NP č.401 > RozhovorJednou nohou v krimináleZuzana Brodilová, Tomáš Havlín

Jako státní úřednice je vázaná mlčenlivostí, přesto mlčet nechtěla. O rodinách, které se z existenčních důvodů „dobrovolně“ vzdávají dětí, o zhroucení systému sociálně-právní ochrany dítěte i o stereotypním obrazu sociálního pracovníka...

 

Co vlastně dělá kurátorka pro mládež?

Zjednodušeně řečeno, mám na starosti děti a mladistvé s poruchami chování, výchovnými problémy a ty, které se dopouštějí nějaké trestné činnosti. Moje práce spadá pod OSPOD (Orgán sociálně-právní ochrany dítěte, tzv. „sociálka“ – pozn. red.) jedné z pražských městských částí. Do našeho obvodu patří velká sídliště na jednom z okrajů Prahy a pár přilehlých obcí, kde jsou jak běžné rodinné domy, tak domy prominentů.

 

Jaké děti se dostávají do vaší péče? Je možné je nějak charakterizovat?

Žádná obecná charakteristika není. Jsou to jak děti z rodin sociálně slabých, tam tedy v poslední době pociťujeme ohromný nárůst, tak děti z dobře situovaných rodin, které jsou na první pohled naprosto funkční.

 

Jaké rodiny se dostávají do ekonomických potíží?

Čelíme masivnímu přírůstku rodin, kterým se snížil životní standard. Rodiny, které jsme dřív považovali za průměr, teď většinou řadíme k sociálně slabším a rodiny, které patřily k sociálně slabším, jsou v lepším případě na existenční hranici. Zvyšují se výdaje a je to vidět. Máme zhruba 200% nárůst rodin, které se dostaly do faktických existenčních problémů. Není týden, kdy by se u nás neobjevila rodina, u které si říkáme, že je to fakt průser.

 

Od zítřka na ulici

Můžete být konkrétnější? Jak vypadají takové „průserové“ situace?

Za námi lidé často přicházejí, až když všechno ostatní selže. To znamená, že třeba přijdou v situaci, kdy se další den musí vystěhovat z bytu, protože na to prostě nemají. Přišli o práci, sebrali jim dávky a nemají na nájem, což pro ně znamená „od zítřka na ulici“. To mluvím o rodinách s dětmi.

 

Co pro ně můžete udělat?

Nejdřív obvoláváme všechna azylová zařízení, jestli se někde náhodou neuvolnilo místo. To se nestává moc často, a když už se nějaké objeví, OSPODy se o ně porvou. Přijde nám třeba mail, že se někde v azylovém domě uvolnila tři místa. Může se stát, že během dvou hodin je na telefonu pět sociálních pracovníků z různých částí Prahy, kteří se hádají, čí rodina to místo potřebuje víc. Já pak volám těm lidem, jejichž situaci považuji za nejakutnější.

 

Jak takový telefonát vypadá?

Řeknu jim, že se musí okamžitě sebrat a nejpozději do půl hodiny do toho azylu dojet, aby byli první. Protože jinak budou bez bydlení.

 

A když to místo nezískají?

Pokud není místo v azylu, což obvykle není, zbývají ubytovny. Jenže to je zase většinou za peníze, které si ta rodina nemůže v žádném případě dovolit. Běžně se na osobu platí i tři sta za den, a to vyjde ve finále stejně jako nájem. Pak už těch možností moc není. I když chápeme, že situace rodičů je těžká, naším úkolem je v první řadě chránit dítě. Ještě začátkem roku jsme mohli děti umisťovat do zařízení, jako jsou Klokánky (projekt Fondu ohrožených dětí, jež poskytuje dětem vyžadujícím okamžitou pomoc, přechodnou péči rodinného typu – pozn. red.). Když se rodina dostane do existenční krize, může tam dítě dát dobrovolně. My samozřejmě víme, že to je strašně těžký krok, ale říkáme rodičům, že aspoň dostanou prostor, aby si dali věci do pořádku, a dítě zatím bude v bezpečí. V poslední době jsou ale všechny Klokánky na území Prahy plné, právě i díky dětem, které tam jsou na dobrovolný pobyt. Zkoušíme tedy, zda by tam neměli aspoň krizové lůžko, byť by to mělo být v kumbálu, aby tam dítě mohlo být aspoň čtyřicet osm hodin a nám se uvolnily ruce třeba na shánění příbuzných, kteří by mohli dočasně převzít péči. My toho zmůžeme strašně málo.

 

A když se ani takové lůžko nenajde?

U nás k něčemu takovému zatím naštěstí nedošlo. Vždycky se nakonec podařilo nějaké místo vyšťourat, anebo rodina řekla, že někam odchází. Pokud neskončí pod mostem, bydlí třeba různě po známých nebo řeknou, že jdou do nějakého penzionu, což může znamenat leccos. Ještě před pár lety bychom s takovým bydlením pro dítě v žádném případě nesouhlasili, i my jsme ale museli nároky snížit. Podle nás může jít o výrazně neuspokojivé bytové podmínky, ale ty podle současné úpravy zákona nejsou důvodem k tomu, aby stát vstoupil do výchovy dítěte a popřel rodičovská práva. To je na jednu stranu fajn – nikdo nemá radost, když má odebrat dítě z rodiny. Na druhou stranu bychom ale měli z principu naší profese hájit zájmy dítěte, jeho bezpečí a podmínky pro další vývoj. To jde ale dost těžko, pokud je s mámou, i když se mají navzájem rádi, někde na ulici.

 

Setkala jste se v praxi s rodinami s dětmi, které žijí na ulici?

Zpravidla se o tom dozvídáme zpětně, ale děti, které žijí na ulici, v Praze jsou. Na mnoha ubytovnách například ubytovávají pouze dospělé, takže děti tam mohou být pouze přes den jako návštěva. Vím třeba o případech, kdy takové děti či spíše mladiství přes den na ubytovně spaly a v noci se potulovaly venku nebo jezdily nočními spoji, protože se bály, že na ně přijdou. Snadno se tak dostanou do alkoholové či drogové závislosti. A protože všechna zdravotnická zařízení zabývající se léčbou závislosti jsou založená na principu dobrovolnosti, tak pokud na to dítě nezíská samo náhled – což může být třeba v šestnácti a za těchto okolností dost problém – má zkrátka smůlu.

 

Mluvila jste o zvyšujícím se počtu rodin s existenčními problémy. Můžete srovnat se situací před několika lety, kdy jste jako kurátorka pro mládež začínala?

I tehdy byly samozřejmě takové případy, bylo ale mnohem snazší se o ty rodiny postarat třeba právě azylovým domem. Bylo například minimum případů, kdy by rodiče „dobrovolně“ umístili dítě do nějakého pobytového zařízení, jako je Klokánek. Tahle situace je daná novou úpravou přiznávání sociálních dávek, která platí od začátku letošního roku a která rodinám s existenčními problémy výrazně přitížila.

 

Dá se odhadnout, kolik dětí je v Klokáncích na tento typ „dobrovolného“ pobytu?

Vím, že v jednom z pražských Klokánků, se kterým spolupracujeme, je to v současné době kolem 40 % dětí.

 

Sto padesát rodin

Když se řekne „sociální pracovnice“ většina lidí si představí zlou ženu odebírající děti z rodin. Jak vypadá práce kurátora pro mládež? Kolik dětí máte na starosti?

Aktivních případů mám asi sto padesát. To jsou děti a rodiny, kde se v současné době něco děje, kam by se mělo chodit aspoň jednou za čtrnáct dní na kontrolu nebo dělat nějaké právní úkony. A to „by se mělo“, to říkám schválně, protože dohromady s dalšími věcmi, které musím řešit, se to absolutně nedá stihnout. Představte si sto padesát rodin s dětmi! Když si vezmu, co všechno v té rodině musím udělat, tak prostě nemám šanci tolik případů zvládnout. Pak mám samozřejmě ještě neaktivní případy, kde se momentálně nic neděje. To znamená, že ta rodina má například přijít na kontrolu jednou za půl roku nebo že to můžu na nějakou dobu odložit. Takových případů mám asi tři sta. Některé kolegyně z jiných měst přitom mají případů ještě víc. To už si vůbec nedokážu představit.

 

Co všechno vaše práce s rodinou obnáší?

Když si představím ideální situaci, tak bych měla vést pohovory s dítětem, s rodiči, provádět šetření v rodině, ve škole, vyžádat si zprávy od odborných institucí, které mají dítě v péči, komunikovat s nimi a koordinovat společný postup... V trestních věcech to obnáší ještě chození k výslechům, soudům apod. V souvislosti se schválením nového zákona o sociálně-právní ochraně dítěte bychom také měli u každého složitějšího případu začít tvořit tzv. individuální plán rodiny a dělat případové konference.

 

K čemu by měla případová konference sloužit?

Mělo by to být setkání odborníků a institucí, které s daným dítětem nějakým způsobem pracují. Cílem je výměna informací a stanovení plánu, jak té rodině pomoci. Jenže než se taková konference svolá, než si všichni zúčastnění najdou čas, tak to nějakou dobu zabere. Samotné setkání pak trvá dvě hodiny, musí se z něj udělat zápis... Navíc ten plán se stanoví třeba na tři měsíce, takže pak je třeba konferenci svolat znovu, zhodnotit, co se povedlo a co ne, a stanovit další plán.

 

Kolik případů by mělo podle vašeho názoru připadat na jednoho člověka, tak aby se jim mohl věnovat tak, jak má?

Abych mohla provádět to, čemu říkám „práce s rodinou“, a aby to byla systematická práce, která k něčemu vede, tak by to mělo být patnáct až dvacet rodin.

 

Existuje zde nějaká dynamika? Dá se očekávat, že se počet případů, které řešíte, bude snižovat?

Ta tendence je naopak narůstající. Hlavně v některých konkrétních tématech. V současné době roste neuvěřitelným způsobem počet alkoholových problémů. Nemluvím přitom o dětech, které nadýchají 0,2 promile a za pár měsíců jim má být osmnáct. Pokud nejsou nějaké další indicie, které by naznačovaly hlubší problém, necháváme takové případy být. K nám se ale dostávají i dvanáctileté děti, které odvezou do nemocnice s otravou alkoholem, a my při pohovoru zjistíme, že to zdaleka není jednorázová záležitost, jak tvrdí rodiče, ale že to dítě už konstantně pije třeba rok.

 

Je nějaká šance, že by se situace zlepšila? Že by například sociálních pracovníků přibylo?

(smích) Tak to ani omylem. S ničím takovým se rozhodně nepočítá. My třeba máme pro nějaké ulehčení aspoň týmové supervize (setkání týmu, které v pomáhajících profesích slouží k reflektování vlastní práce, vztahů a nacházení nových řešení problematických situací – pozn. red.), ale to vůbec není standardní povinnost pro zaměstnance zajistit.

 

Až se systém zhroutí

V lednu má vejít v platnost nový zákon o sociálně-právní ochraně dítěte. Co od něj očekáváte?

To, co přijde s novým zákonem, si nikdo nedokážeme představit. Podle současné úpravy se v případě problémů dítě primárně dostává do ústavní výchovy. Podle nového zákona by ji měly nahradit profesionální pěstounské rodiny a intenzivnější práce s rodinami problémovými. Ideální představa je, že tu budou fungovat neziskové organizace, které zajistí asistenci v rodinách, poradenství, doprovázení, a když bude nejhůř, převezme si dítě na určitou dobu pěstounská rodina. To zní pěkně, ale naráží to na realitu.

 

V čem je podle vás problém?

V tom, že tu není optimální sociální síť. Existujícím neziskovkám se krátí dotace, takže jich spousta zaniká a u těch, které by měly vznikat, není žádná záruka, že skutečně zvládnou s rodinami pracovat. Další otázkou je, kde na to vezmou peníze. Aby to mohlo fungovat, tak by těch zařízení muselo být minimálně sto. V současné době se ale terénní práci s rodinami v Praze věnují asi tři organizace. Kapacita jednoho zařízení je dvacet rodin. Já bych s nimi ráda spolupracovala, ale když mají pořadník padesáti lidí a v září řeknou „my už máme plno, zkuste to za rok“, jde to dost těžko.

Rozhodně přitom není reálné, aby do Nového roku vzniklo tolik zařízení, aby to realizaci nového zákona umožnilo. Nejde jen o napsání projektů. Na to musí být akreditace ministerstva, lidi, kteří to budou dělat, a především spousta peněz.

 

Co se tedy podle vás bude od Nového roku dít?

Podle mě se ten systém zhroutí. Všechno bude nové, ale my v tom nejsme nijak vyškolení. Krom toho, že nejsou terénní služby, se kterými se počítá, profesionálních pěstounských rodin je zatím minimum. Takže nastane vakuum a nikdo nebude vědět, jak to řešit. A jestli někdo říká, že to bude ještě nějakou dobu fungovat „postaru“, tak prostě nebude. Tady bude platit nový zákona a my se jím budeme muset řídit. Úplně tu chyběla příprava. Nikdo před dvěma lety neřekl, že se taková změna chystá, abychom se na to mohli odpovídajícím způsobem připravit.

 

Za peníze daňových poplatníků

Státní zaměstnanci jsou podobně jako některé jiné skupiny lidí často vykreslováni a vnímáni jako líní paraziti, kteří zneužívají peníze daňových poplatníků. Byla jste někdy s tímto obrazem konfrontována osobně?

(smích) Několikrát se mi stalo, že jsem si šla před úřad zakouřit a slyšela jsem přitom narážky typu „no oni nemají v pátek úřední hodiny, to by se mi taky líbilo se takhle flákat“. Lidi si myslí, že když nemáme úřední hodiny, tak sedíme a popíjíme kafe. Já netvrdím, že se v práci nikdy nepodívám na internet, ale když mám úřední den, tak mám třeba osm lidí za sebou, s každým mám půlhodinový pohovor a mezitím mi venku stojí další tři rodiny. S tím osmým člověkem mám co dělat, abych se soustředila, takže mi nikdo nebude říkat, že si po pátý rodině nemůžu jít udělat kafe nebo zakouřit. Do toho jsou šetření, soudy, ježdění do ústavů a všechno se to pak samozřejmě musí zapsat.

 

Jaký máte jako sociální kurátorka plat?

Dvacet tisíc hrubého, patnáct čistého. V tom je i tzv. rizikový příplatek. Agresivita lidí poslední dobou dost narůstá a policie u nás bohužel asistuje docela často. Mám ještě příplatek za pohotovost, což dělá dvacet korun za hodinu výjezdu. Teď jsme měli výjezd od sedmi večer do dvou do rána, takže se mi výplata zvedla o pěkných sto čtyřicet korun. Po výjezdu musím samozřejmě ráno normálně do práce.

 

Co je „pohotovost“ a co je „výjezd“?

Krizové situace v rodinách se neomezují jen na úřední hodiny a občas jsou takové, že je potřeba je řešit a rozhodnout hned. Sociální pracovník musí taky asistovat u všech zásahů policie, u kterých jsou děti. Každý OSPOD má proto tzv. pohotovostní telefon, který si pracovníci střídají tak, aby byl vždy někdo dosažitelný. To znamená v noci, o víkendu a o svátcích. Taková modelová situace je třeba dítě, které policie chytí na útěku. Může se to zkomplikovat, když se ukáže, že se to dítě z různých důvodů nechce nebo nemůže vrátit domů. Důvodem bývá třeba domácí násilí, týrání, utajené těhotenství, které by rodiče nepřijali apod. To je pak třeba za pochodu vymyslet a rozhodnout se pro řešení, které bude pro dítě nejlepší. Ale to společnost a média nevidí nebo nechtějí vidět.

 

Mluvila jste také o vzrůstající agresivitě, se kterou se setkáváte – čím si ji vysvětlujete?

