlo nebo na ubytování. Často si nemůžou zákazníky vybírat a ne všichni se k nim chovají slušně. Někdy jsou svými partnery dokonce k prostituci nuceny násilím. Prodávají se proti své vůli.

 

Výsměch a ponížení

Napadány bývají ženy často za malicherné věci. Chlapi se napijí a pak si léčí pocit méněcennosti právě na těch nejslabších a nejvíce zranitelných. Odnesou to třeba, když není co kouřit, pít nebo i jíst, protože většina marketů už totiž zamyká své popelnice, do kterých vyhazuje prošlé a neprodejné zboží, které lidé bez domova používají na zpestření své stravy či přímo jako jediný zdroj potravy. Ženy, které v takovémto násilném vztahu žijí dlouho, jsou na tom psychicky už tak špatně, že pak svým mužům, tyranům, uvěří a o pomoc si neřeknou. Jen tiše trpí. O těchto ženách se většině případů dlouhé měsíce či roky neví. Neví se, co je na nich pácháno, co zažívají, a tak jim není pomoci. Je to zkrátka skryté bezdomovectví a věřte, že takových žen je po různých místech poschováváno mnoho. Mají strach se ukázat mezi lidmi, promluvit či požádat o pomoc jak sociální pracovníky, tak třeba policii.

Násilí zažívají ale i na denních centrech, při výdeji jídla na Armádě spásy či na Naději, na noclehárnách. Tady se ve většině případů nejedná o viditelné násilí, ale většinou o to psychické a o šikanu. Bývají předbíhány při výdejích jídla silnějšími jedinci, a to dokonce i ženami, obírány o tabák či dokonce o jídlo pod různými výhrůžkami. Jsou často nuceny poslouchat různé nechutné a oplzlé sexuální narážky a výsměch. Sama jsem si to také na ulici zažila na vlastní kůži. Bylo to hrozně nepříjemné, a to jsem psychicky silný člověk a jak to se mnou zamávalo. O to nepříjemnější je to v případě, že se celá věc odehrává v tak velkém kolektivu, kde bývá více chlapů stejného ražení. Nikdo se vás nezastane, naopak si spíše to pověstné polínko ještě přihodí a přitvrdí.

Bývají často taky okrádány i o tu trochu jídla, ovoce či sladkostí, co po charitách dostanou. Zažívají to samozřejmě i ženy bydlící, jenže ty se seberou a jdou domů, do bezpečí, nahlásí to na policii nebo zaměstnavateli. Žena bez domova jít domů do bezpečí nemůže. Na ulici dveře a bezpečí chybí. Beztak si za to přeci může sama – že tam neměla být, že se měla chovat jinak či být jinak oblečena nebo dokonce, že může být ráda, že si jí někdo všimne a zajímá se o ni, když je jenom bezdomovec. Často na takové hlášení a stížnosti už ženy bez domova nemají ani fyzické a psychické síly. Bojí si o tu pomoc a radu komukoliv říci a svěřit se s tím, co je na jejich křehké dušičce tíží. Nevědí mnohdy ani kam a na koho by se měly obrátit si o tu pomoc říci. Za to, že jsou bity nebo znásilňovány, se třeba i stydí. Nechtějí se ukazovat s modřinami po těle a v obličeji mezi lidmi. Stává se, že od společnosti utrží jen výsměch a další ponížení, což je sráží na kolena ještě více.

 

