NP č.470 > Téma číslaVraždy s pomocí státu?Tomáš Havlín

Těchhle deset mrtvých otřáslo Německem. Nejen kvůli osobám a ideologii pachatelů. Němci především nevědí, nakolik mohou důvěřovat vlastním bezpečnostním složkám.

Na galerii sálu A 101 vrchního zemského soudu v Mnichově přestává být k hnutí. K dispozici je sto míst pro zástupce tisku i zúčastněnou veřejnost, ale už po deváté ranní uzavírá bezpečnostní kontrola v přízemí brány a nikoho dalšího nevpouští. „Jsem tady každý den,“ říká novinář z dalekých Thüringer Allgemeine Zeitung, „protože obžalovaní jsou od nás. Ale i další média zde mají stále reportéry. Je to důležitý soud.“

Je 12. ledna a začíná 253. den procesu s pravicově teroristickou organizací Nacionálně-socialistické podzemí (NSU). Této organizaci, jejímž cílem bylo podle vrchního státního zástupce „zabíjet na základě smýšlení nepřátelského vůči státu a cizincům spoluobčany především zahraničního původu,“ je přičítáno deset vražd spáchaných v období mezi lety 2000 a 2007, několik bombových útoků a třináct bankovních loupeží. Její odhalení v roce 2011 znamenalo podle týdeníku Der Spiegel „národní šok“. Další vyšetřování ovšem přineslo řadu nejasností, mimo jiné stran podílu státních orgánů na hladkém fungování NSU. Již v roce 2012 proto aktivisté v Berlíně vysvítili na budovy tamního kancléřství a ministerstva vnitra stručný požadavek: „Denacifikovat“.

Před půl desátou vstupuje do sálu hlavní obžalovaná Beate Zschäpe. Vítá ji řada připravených fotoreportérů. Je posledním ze tří domnělých členů NSU, dva jsou od roku 2011 mrtví. Dole pod galerií jsou již nachystáni právní zástupci poškozených. Publikum na ně přímo nevidí, ale sleduje je na plátně umístěném nad regály s mnoha tisíci stran vyšetřovacích protokolů, do kterých může soud kdykoli nahlédnout. Jako poslední se dostavuje předsedající soudce Manfred Götzl. Renomé si vydobyl mimo jiné v procesu s válečným zločincem Ladislavem Nižňánským.

Na galerii panuje napětí. Beate Zschäpe totiž po dvou a půl letech mlčení začala v polovině loňského prosince prostřednictvím svého právního zástupce vypovídat. K tomu, co nemohla popřít, se doznala a zejména od vražd se pokud možno distancovala, zároveň ale přislíbila písemnou odpověď na další otázky. Soud jich zformuloval zhruba šedesát a dnes by mělo dojít na čtení odpovědí. Očekávání však vyzní do prázdna. Soud se dříve bude zabývat výpovědí obžalovaného Ralfa Wohllebena, někdejšího funkcionáře nacionalistické strany NPD, který měl pro NSU sehnat vražednou zbraň. „Na vás, paní Zschäpe,“ podotýká soudce Götzl, „se dostane příští týden.“ Bez poklepání kladívkem je jednání krátce po poledni odročeno na další den. Termíny rozsáhlého procesu, jehož každý den vyjde na sto padesát tisíc eur, jsou naplánovány minimálně do podzimu.

 

Setkání u šneka

Příběh NSU začíná čtyři sta kilometrů severně od Mnichova ve středoněmecké Jeně. Její předměstí, sídliště Jena-Winzerla působí na první pohled celkem ospale. Ulice mezi paneláky na svahu kopce Mönchsberg jsou liduprázdné, zdejších patnáct tisíc obyvatel dává v sobotním odpoledni přednost teplu domova.

„Sídliště postavili v sedmdesátých letech, a jelikož převažují malometrážní byty, rodiny s dětmi sem tolik nechtějí a dominují senioři. Přicházejí akorát studenti, kteří to trochu občerstvují. Nájmy jsou příznivé, 500 eur za sedmdesát metrů čtverečních – to je láce!“ říká Ute (68), která pamatuje sídliště od jeho počátků.

Zkraje devadesátých let se právě tady seznámili Beate Zschäpe a Uwe Mundlos, dcera alkoholičky a syn z profesorské rodiny. Také k tomuto období se Zschäpe ve své obsáhlé prosincové výpovědi u soudu vrátila. „Trávili jsme čas v partě a scházeli se na hřišti ‚u šneka‘, jak jsme tomu říkali podle kusu betonu, který tam stál. Poslouchali jsme nacionalistické písně a společně je zpívali, no, někdy by se dalo říct, že řvali,“ uvedla.

Po setkání s Uwe Böhnhardtem, považovaným za třetího člena NSU, nezůstává skupina u pořvávání na plácku. Tou dobou se například Mundlos s Böhnhardtem procházejí v napodobeninách uniforem SS po ulicích Winzerly, kterou prohlašují za „národně osvobozenou zónu“, nebo pořádají výlety do přírody, kde společně hajlují a fotí se u zapálených křížů. Kromě toho se skupina organizuje. Formuje „sekci Jena“ v rámci sdružení Durynská vlastenecká obrana (Thüringer Heimatschutz), kterou založil Tino Brandt, pozdější zemský předseda NPD, odpykávající si od loňského roku trest za pohlavní zneužívání dětí a mládeže. Jménem Durynské obrany Beate Zschäpe již v roce 1995 nahlásila demonstraci „Za zachování durynské identity, proti internacionalizaci EU“, kterou úřady zakázaly.

Jenské trio se brzy dostává do hledáčku policie. Uwe Mundlos byl v roce 1994 shledán vinným ve věci zhotovování a nošení symbolů protiústavních organizací, Böhnhardt toho měl na triku víc. Poté, co z mostu přes dálnici u Jeny pověsil figurínu s židovskou hvězdou a připevnil k ní atrapu bomby, ho soud ještě jako mladistvého uznal vinným z podněcování nesnášenlivosti, a vzhledem k dalším přestupkům, jichž se dopustil dříve, a mezi které patřilo například řízení bez řidičského oprávnění, těžké ublížení na zdraví nebo krádeže, mu v roce 1997 vyměřil trest o délce dvou let a tří měsíců. Ten už však Böhnhardt nenastoupil, neboť skupina se ukryla v ilegalitě.

 

Společnost se štěpí

Jaká je dnešní situace ve Winzerle, kde se v roce 2000 stal radním pro mládež přední durynský neonacista a obžalovaný v procesu s NSU Ralf Wohlleben? „Celkem klidná. Zarytých nácků, kterým to kouká z očí, ve Winzerle moc nežije a ti, kteří posedávají přes den tady na lavičkách a popíjejí, problémy nedělají. Do konfliktu s nimi se dostaneš, ale spíš si dávají pozor, protože většinou jsou v podmínce,“ říká devatenáctiletý student Paul před místní samoobsluhou. „Jenže dnes je víc ‚znepokojených občanů‘,“ dodává. „V říjnu měl Jenou pochodovat ‚Bílý blok‘ a podařilo se ho zastavit. Teď se koncem ledna chystá demonstrace AfD (Alternativa pro Německo – pozn. aut.). Tak uvidíme.“

Také podle Ute, jež pozoruje svého vnuka, jak si hraje na trávníku v ulici Bertolda Brechta, je situace na vážkách. „Sociálně to špatné není. Nezaměstnanost je, ale ne strašlivá. Práci pořád dává Carl Zeiss a univerzita. Jena se také stala centrem lékařského výzkumu i nemocnic, do kterých se jezdí z velké části Německa,“ říká. „Jenže společnost štěpí otázka migrace.“

Oproti rozlíceným obráncům české identity mají obyvatelé Jeny s uprchlictvím zkušenost na vlastní kůži. Tělocvičnu přímo ve Winzerle obývá padesát uprchlíků ze Sýrie, Iráku a Afghánistánu, o kus dál u dálnice na Drážďany jsou jich další dvě stě. „Vím, že se to tak počítat nedá, ale za minulého režimu nás bylo šestnáct milionů a teď je nás dvanáct, tak se sem snad nějak vejdeme,“ míní Ute a dodává: „Ale není to snadné. Oni spí natěsnaní na pryčnách jeden vedle druhého, zavření tam sice nejsou, ale když vidí, jak se na ně lidi ve městě dívají, radši ani nechodí ven. Takhle to nevydrží dlouho, integrace by měla být rychlejší!“

V jednopatrové tělocvičně přiléhající k sousednímu paneláku se pozdě večer svítí. Hala je rozdělena zhruba dva a půl metru vysokými deskami z překližky na kóje po pěti lidech. „Místo na spaní není, máme plno. A já ani nikoho přijímat nesmím,“ odmítá rezolutně hlídač zařízení, ale jinak je sdílný. „Tahle ubytovna je tady několik měsíců, ale žádné pogromistické útoky podobné těm jinde v Německu jsme nezaznamenali. Ve Winzerle naopak vznikla podpůrná skupina. Místní občané přicházejí učit němčinu a v pátek je kino,“ říká. Ani uprchlíci si na nevraživost přímo nestěžují. „Němci jsou jedničky, super!“ směje se mladík, který uprchl před válkou v Sýrii. „Můj problém není venku, ale přímo zde,“ ukazuje na tělocvičnu. „Trčím tady už měsíc a ani nevím, jak dlouho ještě budu.“

 

Výstřely (nejen) v Norimberku

Ani jenské trio „netrčelo“ ve městě na řece Sále věčně. Zlomový byl pro NSU leden 1998, kdy policie provedla razii v objektech spojených s neonacistickou scénou, mimo jiné v garáži, kterou si na jenském předměstí Lobeda pronajímala Beate Zschäpe. Policie v ní našla čtyři trubkové bomby s dohromady 1,4 kilogramy TNT. Státní zastupitelství v Geře vydalo na skupinu zatykače, avšak ta jako kdyby se vypařila. Následující roky jsou podle státních žalobců dobou největší aktivity NSU, právě v nich došlo k vraždám přistěhovalců.

První oběť si pravděpodobně Mundlos s Böhnhardtem vyhlédli 9. ledna 2000 na východním předměstí Norimberku při výpadovce na dálnici, kde prodával u mobilního stánku květiny Enver Şimşek. Tehdy devětatřicetiletý muž původem z Turecka se do Německa přistěhoval v roce 1986 a z dělníka ve fabrice se vypracoval v úspěšného obchodníka s květinami. Do stánku obvykle jenom zavážel zboží a samotnému prodeji se nevěnoval, ale ten den musel zaskočit za zaměstnance na dovolené. Útočníci ho zastřelili osmi ranami ze dvou zbraní, Enver Şimşek podlehl těžkým zraněním o dva dny později v nemocnici, aniž se probral k vědomí. Zůstaly po něm dvě děti.

Květinový stánek, kde došlo k vraždě, stojí u norimberské Liegnitzer Strasse dodnes, i když spíš než výnosné odbytiště připomíná osamělé pamětní místo. V zimním počasí sedí v autě Ali, který pracuje pro synovce Envera Şimşeka, a zájemcům kromě květin ukazuje i titulní stránky starých novin, které rekapitulují zločiny NSU. „Enver Şimşek zde měl i pamětní desku,“ říká k místu na výpadovce, „ale o Vánocích prostě zmizela. Někdo ji vzal a zahodil.“ Ali si nicméně obavy nepřipouští: „Já strach nemám. Proč bych se bál, vždyť policie vrahy chytila.“

NSU si své další oběti měla vyhledávat ve větších německých městech: v Mnichově, Rostocku, Hamburku, Dortmundu a Kasselu. Jenom v Norimberku ale vraždila ještě dvakrát. „Jejich výběr obětí byl nesmyslný, samí menší obchodníci nebo zaměstnanci, těžko v tom hledat nějaký politický smysl, vždyť oni ani nevydávali k jednotlivým útokům prohlášení, jako to třeba dřív dělávala RAF… Ale myslím si, že s prostředím byli obeznámení,“ říká učitel matematiky Christian, se kterým se potkáváme v hospodě v jižní části Norimberka.

Právě tato hospoda, která dříve nesla jméno Tyrolské vršky a dodnes sází na „tradiční franskou pohostinnost“, byla podle vyšetřovatelů koncem devadesátých let místem několika setkání mezi neonacisty z Jeny a Norimberka. „Faktem je, že tehdy byla centrem ultrapravicové scény,“ vzpomíná Christian. „Už tehdy to ale bylo absurdní, protože patřila jednomu Řekovi. Oni k němu chodí do hospody a přitom plánují vraždy přistěhovalců?“

Poslední obětí přičítanou NSU se po devíti mužích tureckého původu stala policistka Michèle Kiesewetter, která byla v dubnu 2007 zastřelena v Heilbronnu. Při činu byla použita stejná zbraň jako v předchozích případech, pistole ČZ 83 ráže 7,65 mm vybavená tlumičem. Početné policejní týmy se však během let nedokázaly pachatelům přiblížit.

Podle použité zbraně začalo spolkové státní zastupitelství nazývat sérii vražd Ceska-Morde, již dříve se ale v médiích uchytil název „kebabové vraždy“ nebo „vražedná série Bosporus“. Tyto mediální zkratky byly kritizovány jako klišovité a rasistické, zároveň ale představovaly odraz policejní práce. I přes upozornění pozůstalých policie neprověřovala možnost rasově motivovaného zločinu. Naopak uplatňovala princip kriminalizace obětí, podle nějž si oběť může za svou vlastní smrt. Kdyby se policie tolik nesoustředila na hypotézy, podle nichž se „Turci“ účastnili obchodu s drogami, bílým masem nebo propadali sázkařským mafiím, nemuselo dojít k tolika tragédiím. Jisté rozuzlení tak přinesl až 4. listopad 2011, kdy byla těla Uwe Mundlose a Uwe Böhnhardta nalezena v karavanu zaparkovaném na předměstí Eisenachu. Údajně se jednalo o sebevraždu, Mundlos měl zastřelit Böhnhardta a pak si sám vložit hlaveň brokovnice do úst, když oba toho rána předtím vyloupili místní spořitelnu a k jejich vozu se v rámci vyhlášeného pátrání po neznámých pachatelích blížila dvoučlenná policejní hlídka.

V ten samý den poté explodoval dům ve Zwickau nedaleko českých hranic, který obývala Zschäpe spolu s oběma muži. Se slovy „jsem ta, kterou hledáte“ se o den později přihlásila na policii. V troskách domu byla kromě jiného nalezena vražedná zbraň ČZ 83. Až tehdy se Němci poprvé dozvěděli o NSU.

 

50 agentů

„Samozřejmě si na požár pamatuju. Ten dům se podobal těm, které stojí tady v okolí a dole měl ještě hospodu,“ vzpomíná muž v modré péřov- ce, který v klidné čtvrti Zwickau venčí zlatého retrívra. „Jenže co si o tom všem mám myslet?“ ptá se na místě domu, po kterém zbyla jenom louka. „Nikdo neví, co se přesně stalo, kdo v tom může mít prsty. A přesvědčivé důkazy chybí. Je to skoro až komické.“

Podobný pocit jako muž ze Zwickau má spousta Němců. Další vyšetřování totiž odhalilo v případu povážlivé trhliny a objevily se nepříjemné otázky. Byla NSU skutečně tříčlennou teroristickou buňkou, nebo se jednalo spíš o síť čítající kolem dvou set členů, jak tvrdí berlínská antifašistická organizace apabiz? A dělaly odpovědné orgány při potírání teroru, co mohly, anebo – jak to loni 17. listopadu vypointoval satirický televizní pořad Die Anstalt – šlo o vraždy se „státní pomocí“?

Bezpočet nejasností dává vzniknout leckdy odvážným teoriím, podle jedné byli například Mundlos, Böhnhardt a Zschäpe státními agenty. Pravda to být nemusí, ale faktem je, že agentů se kolem nich pohybovala celá řada. Jedním z nich byl například již zmíněný Tino Brandt, neonacistický kádr z Durynska, kterého v roce 2001 dekonspiroval deník Thüringer Allgemeine jako mnohaletého V-Manna durynského úřadu pro ochranu ústavy (obdoby české BIS).

Vztahy Brandta (krycí jméno „Otto“) s kontrarozvědkou byly vzorové. Za poskytnuté informace inkasoval během let na rozvíjení svých aktivit přes 200 tisíc marek, k tomu ho úřad předem upozorňoval na domovní policejní prohlídky a – jak uvedl Brandt ve výpovědi před soudem v Mnichově – dokonce nechával sledovat policisty, kteří ho sledovali. Jeden ze zaměstnanců kontrarozvědky v roce 2011 připustil, že v roce 2000 předal Brandtovi dva tisíce marek, aby si uprchlí členové NSU měli za co pořídit falešné pasy. Podle jedné verze měla předtím kontrarozvědka umožnit zmizení jenského tria, aby tak ochránila Brandta, a později ve spolupráci s durynským ministerstvem vnitra opakovaně sabotovala pokusy o zatčení trojice, ačkoli místo jejího pobytu jí bylo známé díky fotografiím i odposlechům telefonních hovorů.

Televizní stanice ARD v roce 2013 uvedla, že se jí podařilo identifikovat a analyzovat činnost padesáti státních agentů v neonacistické scéně. Téměř každý čtvrtý se přitom měl dopustit trestného činu (ublížení na zdraví, zhotovování výbušnin, bombové útoky aj.), skoro třetina za to vysluhovala pěti – až šestimístný honorář a nejméně šest z nich se pohybovalo v okruhu NSU. Ani jedné z vražd nebo loupeží se jim ale zabránit nepodařilo.

Někteří z „ochránců ústavy“ přitom měli k zločinům připisovaným NSU povážlivě blízko a nejspíš o nich vědí více, než jsou ochotní připustit. Například Andreas Temme, agent hesenského úřady na ochranu ústavy (krycí jméno „GP 389“, též „malý Adolf“) se 6. dubna 2006 nacházel přímo na místě činu deváté vraždy připisované NSU, v internetové kavárně v Kasselu patřící Halitu Yozgatovi, jenž byl zastřelen dvěma ranami do hlavy. Temme uvedl, že surfoval na seznamce a žádnou střelbu neslyšel. Nevšiml si ani krvácejícího mladíka za pultem, když zavřel prohlížeč. Jen položil na pult dlužných padesát centů a vyšel z kavárny…

„Já si myslím, že články o NSU bude mít cenu psát tak za dvacet let. Tehdy už budeme znát pravdu,“ říká Christian v norimberské hospodě. „A já si zatím budu hrát se svými čísly,“ uzavírá: „V nich je totiž všechno jisté.“

 

 

 

OBĚTI PŘIČÍTANÉ NSU

Od znovusjednocení Německa v roce 1990 padlo za oběť ultrapravicovému teroru přinejmenším 173 lidí, podle některých odhadů však až osm set lidí. Rozdíl činí nevyjasněná úmrtí. Skupině Nacionálně-socialistické podzemí je přičítáno deset z nich. 

 

Enver Şimşek – majitel obchodu s květinami z Schüchternu byl zastřelen 9. září 2000 ve východním Norimberku osmi ranami.

 

Abdurrahim Özüdoğru – devětačtyřicetiletý muž zastřelen dvěma ranami do hlavy 13. června 2001 v krejčovské dílně v jižním Norimberku. Abdurrahim Özüdoğru měl přešívání oděvů jako vedlejší pracovní poměr, na směny pracoval u Siemensu.

 

Süleyman Taşköprü – jednatřicetiletý obchodník s ovocem a zeleninou byl zastřelen 27. června 2001 v obchodě svého otce ve čtvrti Hamburg- Bahrenfeld třemi ranami ze dvou zbraní. Zůstala po něm tříletá dcera.

 

Habil Kılıç – obchodník s ovocem a zeleninou byl zastřelen ve svém obchodě v Mnichově-Ramersdorfu.

 

Mehmet Turgut – pětadvacetiletý muž zavražděn 25. února 2004 u stánku s kebabem v Rostocku. Mehmet se předtím nabídl, že otevře stánek dopoledne místo svého kamaráda, u kterého byl na návštěvě z Hamburku.

 

İsmail Yaşar – padesátiletý majitel stánku s kebabem byl zastřelen 9. června 2005 osmi ranami uvnitř svého podniku.

 

Theodoros Boulgarides – jednačtyřicetiletý Řek, spolumajitel zámečnictví, zastřelen 15. června 2006 v Mnichově- -Westendu. Zámečnictví měl teprve dva týdny, předtím pracoval jako kontrolor jízdenek na dráze. Zůstala po něm žena a dvě dcery.

 

Mehmet Kubaşık – trojnásobný otec, majitel kiosku, byl zastřelen 4. dubna 2006 ve svém podniku v severním Dortmundu. Kiosk se nacházel nedaleko místa setkávání dortmundských neonacistů.

 

Halit Yozgat – provozovatel internetové kavárny zastřelen 6. dubna 2006 v Kasselu. Bylo mu 21 let, po práci si ve večerní škole dodělával maturitu.

 

Michèle Kiesewetter – policistka byla zastřelena 25. dubna 2007 v Heilbronnu ranou do hlavy. Její otec roky vyšetřoval radikálně pravicovou scénu v Durynsku. Vyšetřování ukázalo, že neonacisté se nacházeli i mezi jejími kolegy. 


Tomáš Havlín autor / Tomáš Havlín VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Chybí tady uvolněnost / Tomáš Havlín > NP č.380 > Rozhovor Pod ženským jménem se skrývá muž. Aramisova je režisér, který si postupně vydobývá renomé. Hovořili jsme spolu o festivalu v Cannes, Věře Chytilové i ponožkách za dvacku z Holešovické tržnice.   číst dále Dějiny jednoho domu / Tomáš Havlín > NP č.378 > Dějiny přítomnosti Než upadl do stádia klinické smrti, nabídl mi zkušenost života v komunitě. Jako centrum spolkového dění ovšem sloužil už dávno. O kom je řeč? O Dělnickém domu na Spolkové, slavném brněnském „téhácéčku“.   číst dále Mám to na háku / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.452 > Téma čísla Jmenuje se Milan, ale většina lidí ho zná jako MC Špínu. Vypátrat ho při jeho cestách po Praze trvalo déle než týden. Řeč byla nejen o zpívání ve svahilštině, ale také o tupých policajtech nebo životě jeskynního muže a pytláka v Beskydech. číst dále Jednou nohou v kriminále / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.401 > Rozhovor Jako státní úřednice je vázaná mlčenlivostí, přesto mlčet nechtěla. O rodinách, které se z existenčních důvodů „dobrovolně“ vzdávají dětí, o zhroucení systému sociálně-právní ochrany dítěte i o stereotypním obrazu sociálního pracovníka...   číst dále Uvolněný Toxxx / Tomáš Havlín, Lukáš Rychetský > NP č.362 > Rozhovor Proslavil se jako člen kapely Supercrooo, která rozhodila pravidla českého rapu. Od té doby patří k stálicím hiphopového nebe: Hugo Toxxx. Pro některé barvotiskový pozér, pro jiné nejlepší český MC. Sám rapuje: "Jednoznačnost je největší klam..."   číst dále Život v garáži / Tomáš Malík, Tomáš Havlín > NP č.397 > Téma čísla Bydlet v garáži je v lecčems krajní podobou chudoby. Cynicky řečeno, na chudobu by stačilo i méně. Na dvou pražských místech ale také vidíme, že ani v garáži nemohou být lidé šťastní. Pokud by snad byli, stejně budou muset za svým štěstím odejít.   číst dále Bezdomovcem v zemi samurajů / Tomáš Havlín > NP č.379 > Rozhovor Předtím, než se šla Kajoko Jakuwa podívat na stávku odborářů, sešli jsme se k rozhovoru v jedné pražské kavárně. Má bezdomovec duši? A může být samuraj?   číst dále Tichý vítr z hor / Tomáš Havlín, Alexandr Budka > NP č.383 > Rozhovor Jaromír Švejdík je na první pohled nenápadný člověk. Ale při bližším ohledání za ním stojí nejen kapela Priessnitz a netrpělivě očekávaný Alois Nebel, ale v jistém smyslu i celý „magický“ Jeseník.   číst dále
celý archiv