Hodně to narostlo v posledních dvou letech. Řekla bych, že to souvisí se vzrůstajícím počtem psychiatrických patologií, ať už u dětí nebo jejich rodičů. Asi to bude souviset se současným společenským stavem, nějakým napětím, které tu existuje, ale přikládám to i našemu sociálnímu statusu, který je hodně nízký. Nedávno jsem se dívala na Ordinaci v růžové zahradě (seriál z produkce TV NOVA – pozn. red.) a první věta, kterou tam řekla paní, co hrála sociální pracovnici, byla ve smyslu „já vám jdu odebrat dítě, protože jsem se takhle rozhodla“. Z toho jenom kvetu. Přispívají k tomu ale i média, která prezentují zkratkovité informace. Mluvím o případech sociálních pracovníků odsouzených za zanedbání. Třeba teď jsem zaregistrovala kauzu dětí, které žily v domě bez vody a elektřiny. Hned se spekulovalo o tom, že to sociální pracovníci zanedbali. Je to možné, neznám podrobné informace. Na druhou stranu vím, že špatné materiální podmínky nejsou samy o sobě důvodem k odebrání dítěte z rodiny. I já mám na starost rodinu s dětmi, která žije bez vody, také nemám důvod k odebrání a nemám ani možnost jim tu vodu nebo jiné bydlení zařídit. Vždycky je třeba vidět kontext a pozadí. Což tedy pro mě nic nemění na tom, že jsem stále jednou nohou v kriminále.

 

Má vaše práce nějaká pozitiva? Proč ji děláte?

Baví mě pracovat s lidmi a mám spoustu rodin, u kterých vidím, že to má smysl. Vidím situace, kde můžu něco změnit. Vidím lidi, kteří se, navzdory podmínkám, snaží dělat to nejlepší, co umějí, a odvádějí skvělou práci. A někdy dopadne nějaký případ dobře, zadaří se nám a člověk si může říct, že se na tom úspěchu podílel. To je fajn.

 


autor / Zuzana Brodilová VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA Tomáš Havlín autor / Tomáš Havlín VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Mám to na háku / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.452 > Téma čísla Jmenuje se Milan, ale většina lidí ho zná jako MC Špínu. Vypátrat ho při jeho cestách po Praze trvalo déle než týden. Řeč byla nejen o zpívání ve svahilštině, ale také o tupých policajtech nebo životě jeskynního muže a pytláka v Beskydech. číst dále My jsme tady / Ondřej Slačálek, Zuzana Brodilová > NP č.436 > Rozhovor Petr Uhl nikdy nepatřil k miláčkům davu, svými postoji se naopak často řadil na okraj. V minulém režimu ho stály devět let vězení, dnes je ironizován jako zpozdilý levičák. Jak se dívá na disidentská léta a polistopadové problémy? číst dále Příběh je základ / Zuzana Brodilová, Ondřej Slačálek > NP č.381 > Rozhovor S Alenou Wagnerovou jsme se setkali v pražské kavárně Slavia, z jejího prostoru trochu nesví. Mluvili jsme o emigraci, zkušenosti s osvojením dětí i umění rozhovoru.   číst dále Vzít do ruky sprej... / Andrea Novotná, Zuzana Brodilová > NP č.373 > Téma čísla Graffiti patřilo k vedlejším produktům revoluce. Stylizované nápisy na zdech přiblížily Prahu západu dříve než nové supermarkety a silnice. Policie zpočátku příliš často zasahovat neuměla nebo nechtěla. Příslovečné betonové džungle sídlišť tak vytvořily ideální prostor pro vznik místních „crew“. Všeho do času?   číst dále Pěkný Žižkov - klidně bez vás / Tomáš Malík, Zuzana Brodilová > NP č.335 > Téma čísla Podoba českých měst se díky záměrům investorů v posledních letech mění. Jejich aktivitu mohou usměrnit především radnice. Příklad Žižkova, jedné z nejsvéráznějších čtvrtí v Česku, bohužel dokazuje, že námluvy radních s developery nejsou výjimkou.   číst dále Jing a jang, vole / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.462 > Rozhovor DJ, středoškolský učitel a multiaktivista Jan Němec alias Raveboy se v posledních letech stal tváří řady různých iniciativ. O Czechteku, Miladě, osobním tréninku a kulturní agresi… číst dále Suchá plavba / Zuzana Brodilová > NP č.380 > Téma čísla Jaká je plavba na lodi, kde není ani kapka alkoholu a kde moře funguje jako lék?   číst dále Z uniformy! / Zuzana Brodilová > NP č.400 > Pošli to dál S bývalým policistou Janem Pánavem (25) o tom, proč se rozhodl neuposlechnout rozkaz a odešel od policie.   číst dále
celý archiv