Postrkem

V neposlední řadě zažívají šikanu a nepochopení od lidí, od kterých byste očekávali spíše pomoc a radu. Jsou to policisté, městská policie a různé hlídací agentury. Nejsou sice všichni stejní, lhostejní a zlí, většina však ano. Jsou jim donekonečna kontrolovány doklady, jsou vyhazovány přes den z laviček nebo parků, kde odpočívají nebo třeba jen obyčejně svačí či obědvají, protože kde jinde by to měly dělat, když ne v parku na lavičce. V noci bývají buzeny a vyhazovány z míst, kde přespávají. Kontrolovány a očichávány s pet lahvemi, zda je v nich kola či nějaký alkohol. Stejně jako muži jsou vyhazovány z vestibulů v obchodních domů, podchodů, z nádražních budov, kam se chodí ukrývat před zimou a deštěm. Zvláštní druh šikany zažívají ženy bez domova i na různých agenturách při hledání práce. Jakmile takový pracovník agentury zjistí, že jste bezdomovec, nabízí vám ve většině případů podřadnou a tu nejméně placenou práci, o kterou nemá nikdo jiný zájem Nebo vám dokola nabízí práci na odpoledních či nočních směnách. Snažila jsem se kdysi jedné paní úřednici vysvětlit, že protože se před prací nemám kde vyspat a po konci odpolední se už nedostanu na noclehárnu, jsem nucena zůstat zbytek noci venku bez jakýchkoliv věcí na spaní. Dozvěděla jsem se jen suché: „to není můj problém“ a dostala se do škatulky špatně spolupracující jedinec. Při každé další návštěvě s prosbou o práci mi pak pracovnice agentury oznámila, že pro mě nic nemá. Vzala bych tenkrát klidně i práci na stavbě, ale to mi zase řekla, že to není pro mě, protože taková práce je výhradně pro muže. Nereagovala ani na to, že jsem na stavbě v minulosti už pracovala, tuto práci zvládám.

Nezapomínejme ani na šikanu a napadání žen bez domova ze strany společnosti, tedy od široké veřejnosti, například v MHD. Lidé se po vás otáčejí s různými připomínkami, průpovídkami, dokonce i výhrůžkami, odsedávají si od vás či přímo volají policii. Dělají nemístné a nechutné poznámky na vaši zoufalou životní situaci.

 

***

Aby toho nebylo málo, mívají to ženy na ulici složité i v oblasti hygieny. Muž se otočí do křoví a koná svou potřebu. Většinou si ho lidé okolo ani nevšimnou, protože je to tak běžná věc i u mužů bydlících. Ale když v křoví sedí na bobku žena, je daleko více na ráně a viditelná, už jen tím, že si musí stáhnout kalhoty. Bydlící žena by použila veřejné toalety nebo by šla do restaurace. Bezdomovkyni do hospody nikdo na záchod nepustí, na veřejné nemají peníze, a když ano, raději si za ně koupí cokoliv jiného. A o menstruaci ani nemluvím. Na charitě je denní příděl tří kusů vložek nebo tampónů. Ano, tří, což skoro každé stačí s bídou na půl dne. V lepším případě. Přitom ženy, co jsou na ulici chvíli a ještě neví, jak si na ně vydělat, jsou rády, že dostanou alespoň něco. Pak používají, co jim přijde pod ruku, i když jim tím hrozí zánět vaječníků.

S menstruací bývá spojená také zvýšená potřeba se více koupat, což také není vždy realizovatelné. Od sedmé večer do jedenácti dopoledne vlastně úplně nemožné. Jedině tak do řeky či potoka. Na Naději se sice dalo sprchovat kdysi během celého dne, ale už to taky neplatí a nově je to jen jednou týdně. V době menstruace hotová katastrofa! Ani s výměnou spodního prádla to není zrovna jednoduché. Buď není, nebo jen na příděl, což znamená jeden kus na dva týdny. Když si jedny vyperu, nemám si co obléci a kam případnou vložku, pokud ji tedy dostanu, nalepit. Bylo také období, že v zimě, když byly mrazy, rozdávali tanga, což také není nic vhodného při menstruaci. Zase, není to kam nalepit!

Právě ze všech těchto důvodů je žen na ulici ve skutečnosti mnohonásobně více, než se píše ve statistikách. Schovávají se před světem a radši polknou hořkou pilulku násilí od svého často rádoby partnera, než aby čelily tomu, co je čeká mezi lidmi. Na jejich ubytování je i mnohem méně místa, takže šance, že se o nich dozvědí sociální pracovníci, kteří statistiky vytvářejí, je docela malá.

 

Autorka je pouliční živel.


autor / Eva Kundrátová VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv